Jestli si myslíte, že život
improvizátorky je jen tleskání do rytmu na tréninzích a na vystoupení
s šišlavýma dětma, tak se škaredě mýlíte.
Zrovna teď vyšíváme na novým
představení, který potřebuje mít ve svým settingu nějakou komunitu. Dobrovolnej
hasičskej sbor, policejní služebnu v sudetským zapadákově, maloměstskou
nemocnici, nebo třeba (wait for it) sektu.
Sekta nás dost zaujala. Spousta
z nás totiž zná osobně nějakýho hasiče, doktora i policajta a víceméně šlo
o normální lidi. Ale kamarádi-sektáři jsou stejně nedostupný, jako se nikdo
nekámoší s Taylor Swift. Jaký teda jsou? Psychopati, ovečky, mesiáši, anebo
(wait for it) taky úplně normální lidi?
Na rozdíl od backstage, kam vás
Taylořini bodyguardi prostě nepustí (a ne, fakt si vás ani nevybere
v hledišti), třeba k takovým jehovistům se můžete snadno infiltrovat.
S Markem a Tomem od nás ze
skupiny jsme si pro tyhle experimentální účely vybrali pravidelný náboženský
shromáždění Svědků Jehovových. „To už jste třetí, co tenhle týden volá,
přijďte, přijďte,“ neskrývá své radostné překvapení kazatel Míťa, kterýho
později přejmenujeme na Vymíťače. Nedivím se-celej rok honíte ovečky po ulicích
a dolejzáte za nima domů jak zoufalej fanoušek Taylor Swift a pak vám tři ovce
vlezou přímo do nory? Hallelujah!
Na tyhle srazy je důležitý
nepodcenit přípravu. Z tréninkových důvodů jsme se rozhodli, že tam
půjdeme v rolích. Já jsem šla za Marii Singerovou (podobnost s Marlou
Singer z Fight clubu je čistě záměrná). Vzala jsem si dlouhou černou
sukni, průsvitnou černou halenku, všechny svý prsteny a pentagram jako ochranu
před Jehovou. Jako protiklad vizuálního dojmu kněžny z horoucích pekel
posloužila Mariina povaha: byla jsem připravená být naivní, submisivní,
osamělá, excitovaná, zvýšeně haptilní a za všech okolností prudce pobožná.
Poslechla jsem si pár podcastů a sjela si tvrdý data. Tady máte směs nudných čísel a funny facts:
-Podle posledního sčítání lidí na našem území operuje zhruba 13.000 jehovistů, svědkové sami ale uvádí mnohem vyšší číslo (včetně sympatizantů okolo 30.000 lidí).
-Mezi členy je vysoký podíl agenturních pracovníků v manuálních pozicích. Kariéra uklízečky nebo nočního hlídače se dá totiž skvěle skloubit s dostatkem času na službu (chození po bytech a nabízení Strážné věže na ulicích).
-Od února 2025 čelí možné ztrátě církevní licence kvůli separaci členů a kontroverzním praktikám, což interně zvyšuje paniku – od roku 2020 dochází k odlivu členů a tím i financí.
-Svědkové mají rozdělené rajóny „svých“ ulic a bytových jednotek. Víte, proč u vás zvoní opakovaně? Doufají, že se vaše situace od poslední návštěvy zhorší a přijmete je.
-Nejvíc kontroverzí způsobuje odmítání krevních transfuzí, neslavení svátků (narozeniny, Vánoce, Velikonoce…), odmítání účasti na politickém životě (včetně voleb).
-Jsou přesvědčení, že od roku 1914 žijeme v posledních dnech, současný svět bude zničený a nahrazen božím královstvím pro 144.000 vyvolených. Aktuálně už se ale nedávají přesné termíny zániku-a to potom, co sekta v roce 1975 oznámila konec světa, na který se všechny její ovečky poctivě připravily. Nestalo se vůbec nic-kromě bolestného vystřízlivění a masivního odlivu členů.
-Pokud jste přirozený talent (třeba na prodej hrnců) a dobrý headhunter můžete si u Svědků sáhnout na manažerskou pozici se služebákem a prémiemi. MLM baby!
V 18.15 nervózně postávám
před Sálem Královstvím. Zatímco mi ještě v metru připadal můj outfit
poměrně výstřední, tady se házím do klidu: skoro každej svědek je tady
oblečenej jak do opery. Ženy šaty, muži kvádra. Malí kluci kvádra!
V sálu už je Marek a Tom,
podle instrukcí se neznáme. Každej z nich má ale svého přidělenýho guarda
stejnýho pohlaví, aby se náhodou neděly nějaký nepředloženosti.
Já vyfasuju paní Lenku. Což je super,
protože paní Lenka je protřelá harcovnice. Kope v dresu Jehovy už od divokých
devadesátek, kdy tady probíhaly masový křty v bazénech a být u jehovistů
bylo hrozně sexy už jen kvůli tomu, že se to dřív nesmělo.
Kecáme s Lenkou o dětech. Taky
o počasí a konci světa. „Volila jsi Leni?“ ptám se. „Nevolila,“ říká Lenka. „Ono
je úplně jedno, koho tady zvolíš (což je bohužel čím dál častější názor i běžného
aktivního voliče). Stejně přijde konec světa (doplňte si vysilující popis všech
apokalyptických znamení od covidu po ukrajinskou válku) a bude nám vládnout
Bůh.
Snažím se nenápadně propašovat
otázku ohledně transfuzí. Jasně, že by ji vnoučatům nenechala dát. Nikdy. V současný
době přece máme na výběr ze spousty krevních náhražek. (nahradit lze krev jen
dočasně a objemově např. fyziologickým roztokem v rámci dočasné první
pomoci, dodnes neexistuje náhrada červených a bílých krvinek, destiček a dalších
funkčních složek, poznámka Psice).
Začíná kázání, naštěstí krátký.
Pak píseň, při které se excitovaně držím za hrudník a prodýchávám. „Občas omdlívám,
když je toho na mě emočně moc,“ špitnu k Lence vedle, abych nevypadala jen
jako úchyl. Nechcete bonbonek na cucání? Ozve se nějaká ženská za mnou. Je to
skvělý řešení hned na dvě věci: abych přestala zpívat a ohrožovat důstojnost shromáždění
nepovoleným omdlíváním. Tom zdrhá z druhýho konce sálu. Vím, že už
nepřijde.
Následují scénky, což je pro
improvizátory vždycky vděčný téma. Bohužel se nemůžu zúčastnit, protože tyhle
scénky nacvičujete s bratrem nebo sestrou týden, abyste se pak mohli
blýsknout.
Sestra 1 hraje rozdávání Strážné
věže a Sestra 2 kolemjdoucí. „Dobrý den, věříte v Ježíše?“ A pak spousta
neforemných hereckých výkonů z obou stran, ale happy end: ovečka přijme
časopis a dojde na shromáždění. Marek se plíží ze sálu s výrazem týraný čivavy z množírny.
Já zvládnu ještě scénu dvou kluků
kolem 8 let. Jeden hraje malýho jehovistu a druhej běžnýho spolužáka.
„Víš, že svět brzo skončí?“ ptá
se malej jehovista.
„A co se s náma stane?“ drží
se za hlavu běžný spolužák.
„Když budeš věřit ve správnýho
boha, tak se nemusíš bát. Budeš ležet pod stromem v novým světě a hladit
si nějaký zvířátko. Jaký máš rád zvířátka?“
„Lvy třeba.“
„Tak budeš ležet pod stromem a
hladit si lva. Tady máš zatím časopis, kde je spoustu obrázků. Já ti to všechno
rád vysvětlím.“
Tady už jako matka rozdýchávám celkem
nefalšovaně a při následující písni už jsem Marie Singer v životní roli. „Je
ti dobře?“ ptá se Lenka. „Není, odpovím popravdě. Já se dojdu ven vydýchat na
čerstvej vzduch, jo?“ Popadnu kabát a vyběhnu. Vysrabeně se nevrátím, i když
jsme si slíbili, že si s nimi dáme ještě kolečko otázek a odpovědí.
Kluci kouří u metra. „Tak za tohle
příště jedině na prostitutky,“ slíbíme si nad jehobiblí, kterou Tom dostal jako
dárek pro nový ovce.
Už brzy i ve vašem konci světa
Žádné komentáře:
Okomentovat