Jestli si myslíte, že život
improvizátorky je jen tleskání do rytmu na tréninzích a na vystoupení
s šišlavýma dětma, tak se škaredě mýlíte.
Zrovna teď vyšíváme na novým
představení, který potřebuje mít ve svým settingu nějakou komunitu. Dobrovolnej
hasičskej sbor, policejní služebnu v sudetským zapadákově, maloměstskou
nemocnici, nebo třeba (wait for it) sektu.
Sekta nás dost zaujala. Spousta
z nás totiž zná osobně nějakýho hasiče, doktora i policajta a víceméně šlo
o normální lidi. Ale kamarádi-sektáři jsou stejně nedostupný, jako se nikdo
nekámoší s Taylor Swift. Jaký teda jsou? Psychopati, ovečky, mesiáši, anebo
(wait for it) taky úplně normální lidi?
Na rozdíl od backstage, kam vás
Taylořini bodyguardi prostě nepustí (a ne, fakt si vás ani nevybere
v hledišti), třeba k takovým jehovistům se můžete snadno infiltrovat.
S Markem a Tomem od nás ze
skupiny jsme si pro tyhle experimentální účely vybrali pravidelný náboženský
shromáždění Svědků Jehovových. „To už jste třetí, co tenhle týden volá,
přijďte, přijďte,“ neskrývá své radostné překvapení kazatel Míťa, kterýho
později přejmenujeme na Vymíťače. Nedivím se-celej rok honíte ovečky po ulicích
a dolejzáte za nima domů jak zoufalej fanoušek Taylor Swift a pak vám tři ovce
vlezou přímo do nory? Hallelujah!
Na tyhle srazy je důležitý
nepodcenit přípravu. Z tréninkových důvodů jsme se rozhodli, že tam
půjdeme v rolích. Já jsem šla za Marii Singerovou (podobnost s Marlou
Singer z Fight clubu je čistě záměrná). Vzala jsem si dlouhou černou
sukni, průsvitnou černou halenku, všechny svý prsteny a pentagram jako ochranu
před Jehovou. Jako protiklad vizuálního dojmu kněžny z horoucích pekel
posloužila Mariina povaha: byla jsem připravená být naivní, submisivní,
osamělá, excitovaná, zvýšeně haptilní a za všech okolností prudce pobožná.
Poslechla jsem si pár podcastů a sjela si tvrdý data. Tady máte směs nudných čísel a funny facts:
-Podle posledního sčítání lidí na našem území operuje zhruba 13.000 jehovistů, svědkové sami ale uvádí mnohem vyšší číslo (včetně sympatizantů okolo 30.000 lidí).
-Mezi členy je vysoký podíl agenturních pracovníků v manuálních pozicích. Kariéra uklízečky nebo nočního hlídače se dá totiž skvěle skloubit s dostatkem času na službu (chození po bytech a nabízení Strážné věže na ulicích).
-Od února 2025 čelí možné ztrátě církevní licence kvůli separaci členů a kontroverzním praktikám, což interně zvyšuje paniku – od roku 2020 dochází k odlivu členů a tím i financí.
-Svědkové mají rozdělené rajóny „svých“ ulic a bytových jednotek. Víte, proč u vás zvoní opakovaně? Doufají, že se vaše situace od poslední návštěvy zhorší a přijmete je.
-Nejvíc kontroverzí způsobuje odmítání krevních transfuzí, neslavení svátků (narozeniny, Vánoce, Velikonoce…), odmítání účasti na politickém životě (včetně voleb).
-Jsou přesvědčení, že od roku 1914 žijeme v posledních dnech, současný svět bude zničený a nahrazen božím královstvím pro 144.000 vyvolených. Aktuálně už se ale nedávají přesné termíny zániku-a to potom, co sekta v roce 1975 oznámila konec světa, na který se všechny její ovečky poctivě připravily. Nestalo se vůbec nic-kromě bolestného vystřízlivění a masivního odlivu členů.
-Pokud jste přirozený talent (třeba na prodej hrnců) a dobrý headhunter můžete si u Svědků sáhnout na manažerskou pozici se služebákem a prémiemi. MLM baby!
V 18.15 nervózně postávám
před Sálem Královstvím. Zatímco mi ještě v metru připadal můj outfit
poměrně výstřední, tady se házím do klidu: skoro každej svědek je tady
oblečenej jak do opery. Ženy šaty, muži kvádra. Malí kluci kvádra!
V sálu už je Marek a Tom,
podle instrukcí se neznáme. Každej z nich má ale svého přidělenýho guarda
stejnýho pohlaví, aby se náhodou neděly nějaký nepředloženosti.
Já vyfasuju paní Lenku. Což je super,
protože paní Lenka je protřelá harcovnice. Kope v dresu Jehovy už od divokých
devadesátek, kdy tady probíhaly masový křty v bazénech a být u jehovistů
bylo hrozně sexy už jen kvůli tomu, že se to dřív nesmělo.
Kecáme s Lenkou o dětech. Taky
o počasí a konci světa. „Volila jsi Leni?“ ptám se. „Nevolila,“ říká Lenka. „Ono
je úplně jedno, koho tady zvolíš (což je bohužel čím dál častější názor i běžného
aktivního voliče). Stejně přijde konec světa (doplňte si vysilující popis všech
apokalyptických znamení od covidu po ukrajinskou válku) a bude nám vládnout
Bůh.
Snažím se nenápadně propašovat
otázku ohledně transfuzí. Jasně, že by ji vnoučatům nenechala dát. Nikdy. V současný
době přece máme na výběr ze spousty krevních náhražek. (nahradit lze krev jen
dočasně a objemově např. fyziologickým roztokem v rámci dočasné první
pomoci, dodnes neexistuje náhrada červených a bílých krvinek, destiček a dalších
funkčních složek, poznámka Psice).
Začíná kázání, naštěstí krátký.
Pak píseň, při které se excitovaně držím za hrudník a prodýchávám. „Občas omdlívám,
když je toho na mě emočně moc,“ špitnu k Lence vedle, abych nevypadala jen
jako úchyl. Nechcete bonbonek na cucání? Ozve se nějaká ženská za mnou. Je to
skvělý řešení hned na dvě věci: abych přestala zpívat a ohrožovat důstojnost shromáždění
nepovoleným omdlíváním. Tom zdrhá z druhýho konce sálu. Vím, že už
nepřijde.
Následují scénky, což je pro
improvizátory vždycky vděčný téma. Bohužel se nemůžu zúčastnit, protože tyhle
scénky nacvičujete s bratrem nebo sestrou týden, abyste se pak mohli
blýsknout.
Sestra 1 hraje rozdávání Strážné
věže a Sestra 2 kolemjdoucí. „Dobrý den, věříte v Ježíše?“ A pak spousta
neforemných hereckých výkonů z obou stran, ale happy end: ovečka přijme
časopis a dojde na shromáždění. Marek se plíží ze sálu s výrazem týraný čivavy z množírny.
Já zvládnu ještě scénu dvou kluků
kolem 8 let. Jeden hraje malýho jehovistu a druhej běžnýho spolužáka.
„Víš, že svět brzo skončí?“ ptá
se malej jehovista.
„A co se s náma stane?“ drží
se za hlavu běžný spolužák.
„Když budeš věřit ve správnýho
boha, tak se nemusíš bát. Budeš ležet pod stromem v novým světě a hladit
si nějaký zvířátko. Jaký máš rád zvířátka?“
„Lvy třeba.“
„Tak budeš ležet pod stromem a
hladit si lva. Tady máš zatím časopis, kde je spoustu obrázků. Já ti to všechno
rád vysvětlím.“
Tady už jako matka rozdýchávám celkem
nefalšovaně a při následující písni už jsem Marie Singer v životní roli. „Je
ti dobře?“ ptá se Lenka. „Není, odpovím popravdě. Já se dojdu ven vydýchat na
čerstvej vzduch, jo?“ Popadnu kabát a vyběhnu. Vysrabeně se nevrátím, i když
jsme si slíbili, že si s nimi dáme ještě kolečko otázek a odpovědí.
Kluci kouří u metra. „Tak za tohle
příště jedině na prostitutky,“ slíbíme si nad jehobiblí, kterou Tom dostal jako
dárek pro nový ovce.
Už brzy i ve vašem konci světa
Malý Jehovišťátko rozdává obrázkový časopisy ve škole...?
OdpovědětVymazatTy hele to docela chápu, že ses v tý roli úplně neudržela...
No i z těch podcastů s bývalými členy mi bylo vlastně nejvíc líto těch, co si to nevybrali. Co si jehovisty vybrali jejich rodiče a oni otevřeně mluvili o tom, jak se styděli, když s nimi museli stát na ulici nebo obcházet byty, jakým způsobem je to separovalo od spolužáků a přístupu ke vzdělání. Dávat pak život úplně nanovo dokupy ve 30 je fakt jako když vyjdeš z vězení a jen zíráš, o čem ten život venku vlastně je. Co ještě můžeš dohnat a kde už ujel vlak.
VymazatJo, určitě... On sice každej rodič staví dítě do pozic, který si nevybralo, ale málokterý jiný jsou tak odstřižený a zabetonovaný, jako ty u přísně nábožensky založených rodičů...
VymazatJo, ta pozice bezbrannosti a nemožnosti jiné volby je pro mě jen těžko ospravedlnitelná. Jinak beru, že pro někoho může být přesně tohle příjemnej přístav a naplnění a celý ten řád je přijatelná cenovka za to, že nemusíš "nic" řešit.
VymazatJako jo... Nemužu říct, že si nedovedu představit situace, kdy bych si řek něco jako: "Srát na to, vypínám hlavu, od teď poslouchám manželku."
VymazatAle asi je lepší, když člověk takový rozhodnutí udělá sám a ne proto, že ho k tomu vlastně od dětství vedli.
No a to ti ještě ta manželka většinou nezakáže kamarádit se s někým jiným než svýma kejmoškama, nenutí tě zvonit u cizích lidí a neleze za tebou do nemocnice kontrolovat, jestli ti nedali trasfúzi, když ses někde rozsekal.
VymazatTakže zatímco v běžným toxickým vztahu se ti po rozvodu uleví a žiješ svůj život, když odejdeš ze sekty, nemáš vlastně nic a nikoho.
Vnímám to podobně. Taky mi to připadá děsivé hlavně pro ty děti. Ale je mi hodně líto i těch lidí, kteří jsou odchyceni právě v té těžší životní situaci...
VymazatŘekla bych, že po odchodu z toxickýho vztahu seš na tom bohužel dost podobně jako po odchodu ze sekty, protože každej správnej manipulátor se svoji oběť snaží odříznout od zdrojů - jak finančních, tak sociálních. A právě to zakazování kamarádů nebo rodiny je dokonce běžný.
VymazatV obou případech je to děsivější, když v tom jsou děti, co mají ještě menší manévrovací prostor než dospělý v sebevětších sračkách.
Zajímalo by mě, jak třeba tuhle agitaci mezi spolužáky řeší školy. Jestli vůbec.
Nomi: No ono právě v té snazší a příjemnější životní situaci vlastně většina lidí nemá důvody.
VymazatŽena: To je fakt. A s tou agitkou si tipuju, že aktivní jehovátko se vlastně asi docela řeší. Jsem docela ráda, že tohle se na schůzkách u nás ještě nepřetřásá (vedle kratomu, lyftů, vapů, svrabu a vší...)
Jak kdysi napsal v jedné ze svých povídek Woody Allen: "Nastalo velké zklamání, když místo konce světa přišlo pondělí a všichni museli zase do práce."
OdpovědětVymazatJen v tomhle případě často nebylo do jaké práce se vracet (nač chodit na pár měsíců pracovat, když to tu končí), nebyla finanční rezerva (ze stejných důvodů) a nebyla ani komunita, co tě podrží (masový odliv tvých bratrů a sester).
VymazatMívala jsem na gymplu spolužačku jehovistku. Hezká, chytrá, milá, učenlivá holka. Po maturitě šla na FEL, ale po semestru to zabalila, protože neměla čas na službu (nebo nějaký podobný kecy). Ve 22 se vdala za asi o 10 let staršího chlapa a pracovala pro společenství a to bylo naposled, co o ní někdo z nás slyšel. Takový mrhání intelektem... Kde tý je asi konec?
OdpovědětVymazatAle ta transfuze mě zaujala. Když jdeš dávat krev, půl litru ti vysajou s tím, že to tělo vcelku rychle zase obnoví. Má se hodně pít, aby mělo z čeho (krev je hlavně voda), ale zbytek doplní samo. Chápu, že transfuze se dává při větší ztrátě, ale proč to vlastně nemůže fungovat podobně, je to moc pomalý? Krev příliš chybí ne důležitých místech? A jaké jiné náhražky jsou? A vůbec, proč vadí transfuze, kdyyž nevadí náhražky? Tolik otázek!
Jo, a v takové polosektě jsem taky byla, tehdy nám to připadalo v pohodě, ale zpětně to byl docela bizár. Někteří členové si léčí traumata doteď.
Hádám, že s tou transfuzí půjde z velký části o to, že při zranění, který transfuzi vyžaduje, je ta ztráta krve nekontrolovaná a když přijdeš k člověku, kterej je kvůli ztrátě krve v limbu, máš jen velmi hrubou představu o tom, kolik toho z něj vlastně vyteklo, takže toho v podstatě prostě pro jistotu potřebuješ co nejvíc co nejrychlejc dostat zpátky do oběhu, aby mělo smysl řešit, kudy to teče ven.
VymazatKdyž ti krev berou, tu kontrolu mají. Vědí, koli ti jí mužou vzít, aby ten obvyklý krvetvorný proces stačil.
Ywaim, no to je právě to, že je služba důležitější než vzdělání a většinou v přímým časovým protikladu.
VymazatS těmi tranfúzemi-tohle není moje chytrost, ale AI. Zjednodušeně záleží na ztrátě, ale i na dalších faktorech-třeba při anémii. Ty náhražky se dají podat při menší ztrátě, ale nemůžou pomoct s doplněním krvinek, takže při větším průšvihu se krev v současnosti ničím nahradit nedá a současně je to s rozvíjejícím se šokem pro pacienta konečná, když krev nedostane.
Takže souhlas s Galahadem, když najdeš pacienta v limbu s kaluží krve okolo, nikdo v tu chvíli už neřeší, jestli stačí dopumpovat fyziologický roztok. Dostane krev.
🩸 Malá ztráta (do 15 % objemu krve) – tělo zvládne samo, obvykle není nutná transfuze (např. po menším úrazu nebo menší operaci).
🩸 Střední ztráta (15–30 %) – podávají se tekutiny (fyziologický roztok, Ringer, roztoky s glukózou), aby se doplnil objem, většinou stále není nutná krevní transfuze.
🩸 Větší ztráta (30–40 % objemu krve) – je téměř vždy nutná transfuze erymasy (červených krvinek), někdy i plazmy a krevních náhražek.
🩸 Ztráta nad 40 % – život ohrožující stav, transfuze je okamžitě nutná.
👉 U dospělého člověka (cca 70 kg) je celkový objem krve asi 5–6 litrů.
To znamená, že transfuze se typicky začíná zvažovat při ztrátě kolem 1,5–2 litrů krve, nebo pokud hemoglobin klesne pod 70–80 g/l (záleží na pacientovi).
Ten jeden bývalý člen SJ v podcastu popisoval, že bylo běžný, že se za tebou jehovisti trousili do nemocnice a kontrovali si, jestli jsi dostal transfúzi.
VymazatPokud ano, byl po uzdravení člen postavenej před kárnou komisi. Pokud dostatečně litoval, že zhřešil (což je v tomto kontextu obzvlášť bizár, protože se vlastně tedy omlouváš a lituješ, že jsi přežil), tak komise většinou rozhodla o zachování člena v komunitě. Ale šlo za to dostat i vyhazov.
Synovcova druhá babička byla jehovistka. Potřebovala transfůzi krve, odmítla ji a už byla v ráji.
OdpovědětVymazatKamarád znal nějakýho obchodního cestujícího, kterej byl navíc jehovista. Tak měl jedno tréning pro druhý a čistě ze sportu ještě večer po šichtě obcházel domy a něco lidem vnucoval. To nebyl hec, ale závislost.
Dobrovolnej policejní sbor nebo dobrovolnou nemocnici na skladě nemáte?
A.P.
Tak snad se dostala do království vyvolených.
VymazatJá mám zase jednu známou, co dělá MLM. Má něco podobnýho, třeba jede vlakem do Ostravy a po cestě získá 3 nový zákazníky. Jehovisti by za ni platili zlatem.
To nemáme, ale kdysi mi na jednom večírku jeden týpek nabízel, že má doma gynekologický křeslo a že je gynekolog-amatér, co mě rád vyšetří i bez kartičky pojištění. Je to pro mě důkazem, že ochotníky najdeš ve všech oborech.
Měla jsi nějaké kamarádky, které se ti svěřovaly s neovladatelnou touhou najít nějakého gynekologa-amatéra s vlastním křeslem na soukromá vyšetření?
VymazatTo jen přemejšlím, jaký potencionální počet zájemkyň dotyčný měl. Mám pocit, že by měl víc sexu, kdyby investoval do kytary, ale co já vím.
Jednou jsem poslouchal v rádiu jednoho Francouze, co se živil tím, že natáčel lidi při souložení. Měl nějaký vybavení, tak to už nebylo úplně home-video. Dával se do řeči s lidma v barech a když se ptali, co dělá, tak to vybalil a sem tam měl někdo zájem.
Ovšem, když natáčel nějaký postarší, tak už bylo potřeba zatnout zuby. Ono i když si představíš lidi v tramvaji nahaty, tak ... no, nechceš si to představovat, víš co je teď na amaterech.cz.
Ten MLM může bejt dobrá záminka k seznamování, ale na výdělej to je sračka. Jednou jsem pozoroval týpka, co oslovoval ženský s nějakejma šminkama. Odehrál si to a jak ženský odešly, tak zvadl, oddechl si a sbíral sílu na další. Přitom ty šminky fungujou jako počestná výmluva k oslovování.
A.P.
Takový kámošky nemám, ale myslím, že řada žen vůbec neví, že by je tohle mohlo napadat, protože v Praze existuje reálný amatérský gynekolog. Neodvažuju se podceňovat jeho statistiku. Kdyby to byla čiště neúspěšná strategie, tak by ji po nějaký době vyměnil fakt za kytaru, ne? Stejně jako věřím, že by si svou klientelu našla i amatérská uroložka.
VymazatTak to byl prostě špatnej prototyp prodejce. Ten správnej je po každý další nabuzenější na další kořist. Jako indián v cválajícím stádu bizonů.
Možná je gynekolog amatér ve skutečnosti tajně slavná osobnost. Dvě ženský se potkaj, padnou si do noty, po nějaký době jsou z nich kamarádky, řeknou si důvěrná tajemství .... a teprve tak zjistěj, že znaj toho samýho gynekologa amatéra. Kterej je v oboru taková celebrita jako Saudek v připravování o panenství, Cimický se svým znásilňováním nebo Kulínský se svejma nazletilejma.
VymazatJe to něco jako sekta. Holky, co spolu mluvěj. Něco jako je v USA ten klub sekretářek miliardářů a jestli chce nějakej chlap udělat kariéru, jeho žena musela sedět na amatérským křesle, jinak neskončíš ani jako prezident, ani jako ředitel ČEZu.
Turkova paní tam určitě nebyla. Proto ho za ministra nechtějí. Manžel od nějaký nevyšetřený...
Správní prodejci se občas sejdou a vyměňujou si typy a pořádají kongresy, rozebírají finesy, jako jak správně stisknout zvonek, jestli se usmívat nebo tvářit tajemně a ti nejlepší si dávaj závody na sídlišti a vrcholem úspěchu je prodat šminky, vnutit Strážní věž a ještě vyšetřit gynekologicky dámu a urologicky jejího přítele. Je to total package.
A.P.
Napíšu to o těch sedmdesátkách sem.
OdpovědětVymazatSedmdesátky byly příšerný a skvělý zároveň.
Z komunistů šla hrůza. Jestli znáš tu písničku od Nohavici "Já si to pamatuju", tak to byl ve skutečnosti všeobecnej pocit. Různě akutní, ale byl. Pořád někde na pozadí. Když nás šikanoval komunistickej domovní důvěrník, tak se ho bál celej barák. Všechny ty chlapácký postoje z porevolučních filmů, kdy ty "blbečky nikdo nebral vážně" to je jen póza post ex, aby si lidi nemuseli přiznávat, jak moc to bylo ubohý a tak to bylo až do revoluce.
I filmy byly hlavně snahy o únik z reality. To jsou všechny ty vorlíčkovský filmy, co se dějí někde v pohádkách nebo v Jižní Americe. Cimrman, kterej si dělá legraci jakoby z Rakouska-Uherska. Soustředění na soukromý život. Historie. Chytilový symbolický fantazie. Realita byla ten slon v místnosti, kterýho všichni svorně okatě ignorují.
V 50 letech byly filmy o tom, jak se doma nadšeně bavěj o tom, co v práci narubali nebo jak jedou na svazáckej tábor. Ty dnes nejsou vidět a tehdy jen maličko. V 60 to byly různé úrovně kritiky. Ty pak zase zmizely a v 70 byly nezávazný komedie nebo snahy o ně. Nevím, co kdo má za humor na Vrchní prchni. Chlap, co dělá manažera v knihkupectví, musí dělat číšníka a krást. Vždyď je to ubohost. Dneska si jen najdeš jinou práci.
Jestli jsi viděla Pelíšky, tam ten hlavní frajer Elien pošle učitele do prdele. Jenže Elien je v tom filmu syn diplomatů a ti buď byli v StB nebo s nima pracovali v jednom baráku či kanclu, takže bylo radno si na ně dávat pozor. Proto se ten učitel připosraně stáhnul. Kluk něco napíše rodičům, oni někam zavolaj a ty padáš z Prahy někam na Slovensko či na Šumavu a možná tě nenechaj ani učit. On to nemusel vědět ani autor knihy. Jen bez pochopení odvyprávěl historku z mládí. Diplomati v šedesátkách nebyli žádná skutečná honorace, ale ti původní burani někde ze Žižkova, povýšení do funkcí.
Na druhou stranu, sovětská okupace měla tu vedlejší výhodu, že nevratně smetla všechny iluze. - Když ti tank míří na barák nebo na tebe nalítává stíhačka, tak už blbě namlouváš sám sobě, že to moudrá strana vede skvěle. Kdo si do tý doby na něco hrál, po okupaci už nemohl a byl pokoj. Komunisti se začali navzájem vyhazovat z funkcí a posílat k lopatě, na tom se vyblbli, takže ostatní měli víc klidu. Všichni byli pochmurný a bez ideálů a bez snahy honit si ego předěláváním světa. Prostě skvělý.
Pak na Západě se emigranti z 68 strašně divili, že nevím, kdo byl Kohout, ale o něm se nemluvilo prostě vůbec. Taky kromě funkcionaření neudělal nic důležitýho.
VymazatSedmdesátky byly jak zakletej zámek. Všude stopy něčeho, co úplně nechápeš. Na některejch domech byly zamalovaný nápisy proti ruský okupaci, ale už to postupně prosvítalo, takže se to dalo přečíst. Taky byl vidět zašlej prvorepublikovej luxus a vedle laciná prefabrikovaná současnost. Ze Západu bylo všechno automacky lepší i když časem zjistíš, že ani to nebyla vždy pravda. Skoro ve všem se zaostávalo auta, časopisy, elektronika. Zas člověka nikdo neotravoval s náboženstvím.
Obuvnictví se říkalo dál u Bati, ale vůbec jsi nevěděla proč. Taky se jednomu lahůdkářství říkalo u Hisků. V Praze měli hospodu u Stýblů a lahůdkářství u Paukerta. Kde bylo lahůdkářství, tam bylo i za 10 let. Kde bylo železářství, bylo i za 10 let. Často s tím samým personálem. Nic se neměnilo.
Když do Čech zavítal po letech Šakal, ten zabiják, tak byl jak u vytržení, že po tolika letech je v hotelu všechno jak bylo před X lety. Stejný nábytek, koberce, záclony, vůně, personál. Jak časová kapsle. Na západě se měnilo všechno pořád. Trochu, ale pořád.
Doma jsme měli knížky ve dvou řadách a v tý zadní byly taky knížky, co vycházely za uvolnění v 60 letech a pak to zas přestalo. No a tam jsem je objevoval.
Lidi zmizeli z funkcí. Dubček zmizel, nemluvilo se o něm, dělal někde nějakýho úředníka. Kubišová taky. Kundera emigroval. Občas emigroval nějakej herec či sportovec. Tak se o nich přestávalo mluvit.
Lidi se stahovali do vnitřní emigrace režimu z očí a dosahu.
Nějaký nadávání na komunisty z okna, jak to dělal v Pelíškách Kodet... to ani náhodou. To bys měla na krku policii a řešili by to v tvý práci, škole atd. V tom filmu měl bejt Kodet původní majitel baráku. Taky ho po 48 mohli vystěhovat a poslat někam do pohraničí. Lidi žili v zabavenejch vilách nebo tam byly úřady a školky.
Mýmu kamarádovi říkala jeho máma, "že jsem tě nezastudila," protože měl kamaráda z komunistický rodiny. Pak on i kamarád utekli na Západ. Takže se mi zdá, že v Pelíškách chyběli konflikty Kodeta s dcerou, s kým se to tahá.
Všude se psalo do dotazníků, členství rodičů v KSČ před a po 68. Známej byl ročník 68, říkal jak se dospělejm vždy zarazila ruka s tužkou, když měli zapsat jeho narození. Taky se psalo první povolání rodičů. Jenže tátu vyhodili z gymplu kvůli buržoaznímu původu a taky měl původní povolání dělník.
VymazatNo a přijelo se za příbuznejma a tam zas všechno jak ve starým zámku. Luxusní, opotřebovaný, zašlý. Sice je nevyhnali z domu, ale měli hovno důchod, ze kterýho sotva vyžili. Ve starý, kdysi hogo-fogo kuchyni vybavení jak z Chaplinova filmu, ale už celý ošoupaný. Jen to po 30-40 letech ještě fungovalo. Příbuzní zdrchaný padesátejma létama, že se (obrazně) sotva ploužili. Úplně jiný světy.
Školní kreslení milicionářů, Aurory a osobození jste měli asi stejně. První máje, VŘSR a vlaječkovou výzdobu taky.
--
V hudební výchově se zpívaly komunistický písničky. Ségra chodila chvíli na školní hudební kroužek, když máma zjistila, že tam zpívaj "přes spáleniště, přes krvavé řeky" a "kupředu levá" tak ji to zarazila. Jenže pro nás už to byla písnička z jiný doby. Už se na to nevěřilo. Zůstala z toho jen skořápka. (O dalších 10 let později se četla v klubech na folkových koncertech budovatelská poezie a všichni se mohli utřískat smíchy, jak je to blbý. Navíc to nešlo zakázat, protože jak chceš zakazovat vlastní slavnou minulost.)
Bylo to trochu schizofrenický, protože samozřejmě, že rodiče chtěli, aby děti ve škole poslouchaly a nebyly problémy, ale tohle jsi poslouchat neměl a současně ti to dopředu neřekli, aby jsi to jako dítě někde nevykládal. Báli se. S učitelkama to samý. Pak ti dojde, že některý si myslely svoje, ale nemohly nic říct. Na jiný si člověk měl radši dávat pozor. Zpětně ti dojde, jaký to byly některý svině, ale to se asi moc nezměnilo. - Takže jsme s vrstevníkama měli vlastní svět jen pro nás. Což bylo vlastně super.
Už ve školce nám vysvětlovali, co to bude ten komunismus, jak každej dostane, co bude chtít, zkusil jsem si to představit a přišlo mi divný, že takový blbosti věří celá země. Od tý doby radši věřím sám sobě.
Nedostal jsem od komunistický ředitelky (něco jako Švorcová) doporučení na gympl, ale tam mě naštěstí vzali i bez toho. Nějakej soudruh-dělňas u mámy v práci by mě zas hned cpal na učňák i když to nebylo v jeho kompetenci a vůbec se ho to netýkalo. Jen tupec, co by nejraději řídil celou zeměkouli.
Nebyly normální drogy (a už vůbec ne donáška až ke škole). Ti co fetovali, tak leda nějaký čistidla, ředidla, indulonu atd. to k nám nedolehlo.
Nebylo samozřejmě žádný porno, (maximálně dovezený časopisy) a nějaká nahotina se sotva sem tam mihla ve filmu. Cenzuru dělaly upejpavý maminy od postarších soudruhů. Ale v 76 natočila Chytilová Hru o jablko. My na to tehdy samozřejmě nemohli, až později, ale na západě se pak děsně divili, že v prudérním socialismu byly na plátně vidět v hraným filmu porody. Ředitel krátkýho filmu dělal naschvály jinejm ředitelům a protože byl původně estébák, tak se ho všichni báli.
Počítač tehdy ještě znamenal bílou místnost s bílejma skříněma, kde něco bliká a točej se magnetofonový pásky. Zvládlo to udělat vejplaty pro fabriku a vytisknout písmena tak, že to dělalo obrázek. Ještě byly děrný štítky. Máme je doma na poznámky.
VymazatMilicionáři dělali občas strašně tajný cvičení, ale věděla to celá fabrika, protože si v kantýně objednali jídlo do kotlů sebou a kuchařky to vykecaly. Aby byli den o konzervách, s takovou zarputilostí ten socialismus bránit nehodlali.
Existenci charty jsem v tom věku sotva zaregistroval, ale matně si pamatuju, že se o tom v TV pořád mluvilo. Podobně se mluvilo o špiónu Minaříkovi, ten se pak měl zabít při autonehodě a pak se zase objevil. No,ale známý zabili manžela a zem se po tom slehla. Dokonce to bylo i v jednom filmu. Já ho kdysi viděl, ale taky se po něm slehla zem.
Rychlý šípy byly trochu jako poklad, protože se od 68 zas nikde nedaly koupit. Tarzan taky. Takže člověk je mohl maximálně po někom zdědit. Dalo se ale chodit na různý kroužky od svazarmu, kde tě nechali hrát s elektronikou, zbraněma atd.
Spousta věcí se dělala podomácku. Sekačka s motorem ze starý pračky. Rádia. Prkno na windsurfing.
Taky typická věc - ženský v rodinách si běžně ukazovaly maso, co nakoupily. Podívej se, jaký jsem koupila kotlety/roštěnky atd. Nakupovalo se u řezníka, ty zaváželi 2x tejdně. Muselo se tam včas a pak hlídat, aby to nebylo špatný. Blbej nákup byl výkon. Dnes je výkon vydělat peníze.
V TV byly v neděli filmy pro pamětníky Oldřich Nový, Burian, Plachta. Pak Sejdeme se na Vlachovce, kde hráli dechovky. Pak seriál o groteskách dvaapedesát komiků a spol. Tehdy bylo retro o 30 letech. Dnes 70-80. TV tehdy vysílala jen odpoledne. Dodneška si pamatuju nějakej podivnej pořad, kde dva ouřadové vysvětlovali, jak se pořádně pracuje a že se na práci máš soustředit. Ještě v době, kdy byli všichni v práci a vidět to mohly jen děti.
Někde v 74 byl v TV seriál Pipi Dlouhá Punčoška. To jsme milovali. Pak Kamarádi s Ebenem. Později Dietlovy seriály a Major Zeman. Sice propaganda, ale dobře udělaná.
Kdekdo si ještě pamatoval válku, furt se to připomínalo, takže blázny, co by nad vidinou války jen mávli rukou, člověk nikdy neviděl.
Nebyla skoro západní hudba, spíš sem tak prosakovala. Naše normalizační hvězdy na západě koupily desku, nechaly to nějak přeložit a pak tady machrovaly s hitem.
A.P.
a proč nám to tu tak sáhodlouze, i když zajímavě, vyprávíte? J.C.
VymazatJC: To by bylo na moji otázku z minulýho postu.
VymazatDíky za podrobnou 70tkovou sondu. Nějaký věci mi přijdou stejný s 80kama, třeba i v mým dětství byla pořád nějak stále přítomná válka (tím nemyslím jen studenou, ale s dětma jsme se strašily i tou druhou světovou). Seriály. Pipi i Dietl.
Besídky, Pionýr, všechno bylo nablble prosáklý uvědomělým socialismem. Asi už ale s větším odlehčením než v 70kách. Táta jezdil taky na ty milicionářský kempy. Pro něj to bylo asi jako tábory pro dospělý, přes den plníš bobříky, večer chlastáš v místním kulturáku a čechráš si peříčka před cizíma ženskýma.
Pamatuju si, že nám chodily občas voňavý balíky od tety ze Švýcarska. Často otevřený. Jak voněly po kafi, čokoládě a aviváži, co tady nebyla a jak si máma nábožně zkoušela tričko s americkou vlajkou po tetě, který si stejně nemohla vzít ven.
Děda bydlel v domě vybaveným z 30.let, když se brali s babičkou a dělal drobný rebelie na komanče. Vedle něj byl strašidelnej dům s předzahrádkou, kde vykrvácela nějaká ženská. O tom se přede mnou nesmělo mluvit v detailu a já si pak představovala, jak mohla ta ženská sama vykrvácet. Jestli se to může stát i našim.
Tepláky, nastavovací kolečkový brusle z východního Německa, gumovej míček s batikou, kterej se vždycky rychle sedřel. Magion a Vega. Výkresy Aurory. Chodilo se na lampionový průvody na čarodějnice (protože to jako dítě chceš), ale na první máj se ve škole jen vyráběly mávátka, ale už se povinně nemuselo.
Kutilství ve všech úchylnejch podobách, receptář prima nápadů, skleník ze zavařovaček, rozhožky z rozstříhanejch pytlíků od mlíka a svetr z vyčesaných chlupů jezevčíka. To jsem neměla, ale pamatuju si, že na to fakt valily návody v TV. Zahrádkařenía kynologie.
Víceméně mě socialismus jen lízal a já si to moc neuvědomovala. Ani jsem nebyla přechytřený dítě, co se neustále správně ptá a dovede analyzovat odpovědi. Byl pro mě důležitej křeček, škola, neustálý hádky doma, tátovy ostudy, pokojnej přístav s lékorkama u babičky a rebelství s dědou. Všechno ostatní byly kulisy, který mi nepřišly divný.
To máš pravdu. 80tky byly takové 70tky s trochu obroušenejma hranama. Nebo 70tky byly 80tky v záběhu.
VymazatNevím, jestli jsi viděla Nesnesitelnou lehkost bytí. Tam je mužská hlavní postava doktor, má škraloupo z 68, odmítne podepsat nějaký normalizační prohlášení loyality a v příštím záběru ho vidíš, jak někde myje okna. Vlastně si to nepamatuju z těch 70tek, ale z toho, jak nám to přišlo přesný, když jsme ten film viděli v 89 a ještě toho byli plní.
Jenže postupně si uvědomíš, že v padesátejch letech po lidech žádný prohlášení loyality nechtěli a rovnou s nima zatočili. Někdy i za nic a ne, že jsi něco napsal, ale podle principu: "když někoho okradeš, ještě ho pomluv, že je strašná svině". Na a pak se dozvíš se, že Kundera do tý Strany vstoupil rovnou dvakrát. Že se proslavil ne čistě svým literárním talentem, ale protože chodil na ty večírky u Muchy, kam jezdili taky spisovatelé ze Západu a tak jeho světový byl přes protekce. Což sice nesnižuje kvality jeho psaní, ale zároveň si vzpomeneš na jiný skvělý spisovatele, o kterejch skoro nikdo neví ani na národní úrovni. Navíc emigroval legálně, což pro normální lidi vůbec nebylo možný.
Můj děda byl zavřenej, ne přímo za pokus o emigraci, ale bylo to původní obvinění. Tak jaktože Kundera mohl legálně emigrovat? - Ono šlo taky o to, že svět se dělí na MY a ONI. Vždy se ubližuje víc těm ONI. Bejvalí kumpáni, se kterejma se rozhádáš, mají většinou mírnější zacházení. Protože v nich pořád vidíš lidi a ne toho pouťového nepřítele, kterýmu se všechno může.
Ještě si pamatuju, jak v tom filmu byly flašky piva. Jenže ony se v těch 70tkách změnily. Před tím byly s delším hrdlem a pak byly takový baculatější, co jsou vidět v tom filmu. Že tam vidíš Lyon místo Prahy, tak to jim odpustíš, protože tady by natáčet nemohli, ale ve fimu ženský měly nějaký sexy prádlo a mámě to zkazilo film, protože tady tehdy nic takovýho nebylo a na západě to ani netušili. Představ si, jak soudružka Kabrhelová vysvětluje Jakešovi a spol, že je potřeba vyrábět sexy prádlo, aby se naše občanky cítily příjemně rajdovitě a druhý den byly u pásu spokojeně vyšukané a líp se soustředily na práci. Sci-fi. No, ale ženský si pamatovaly tu frustraci z toho, že to není.
Taky je mezi 70tkama a 80tkama rozdíl v technice. Objevila se barevná TV (a Kaizer s Lábusem si z tý český dělali legraci), objevily se kazeťáky a pak walkmany, videa (a s nima porno a zakázaný filmy), pomalu počítače (a objevil se i ve filmu o Slušovicích). Dokonce je někdo začal vyrábět - a pak to po revoluci smetla už daleko pokročilejší technika ze západu, kde místo místní repliky ZX od Sinclairu, nějakého Ondry ve 2000 kusech už byly nějaký PC a Apply v obrovských sériích. Vozil se sem časopis Burda, kde byly střihy a stály se na to i 100 metrový fronty.
Taky v 80 začala bejt jakási omezená kritika. John napsal Memento o fetkách. Olmer Bony a Klid o vexlácích. Smyczek natočil Proč? o fotbalových chuligánech. Už to nebyl jen programový optimismus za každou cenu, ale jakási omezená kritika.
Dostávala se sem nová hudba a vznikaly kapely, který měly divná jména jako Žabí hlen nebo Krásné nové stroje. Jenže nešlo si jen tak založit kapelu. Každá kapela musela mít zřizovatele, nějakou oficiální organizaci, pod kterou jakoby patřila jako umělecký kroužek. No, jenže zřizovatelm to mohla bejt i mateřská školka, když byla ředitelka matka nebo píchačka muzikanta. Pak se nad tím nějaká ženská podivila v Rudým Právu, soudruzi si toho všimli a dost kapel zakázali. My se tehdy smáli tomu článku v Rudým Právu, ale po pár letech jsem potkal týpka v hospodě a ten z toho byl dost zničenej, protože ty kapely byl jeho svět. - Na západě rebelský kapely spíš udělaj jako kšeft - původně rebelskej punk se ukáže jako stroj na peníze a zakazujou jen takový kapely jako Rockbitch, který muziku spojili s pornem. Na konci 80 udělali Rockfest. No najednou byl komunistickým Paláci kultury festival Rockovejch kapel a v podstatě bylo všude něco.
Jako v každým koutě sjezdovýho paláce, nebo jak se to oficiálně jmenovalo.
VymazatNo a v 80tkách umřeli rychle po sobě Brežněv, Černěnko, Andropov a pak přišel Gorbačov s tou jeho perestojkou, o který se tu sice mluvilo, ale ve skutečnosti se o tom nic neřeklo a vůbec jsme nevěděli, co se tam děje. Sovětský Svaz náš vzor najednou dělal to špatné, co nám Moskva v 68 okupací zatrhla a nám naši komunisti také snaživě zakazovali. V Polsku zas měli výjimečný stav. To už měli vyzkoušený, že přímá okupace není propagandisticky nejlepší řešení a že pak nevypadaj cool, tak to nechali na polskejch komunistech. V Polsku byly stávky, tak bylo divný, že proti sobě stojej 2 komunistický organizace, Strana a Odbory, obě zastupující dělníky. Horší bylo, že v Polsku nebylo kvůli zadlužení moc co jíst a v hotelu měli 1 flašku koňaku na celej hotel.
Tady byl v té době gulášovej komunismus. Stát zajišťoval ten "gulášovej blahobyt" a lid se jim za to nepletl do politiky.
No, ale stejně. Když jednomu klukovi ruply nervy a pohádal se učitelem marxismu při hodině, s tím, že to je všechno blbost, tak letěl ze školy i těsně před revolucí.
Vlastně dneska každou chvíli narážíš na to, že to někdo vysvětluje jinak. Dílem proto, že to chce dělat horší/lepší, než to bylo. Dílem to je proto, že to znaj jen z doslechu. Dílem proto, že to doopravdy zapomeneš. Víš ty z hlavy, bez hledání, v kterým roce přesně se objevil internet a mobily? Nebo kdy se hrála Macarena? To nevěděla ani holka, která se Macarena sama jmenovala.
Když odjedeš, všechno ztratíš z očí, pamatuješ si, jak to bylo a jinou verzi neznáš. Cokoliv jinýho je pro tebe překvapení. Kdo tu zůstal, tak snadno zapomene, kdy se to změnilo.
Když jsem přijel poprvé, tak bylo strašně náročný si srovnávat to, že tu vedle sebe vidíš věci ze socialismu, obnovenou minulost ve věcech, co byly za 1 republiky a pak zmizely a teď jsou najednou zase tady, a vedle toho přesně to samý, co je právě teď na Západě. Do toho věci, které se sice objevily až po revoluci, ale na západě to nebylo (tunelování byl na Západě okrajovej fenomén, co ani neměl jméno. Tady to bylo tak častý a tak probíraný, že jsme tomu dali jméno nejen v češtině, ale na globální úrovni).
Navíc v lidech zústaly ty socialistický názory. Na západě moc nepřemejšlej o tom, že tam mají nějakej kapitalismus. Maj to tam normálně, jak to bylo vždy. Tady se i podnikatelé smějou tomu, že "vykořisťujou" zaměstnance, protože to se tu za socialismu pořád říkalo. Na západě to tak nereprezentujou.
To samý říkají i ti, co vzpomínají s láskou na staré dobré časy a vysvětlují ti, jak je ten dnešní kapitalismus špatnej. - Ale na západě nemají pocit, že tu máme ten samej systém jako u nich. Míň se tu pracuje, víc se tu podvádí, je tu víc lidí, kteří zbohatli podivným způsobem, lecos tu ještě pořád nefunkuje. Leze sem jejich vlastní zlatokopecká verbež. Lidi jsou hulvátštější. Míň toho znají. V Anglii snadno padneš na lidi, co mají doma něco z Afriky, protože tam děda sloužil. Tady lidi jezdili surfovat na Lipno, tam na Malorku nebo rovnou Hawai.
Tady celý generace chodili do pionýra, na standartizovanou základku, jezdili k moři do Německa, Rumunska, Bulharska. Koukali na stejnou TV (když byla jen jedna). Četli stejný knížky. Najednou si někdo hraje na to, že je něco víc? Na Západě lidi chodili na úplně jiný školy, jezdili jinam na dovolenou a někdo vůbec, jedli jiný jídla, mluvěj jinak. Někdo má staletí dlouhej rodokmen, jinej je bohatej teprve v druhé generaci. Nějaká rodina má vlastní ostrov. Někdo vystudoval u jezuitů, jiní u zednářů. Někdo na soukromejch školách.
Takže pak jim přijde divný, že se tady někdo vytahuje na jinýho, když oba jsou na tom z jejich pohledu skoro stejně.
A.P.
Ještě tu za socialismu byla vidět degradace pracovní morálky.
VymazatS každou generací, to bylo horší. V padesátejch letech lidi ještě makali sami od sebe. Máma už v práci někdy předstírala aktivitu. Ti, co začínali v osmdesátkách, se s tím už ani nenamáhali a klidně si ráno hodinu v práci spali, když to šlo. Nebo s traktorem zajeli někam za roh a tam nedělali nic.
Později jsem v nultejch letech viděl Ukrajince, kteří 15 minut jen stáli s lopatama kolem hromady písku a koukali na ni a nedělali nic. Cizinci to nemohli pochopit. Jenže když máš za práci pořád stejně, každá iniciativa je trestaná, vyhodit tě nemůžou, tak to po několika generacích takhle skončí. Kdyby nebyla revoluce, byli bychom za dalších 20 let jako oni.
Jednou jsme se spolužákem měli spicha tam, co je hotel Panorama. Neviděli jsme se a tak jsme na sebe čekali u nějaký stavby a pak jsme se našli oba si říkali "Viděl jsi to, oni dělali pořád?" Ne, že by se přímo honili, ale nezastavovali se. A bylo to rychle poznat, protože tady to bylo výjimečný.
A.P.
Může vůbec věřící jehovista hrát nevěřícího, i když jen z výcvikových důvodů? Nezaslouží si za to aspoň drobné olíznutí jazykem pekelným?
OdpovědětVymazatMinimálně to zní jako podnět pro kárnou komisi!
VymazatBoží, děkuju za sondu, máme tady jedno království poblíž, a vždycky mě hrozně zajímalo, jak ty mše probíhaj, škoda, že jste nevydrželi, improvizovaná scénka při mši ve vašem podání by tu organizaci možná úplně rozložila!
OdpovědětVymazatTo bychom se samozřejmě zúčastnili rádi, obzvlášť přehnaně aktivní Marie, ale to jsme vůbec neměli povolený. Ony to nebyly improvizovaný scénky, ale ty dvojice do sebe poctivě dřely celej týden texty.
VymazatMy jsme obecně doufali, že tam budeme hrát trochu aktivnější roli, ale neměli jsme moc šancí vystoupit z pasívních ovcí (kromě omdlívání).
Prostitutky nejsou špatná náhrada :)
OdpovědětVymazatJ.C.
OdpovědětVymazatJak odpověděla Psice, psal jsem o těch 70tkách, protože se na to ptala.
Obsáhlý je to hlavně proto, že je to téma plný protikladů. Kdyby bylo tak dobře, jak dnes hlásají někteří, tak nepotřebovali mít cenzuru a potlačovací aparát. Taky to nebyla jen samá mizérie. Celý to je o tom jak kdy, jak kde, jak pro koho.
Jako dítě jsem neznal Goldoraka ani Toma a Jerryho ani Supermana a Star Wars. Zase jsem znal večerníčky nebo Na Kometě nebo později Poslední leč. - Ta nám přijde jako normální Polívka, ale Polívka je světové úrovně v nonverbálním herectví a Poslední leč je filmařsky geniální věc.
A.P.