Jsou to jen věci

 

„Jsou to jen věci, ty nemaj duši,“ říkala babička, když jsem machrovala na kole a ohnula si vidlici nebo když jsem jí rozbila broušenou skleněnou vázu z rodnejch Tyrol. Babička byla mistr zenu a v určitý míře jsem to zdědila po ní.

Jsem totiž díkybohu šupák a nevlastním nic věcnýho, co by mě jako ztráta jakkoliv (a natož přehnaně) mrzelo. Jako fakt ne, protože moje nejdražší věc byly rovnátka, který mi v puse nikdo zničit ani nemohl a 98 % mýho neznačkovýho oblečení má černou barvu a můžete to libovolně polívat čímkoliv, aniž by to zanechalo stopy.

Pod pojmem moje osobní elektronika se skrývaj sluchátka za pětibábu a mobil zadax. Pod pojmem moje osobní šperky si představte pentagramy z chirurgický oceli.

Jediný, co mě může nasrat, je ztráta mýho času. A přesně na tuhle slabinu vesmír zaútočil.

Pamatujete na válku s Větrákem?

Jedna bitva nerozhoduje válku, ale předminulý týden došlo ze strany našeho IT supportu k zásadnímu posunu, srovnatelnýmu snad jen k tažení na Stalingrad.

Větrák mi napsal, že pro mě má ready TU klávesnici za vypadlý písmenko N a účty jdou na korpoš. Takže moje nový písmenko N za 3500 CZK dostanu od korpoše k narozkám, abych mohla dál psát slova jako „ne, nepřeji si, nuda nebo netopýr“ Prý se mám stavit. Bude to maximálně hoďka práce a notebook bude zas jak novej.

Z opravy mi ho vrátil za 3 hodiny. Nestihla jsem meeting. Fungovalo N a nefungovalo číslo 1, který jsem vyhodnotila na klávesnici jako klíčový-už vzhledem k tomu, že je součástí hesla, jak se vůbec přihlásit do domény. Větrák si noťas převzal s tak strašlivým úšklebkem, že jsem přes svý doutnající nesympatie měla strach, aby si nevykloubil čelist. Začíná to smrdět tím, že budu muset dokončit projekt mimo můj pracovní čas, kterej už třetí den trávím válením se na židli s mobilem. Nikomu to tady nepřijde divný.

No a při opravě čísla 1 Větrák zničil základní desku. Bylo to stejně překvapivý, jako když jdete k doktorce na přeočkování tetanu a domů vás vrátěj napojený na hadičky ve vegetativním koma.

Byla jsem v takovým šoku nad Větrákovou profesní zoufalostí, že jsem se v jeho IT skladu rozesmála nahlas, což si Větrák přeložil, že jsem ještě hloupější, než doufal a rychle mi podstrčil předávák na náhradní notebook. Náhradník musel patřit nějakýmu bývalýmu zaměstnanci, co s ním skočil z okna-jinak totiž nevysvětlíte prasklinu přes celý jeho tělo. Bohužel to bylo z nízkýho patra, takže drobky a chlupy se z něj vysypaly až na mým stole.

Jestli si myslíte, že je to všechno, tak není. Začala jsem se už zaobírat i zápletkou, jestli mě Větrák tajně nemiluje, protože mi na náhradníkovi nejela další hromada esenciálních programů, se kterýma jsem Větráka navštěvovala jeden po druhým. Ne, nemiluje. Nesnáší mě, stejně jako zástup dalších zoufalých kolegů, protože jsem si všimla, že jeho pracovní stůl je komplet posázenej hřbitovem poblikávajících nefunkčních noťasů nebo mrtvých těl zakopaných pod stolem.

Donutil mě nastavit si heslo do domény „Vetrakjedebil1234567“, donutil mě pracovat přes čas a donutil mě-wait for it-chovat se k náhradnímu notebooku jako k šestitýdennímu kojenci se syndromem motýlích křídel. Přestala jsem bušit do klávesnice. Pokud totiž ještě jednou přijdu o jakýkoliv písmeno, půjdu si hledat novou práci.