„Jsou to jen věci, ty nemaj duši,“
říkala babička, když jsem machrovala na kole a ohnula si vidlici nebo když jsem
jí rozbila broušenou skleněnou vázu z rodnejch Tyrol. Babička byla mistr
zenu a v určitý míře jsem to zdědila po ní.
Jsem totiž díkybohu šupák a
nevlastním nic věcnýho, co by mě jako ztráta jakkoliv (a natož přehnaně) mrzelo.
Jako fakt ne, protože moje nejdražší věc byly rovnátka, který mi v puse nikdo
zničit ani nemohl a 98 % mýho neznačkovýho oblečení má černou barvu a můžete to
libovolně polívat čímkoliv, aniž by to zanechalo stopy.
Pod pojmem moje osobní
elektronika se skrývaj sluchátka za pětibábu a mobil zadax. Pod pojmem moje
osobní šperky si představte pentagramy z chirurgický oceli.
Jediný, co mě může nasrat, je ztráta
mýho času. A přesně na tuhle slabinu vesmír zaútočil.
Pamatujete na válku s Větrákem?
Jedna bitva nerozhoduje válku,
ale předminulý týden došlo ze strany našeho IT supportu k zásadnímu
posunu, srovnatelnýmu snad jen k tažení na Stalingrad.
Větrák mi napsal, že pro mě má
ready TU klávesnici za vypadlý písmenko N a účty jdou na korpoš. Takže moje nový
písmenko N za 3500 CZK dostanu od korpoše k narozkám, abych mohla dál psát
slova jako „ne, nepřeji si, nuda nebo netopýr“ Prý se mám stavit. Bude to
maximálně hoďka práce a notebook bude zas jak novej.
Z opravy mi ho vrátil za 3
hodiny. Nestihla jsem meeting. Fungovalo N a nefungovalo číslo 1, který jsem
vyhodnotila na klávesnici jako klíčový-už vzhledem k tomu, že je součástí
hesla, jak se vůbec přihlásit do domény. Větrák si noťas převzal s tak strašlivým
úšklebkem, že jsem přes svý doutnající nesympatie měla strach, aby si nevykloubil
čelist. Začíná to smrdět tím, že budu muset dokončit projekt mimo můj pracovní
čas, kterej už třetí den trávím válením se na židli s mobilem. Nikomu to
tady nepřijde divný.
No a při opravě čísla 1 Větrák
zničil základní desku. Bylo to stejně překvapivý, jako když jdete k doktorce
na přeočkování tetanu a domů vás vrátěj napojený na hadičky ve vegetativním koma.
Byla jsem v takovým šoku nad
Větrákovou profesní zoufalostí, že jsem se v jeho IT skladu rozesmála
nahlas, což si Větrák přeložil, že jsem ještě hloupější, než doufal a rychle mi
podstrčil předávák na náhradní notebook. Náhradník musel patřit nějakýmu bývalýmu
zaměstnanci, co s ním skočil z okna-jinak totiž nevysvětlíte prasklinu
přes celý jeho tělo. Bohužel to bylo z nízkýho patra, takže drobky a
chlupy se z něj vysypaly až na mým stole.
Jestli si myslíte, že je to
všechno, tak není. Začala jsem se už zaobírat i zápletkou, jestli mě Větrák tajně
nemiluje, protože mi na náhradníkovi nejela další hromada esenciálních programů,
se kterýma jsem Větráka navštěvovala jeden po druhým. Ne, nemiluje. Nesnáší mě,
stejně jako zástup dalších zoufalých kolegů, protože jsem si všimla, že jeho
pracovní stůl je komplet posázenej hřbitovem poblikávajících nefunkčních noťasů
nebo mrtvých těl zakopaných pod stolem.
Donutil mě nastavit si heslo do
domény „Vetrakjedebil1234567“, donutil mě pracovat přes čas a donutil mě-wait
for it-chovat se k náhradnímu notebooku jako k šestitýdennímu kojenci
se syndromem motýlích křídel. Přestala jsem bušit do klávesnice. Pokud totiž ještě
jednou přijdu o jakýkoliv písmeno, půjdu si hledat novou práci.
Větrák připomíná toho člověka, kterej se nějakym omylem stal pro podnik důležitym a teď si chudák neví rady s otázkama, o kterejch ještě před půlrokem neměl tušení, že vůbec existujou.
OdpovědětVymazatNic hele. Přiměj korpoš, ať si hledá novýho Větráka.
K tomu pořádně nacvič překvapený obličeje a dělej, že nemáš nejmenší tušení, kam zmizel.
On tam má právě v kanclíku ještě jednoho kolegu, kterej zdaleka tak nesmrdí od dveří a vypadá o level kompetentněji. Ale nejspíš zdání klame a je to stejnej gang, kterej zabíjí výpočetní techniku za bílýho dne.
VymazatDneska jsem se teda dozvěděla novinku, která to hází do mnohem příznivějšího světla: Náhradník asi pokvačí zpátky do skladu a dostanu fungl nový hápéčko stejný třídy jako nebožtíka.
Na funglovky bacha. Já v práci vyfasoval fungl novej Dell. Jakoby skvělej no, jen si na něm nesmim nastavit ani tapetu...
VymazatTo u nás naštěstí není tak přísný. Dokonce můžem používat gpt, kterej začíná být masivně blokovanej (a já se těm firmám ani moc nedivím)
VymazatMy můžem používat Copilota, kterej je hloupej jak Jermanová, nebo Gemini, který je sice dobrý, ale přísně jednoúčelový.
VymazatMyslím, že duši nemá Větrák.
OdpovědětVymazatNebo temnější než Wednesday na srazu extrovertů.
VymazatDonutila jsi mě vyhledat si nemoc motýlích křídel, to je teda zlá nemoc. Člověk si hned váží, že jeho děti ji nemaj. Nešel by noťas omylem polít kávou? To je hned...
OdpovědětVymazatTaky si vždycky oddychnu, že tohle nemusím řešit. Jak jsem psala Galahadovi, náhradníkovi brzy sbalím kufříky a pošlu ho zpátky do pekla. Akorát...akorát začne nový peklo, než Větrák všechno znova nakonfiguruje:O
VymazatJá vám závidím, takové bezva příběhy zažíváte. Díky, nasmál jsem se... :-)
OdpovědětVymazatTaky díky-hlavně za to, že na ně lze nahlížet jako na bezva:)
VymazatJEDNO písmenko za 3500kč? Podle inflace nám píšeš z roku 2130 ne? Já mám za 4000 kč celej noťas. Je to nějakej low cost samozřejmě, ale já to mám jen na psaní a youtube videa.
OdpovědětVymazatMám už asi 20 let připojovací klácesnici a když klekne klávesnice na počítači tak jen připojím tu externí a jede se dál. Taky mám připojovací myš, když se mi dobře utajenou klávesovou zkratkou podaří odpojit touchpad.
Pro mě mají příběh. Přeplatil jsem 7x zahrádky, jen abych nemusel hned vyhodit věci po mámě. Osobní šperky sice nemám, ale mám rodiné šperky. Je to něco jako v Pulp Fiction s těma hodinkama, jen se k tomu neváže to ukrývání v tělesných otvorech (aspoň mi to nikdo neřekl).
Pak mám samozřejmě věci, se kterýma jsem něco dělal nebo chtěl/chci dělat.
V kuchyni je hnusnej červenej plastovej džber na sůl, kterej kdysi bůhví proč kdysi koupila babička. Ve sklepě police, který kdysi, vyráběl táta. V době, kdy se dřevo shánělo jen těžko.
Ovšem shořel model lodě, co mámy přítel koupil ve fantozziovském duchu, když ji povýšili na vedoucího kolegu modeláře. Taky shořel kroj, co rodina koupila, při vzniku republiky a rakousko-uherští měšťanostové se rozpomněli, že jsou český lid a tak by měli mít kroj - i v krajích, kde žádný kroje nebyly.
Je to tu jak v kraji plném příběhů.
A.P.
Jo, fakt, s tou částkou. To je jasný, že za tolik ti to žádnej servis neprodá, když jsi normální člověk a nepřijdeš na provozovnu oblečenej se zlatým řetězem jak Kapitán Demo. Ale pro korpoše je tohle prostě standardní cena písmenka, která neurazí. Nedělá z tvýho korpoše žádnou socku.
VymazatJá mám taky externí klávesnici, ale je těžce nepohodlný ji tahat po meetinzích. Pak jsem si zvykla na to, že místo do N klikám do malýho bílýho kopečku. Ale Větrák prudil, že už to teda objednal a zaplatil, tak by to bylo jako odmítání vánočního dárku.
Mně se líbí i opačnej přístup, kde věci mají emoční nebo finanční hodnotu, ale na to potřebuješ místo. Přičemž mě by vadilo i mít ty věci "někde" uskladněný-pokud jsou pro mě cenný, tak bych je chtěla mít kdykoliv po ruce. To naštěstí malý byty neumožňují.
Při jaký příležitosti to shořelo? Představuju si ten tvůj byt jako Národní divadlo nebo zmenšenou repliku Prahy plnou starejch pokladů-některý odolávají věkům, jiný shoří při požárech a uvolní místo prudce technologickým novinkám.
Já se teď už asi půl hodiny snažím zprovoznit máminu tiskárnu Epson, už teď jsem nasranej na celou firmu Epson, že u toho není normální návod k použití. - Vytáčí mě, že musím rozklikávat nějaký odkazy, že to pak najdu ve směsi jazyků, kde musím hledat tu jednu českou větu. Návody jsou ve stylu stiskněte 15x levej knoflík, 3 krát pravej, nedýchat, příslušná kazeta se sama posune k výměně. No, ona se neposunula, protože je tam jen jedna a ostatní jsou vyndaný a ta jediná co potřebuju vyměnit je přikrytá kusem plastu. - Takže uvažuju o tom, že tiskárna je lacinější než můj čas a než se tím trápit, lepší je to vyhodit a koupit novou. (Jen se bojím, že u toho zase nebude návod na papíře.)
VymazatTakže jedna klávesa za cenu větší než 2 tiskárny, marně dumám, z čeho to je? Ze slonoviny? Ze svatých ostatků? Ty laciný jen ze zlata a titanu? Je na tom mikropísmem celej talmud nebo bible nebo životopis Steva Jobse a kus jeho DNA?
Shořelo to v rodným městě na činžákovým dvorku, tehdy ještě pod javory. Sousedi tam mají vykopanou jámu, kde pečou příležitostně kuřata. Tak v tý jámě. Na začátku ten laminát nechtěl chytnout, pak se najednou rozhořel a plameny šlehaly 3 metry vysoko. Naštěstí ten javor nechytl.
No, já mám teď (pronajatou) garsonku v Praze, byt (s půdou a 2 sklepema), chalupu a u chalupy stodolu. Takže skladovacího místa plno. Jenže chalupu tak jednou za dva roky vykrádaj a stodola je plná zemědělskejch krámů ještě po německým sedlákovi a pak dřeva).
V bytě je (bejvalá) ložnice, který už tak před 28 lety říkal tehdy 5letý synovec skadiště. Od té doby tam pribyly věci. Obrazy a nějaký moje věci. Synovec už je ženatej a má ročního syna.
Obrazy mám i v Praze, ale to jsou obrazy, co jsem namaloval nebo koupil.
Obývák si představ tak trochu jako po prohlídce policie, která všechno vytahá a hodí na zem. Já to tak mít musel, abych se v tom vyznal. Kdybych to jen srovnal, tak budu muset všechno procházet pokaždý znovu. Teď to pomalu budu třídit.
Pro colorit si můžeš ještě představit kuchyň, kde dělá rámus lednička, myčka je naopak tichounká. V dřezu není teplá voda, protože máma usoudila, že ji nepotřebuje, když má myčku a úplně zrušila malou karmu protože ji ohřívala špajz.
Můj původní plán na letošek byl si v Praze v klidu uklidit a všechno probrat a vytřídit. Pak dát do pořádku moje psaní. Bohužel to znamená naťukat znovu asi 700-800 stran, protože jsou na vypáleným a zavirovaným DVD, který už asi nepůjde otevřít.
Jeden ze sklepů je teď vlhkej, jak vedle zasypali odvětrávací příkop. Tam se ti klihem slepený dřevo zase rozlepí. Druhej sklep měl kdysi okénko na úrovni chodníku. Jak pořád lepěj další vrstvy asfaltu, tak se to už zvedlo a pomalu to začíná připomínat pražské podzemí, kde druhé sklepní patro byl původní sklep a první bylo původně přízemí. Možná tam někdy najdu zakopanou prostitutku nebo hotelového hosta a ... začnu z jejich kostí vyrábět nějaký umělecký klávesy na corpo-PC, když je to tedy zlatej důl.
A.P.
A tu tiskárnu je ti taky líto dát dál kvůli vzpomínkám, nebo ji na něco reálně používáš? My ji teda doma taky máme, ale čím je starší a pokaženější, tím víc se odhaluje úplná zbytečnost její existence.
VymazatOna to není platinová klávesa, ale u toho mýho typu ntb se musí vyndat celá klávesnice (takže je to, jako kdyby ti kvůli zubnímu kazu museli vyoperovat celou čelist a dát místo ní náhradní. A právě při tý operaci Větrák fatálně poškodil míchu...)
Teď myslíš, že shořel model lodi? Jako úmyslně? A co byl ten důvod? Zní to jako rituální místo na pálení mostů, než běžná pyromanská aktivita jen tak for fun.
Z těch věcí na mě jde úplná minimalistická závrať. U mně by to skončilo nějakou šílenou katarzí. Kdy bych se přestala ovládat, došla s výrazem Jacka Nicholsona z The Shining do Lidlu, narvala vozík ruličkami kvalitních pevných pytlů a pak už je jen maniakálně plnila. Nespala bych tři dny a pak dospávala týden. Ambivalentně litovala a blahořečila svým uklízecím nápadům. Hladila prázdnou podlahu.
Co píšeš? 700-800 stran je velká ambice ještě na letošek. Pokud to máš spojený navíc s úklidem takový hrůzy.
Ten sklep zní božsky. Úplně cítím tu vůni příjemný zatuchliny, plísně a jak to popisuješ, tak se tam poněkud nelogicky propsal i slabej závan čerstvého asfaltu, ale není to vůbec na škodu v harmonii celku.
Lidskou mrtvolu jsem nikdy necítila, ale kdyby ta mrtvá prostitutka měla smrdět jako zdechlina srny (kterou znám), tak ji v představě degraduju jen na jemné pižma dávno zetlelých kostí a fialkovýho parfému.
Já si chci právě koupit jinou tiskárnu, ale vzhledem k tomu, že tahle ještě teoreticky může fungovat, tak nechci kupovat novou. Navíc jednu mám v Praze už asi 2 roky, ale ještě jsem ji nezprovoznil a urgentní tisky provádím v kopycentru. - Tak si nejsem úplně jistej, že si mám koupit další. - Něco jako tlustá ženská co má v bytě několik nevybalenejch posilovacích strojů a váhá s nákupem dalšího.
VymazatKdo takovýhle notebooky vyrábí? Je to na počítačové poměry něco jako Fabergé vejce v kurníku. Že si na tom vůbec troufáte pracovat, když je to tak drahý. V našem korporátu se kupoval Dell - něco jako mexický ilegálové - na sklizeň ovoce to stačí a víc nepotřebuješ.
Co se mě týká, tak windows už 20 let nemusel vyvíjet. K čemu mi je OS, kde mám 3D tisk, ale Word je placenej a musím si stahovat OpenOffice?
Jo jo, schválně. Zaprvé to byla blbá loď. Dlouhej, ale nepropracovanej model. Kdyby to byl Titanik nebo válečná loď, tak je na co koukat a hrál bych si s ním, ale ono to bylo jakoby někdo začal stavět loď, udělal základ a pak zjistil, že neví jak dál a jakou loď z toho vlastně udělat. Sám si to koupil ze špatnejch důvodů. Bylo to tam asi 20 let po tom, co od něj máma dostala kopačky (ještě si našel jinou, prachatější) no a byla ta totálně k prdu. Věc, co jsi nevyhodil jen proto, že to tam bylo věčně a bylo snadnější chodit okolo než to likvidovat.
Pak jsem to spálil a najednou zjistíš, jak ti je bez toho lépe. Ten kroj byl to samý z jinejch důvodů, ale pak zjistíš, že ty plíšky na něm začaly rezivět a tak to už nikdo nikdy stejně nosti nebude.
Nejlepší bylo, když mámy kamarádka takhle vzala k mámě na chalupu spálit svatební šaty. Manžel si ke stáru našel mladší, odstěhoval se k ní, ta pak zjistila, že mít stárnoucího pána na krku není zas až tak super, tak ho vykopla. Takže přilezl zpět za manželkou. Ta ho teda vzala zpět, ale bylo to spíš, aby tam s ní někdo byl, asi jako jsi ráda, když s tebou v noční tramvaji ještě někdo jede. No a on pak umřel. Tak došlo na ty svatební šaty, co jí připomínaly to nijaký manželství. Koukaly mlčky s mámou jak hořej na táboráku, pak shořely, paní mlčela, pak řekla: "Blbec", a to bylo to jednoslovné shrnutí celý manželství.
Kdysi byla na ČT1 Štraubertová, už jako obtloustlá paní. Vypadala, jak jitrnička, do který chtěl řezník nacpat 2x tolik prejtu, kolem tenčily 3 30letý ČT baletky v bílejch šatech a v publiku byly maminy jejího věku. Byly jak zhypnotizovaný a zpívaly si to s ní a současně jsi je viděla zestárlý a současně ty malý holky, co kdysi byly, a co se těšily na krásnou budoucnost, na lásku a na manželství. Tak to byl takovej podobněj feeling. Stará, životem zklamaná paní a šaty jako krásné sny o budoucnosti, co nikdy nepřišla.
Je to jak ta Nohavicova písnička Těšínská.
Možná tam s mámou spálily i jejich fotky z toho manželství. Dneska ti aspoň klekne hard disk nebo zjistíš, že ti Yahoo smazalo starý majly i s přílohama.
VymazatJá bych pytle nemusel vůbec kupovat. Máma jich z nějakýho divnýho důvodu měla plno. V bytě, ve sklepě, na chalupě, na zahrádce, v garáži. V některejch jsou odštěpky dřeva, v některjch hlína, popel nebo šišky, odstřižky látek, další mi jsou záhadou. Ty bytě jsem dal do bedny od záchodový mísy, co jsem tu našel (věděla jsi, že se záchodový mísy prodávají v krabicích? Já to netušil.
Ale než něco vyhodím, tak to potřebuju prohlídnout a promyslet. Většinu vyhozenejch věcí do 2 tejdnů najednou zas potřebuju.
Těch 600 stránek jsou básničky, tak jako normální text je to tak třetina. Pak další texty. No a ještě jsem já naivka chtěl psát další nápady. Já píšu pomalu, tak by to trvalo. Teď jsem četl o tom herci Augustovi, že psal na škole asi 510 úderů za minutu. Neuvěřitelný Nás kluky na gymplu ani nenechali na to chodit. Jen 2 spolužáci si to nějak vyjednali. Takže když píšu celej den, tak napíšu 25 stránek.
Ve sklepě ještě voněj jablka a nahnilý jablka, pavučiny tam visej ze stropu, jsou tam zaprášené flašky pampeliškového vína a 10-20 let staré kompoty. K tomu tomu mour z uhlí, co tam kdysi dávno bejvalo. - Vedle má sklep soused. Tenhle náš sklep je ta plaňková koule. On má normální místnost, kde kdysi bydlel domovník. Ta je věcma přeplněná, protože soused sezbírá vše, co najde. Jsou tam dvoumetrový stohy věcí, mezi kterýma jsou uličky. Nejsou to všechny jejich věci, ještě skladujou věci na chalupě a ještě mají 2 garáže, plný krámů.
Je jednodušší to zazdít než vyklidit.
Jo, maso smrdí všechno stejně. Srna smrděla jako kachní krk, co zůstal mimo ledničku moc dlouho.
Jdu koupit nějaký police, koše a další krámy, co nutně potřebuju.
A.P.
No mě to právě přijde jako kupovat si fax nebo nějaký jiný prehistorický zařízení. Ale zároveń chápu. Mám ráda papír. Nikdy bych nečetla knížku na čtečce ani tabletu a papíry z tiskárny jsou teplý a voňavý.
VymazatMy máme HPčka. Jako popravdě to na mě nepůsobí jako nějaká extra vyvoněná značka. Je to jak bratranci těch tvých mexikánských dělníků Dellů, jen asi oblečený do značkovejch uniformiček na česání jablek a když si to zašpiněj, platíš majlant.
S tou lodí mi to připomnělo natahovací gondolu, co měl děda. Byl to jeden velkej rituál-loď velká jako kráva byla schovaná v krabici ve skříni. Musela se vyndat a natočit na klíček - panáček gondoliéra hrál a otáčela se na níí baletka. Jedna z píčovin, co bych třeba doma nesnesla, ale u dědy to bylo super. Aby se to neohrálo, tak jí byl ochoten vyndat fakt jen jednou za čas a byl to rituál.
Ty svatební šaty jsou drsný. Já se stejně divím, že jsou ty ženský takový klidný a pragmatický. Asi bych měla sklony k výstřednostem, kdyby se mnou někdo takhle vymetl.
Co píšeš jinýho kromě básniček? Povídky? Je to někde online? Nebo vydaný papírově?
My měli psaní na stroji na gymplu v rámci nějakýho edukativního bloku "základy podnikání" spolu s účetnictvím a nějakým rozvahám o tom, jak vést firmu: Mělo to být pro ty tupější a praktičtější studenty, než pro pár lidí, co chodilo na latinu a pak šli na lékařský fakulty. Ale teď si skoro říkám, že by i ta latina snad nechala větší stopy. Minimálně by se s tím dalo machrovat jako s těma básničkama v němčině od Goetheho.
Dík za aromatický dopřesnění sklepa. Ty kompoty už jsou trochu bio hazard, ne? Možná i to pampeliškový víno.
Byl jsem do sklepa dávat police. Ještě tam visej ze stropu pavučiny. Spíš je tam z nich dakovej badachýn. Taky v tý chodbě před sousedem. Jakoby tam už moc nechodili, nebo to nevnímali. Ona nosí brejle, on má hlavu skloněnou jako Karel IV.
VymazatPřipomíná mi to jak padl komunismus. Pole najednou nepatřila nikomu a zarostla šípkama a najednou ti dojde, že Šípková Růženka je story naprosto ze života.
Kompoty po 5 letech bych nejedl ani kdybych byl zdravej, ale s cukrovkou je pro tebe biohazard skoro všechno. Projdeš okolo jusů - nesmím, projdeš regálem sušenek - nesmím, uzeniny - leda tak šunku. Ovoce - jen málo (z hroznů tak 6 kuliček denně) pekařství - jen celozrnnou housku. Medy a marmelády - nic. Maso - jen to nejmíň tučný. Sejry - jen ty nejmíň tučný. Jogurty - ani light, ani s ovocem. Hotový jídla - skoro nic. Polívky - velice opatrně, dává se do nich mouka, do vývaru nudle. Čínský jídla - nic, sladěj to. Indický jídla - radši nic. Těstoviny jen celozrnný a pizzu jen když si sám uděláš celozrnnou.Z alkoholu jen tvrdej a trochu i suchá vína. Čokoláda - nic. Kokos - ne. Tuky - ne živočišné. Bo a kompoty jsou taky plný cukru.
Takže to postupně zlikviduju, ale nechce se mi ještě, když je v tom tolik práce.
Pohádky jsem ještě psal. Forma se pak dá měnit. To taky potřebuju naťukat do PC, zkrátit, doplnit diakritiku, opravit hrubky. Jenže bylo to v jednom počítači, co mi ukradli. Dva roky práce v čudu. Pak to bylo ještě v druhým, co je zavirovanej. Z ukradenýho PC jsem to zálohoval na DVD, jenže to po létech zpuchří a je nečitelný.
Na web to nechci dávat, protože pak to žije svým životem a vlastně by to už nebylo moje. Už se mi to stalo s normálníma textama. Najednou to najdeš na úplně jiným webu.
Teď to beru, že co není na papíře není vůbec. Přijdeš jen o poslední verzi, ale znova to už neuděláš.
Jednou jsem četl román. Na záložce psali, že to autor rozepsaný odložil a pak po letech neviditelně navázal. Pro mě to bilo do očí. Napřed to bylo o trampotách kluka začínajícího pracovat v hotelu, pak to najednou bylo o chlápkovi okouzlenýho prehistorickejma zvířatama. Nedalo se to číst.
Ty jsi byla malá, ale když padl režim, tak najednou se změnil kontext a spousta děl začala vypadat jinak. Co bylo vtipný ze dne na den nebylo. Někdy to dokonce vypadalo jak kopání do ležícího. Co působilo statečně, byla najednou trapná žabomyší válka. Věci, co působily nudně, najednou měly hloubku. Co byl únik, působílo dětinsky.
Jak žiješ jinde tak najednou jdeš v životě někam jinam než šlo publikum a jste out of tune. Je to jak s dětma. Chvíli nedáváš pozor a maj jinej svět.
Já se teď na normální český filmy nevydržím ani koukat, tak jak bych mohl psát pro stejný publikum. Od revoluce mě nadchl snad jen jeden českej film. Většinou český filmy rychle přepínám. Když u mě kámoška kouká na českej film, tak si radši nasadím sluchátka.
Když jsem něco napsal, tak to bylo vždy na nápad. Sednu, všeho nechám a jedu na jeden zátah. Jako když vyhrabáváš dinosauří kostru a víš, že když je tady jeden obratel, tak tady musí bejt další a samo to samo navazuje.
Mě nejde vyplňování osnovy. Působí to klopotně, vycucaně, jak český filmy a seriály. Jednou jsem zkoušel psát pohádku a po měsíci to vzdal. Normálně jsem to napsal jedním vrzem. Jenže když máš plno času, nic na tebe netlačí, nikam nemusíš, s ničím se nemusíš vykazovat (a máš to pak komu ukázat).
Jeden scénář jsem napsal v noci, cestou z workshopu, na schodech uprostřed města. Dokud mě to napadalo, tak jsem tam seděl a psal rychle poznámky.
A.P.
Na druhou stranu, párkrát ukážeš text někomu z příbuzenstva, básničku čtou nahlas nedoslýchavý babičce, je to jako kdybys chtěla někomu něco hezkýho pošeptat a vzápětí to vyřvával vesnickej rozhlas. Jindy ti poraděj, jak máš dát do scénáře strejce, co bádá nad počítačem (jak Růžičková a ty píšeš pohádku jak z 18 století), dáš jim k přečtení nekorigovanej text, oni obsah ani nevnímají, zato tě upozorní na hrubku, o který víš nebo ti opravujou stylistiku, na kterou ještě nedošlo. Je to jako ukázat někomu rozestavěnej dům a oni "vždyď to nemá okna a ani omítku a dej si ke vchodu schody, dveře jsou metr nad zemí".
VymazatNa workshopu se to třeba lidem nelíbí, roztrhaj ti to jak vzteklý psi, ale zároveň mluvěj k věci, takže ti to tak jako tak k něčemu je.
Jak jsem v létě poslouchal ty tutorials, tak tam byla jedna scénáristka, co psala na zakázku. Ta říkala, když jste amatér a děláte na něčem, na čem vám záleží, tak máte čas se s tím piplat, tak OK, ale jako profesionál, co píše na zakázku, na to čas nemáte. Máte určitej počet stránek na napsání denně, musíte dodržovat termíny produkce, nemáte čas o tom bádat. Prní co vás napadne dobrý a jede se dál. Nehledal jsem ještě, co psala ona, ale je to něco jako ty další řady Dr. House. Už to není to pravý ořechový, ty celořadový zápletky, jako ta s mstivým policajtem nebo s černoškým sponzorem nemocnice, jsou vycucaný z prstu, leze z toho kostra, ale jednotlivý díly pořád ještě fungujou, lidi na to koukaj, tak to je práce a lepší než v Amazonu u pásu.
Můj problém s něčím delším je, že to na jeden zátah prostě nejde, kvůli času zapisování. Jednou mi dokonce po dlouhým úsilí dokonce ožila jedna hra, všechno to do sebe konečně krásně zapadalo... a bylo po půlnoci, já byl vyšťavenej a usnul jsem a ráno to bylo pryč.
Takže když mám nějakej nápad, tak to teď buď zapíšu nebo nahraju na diktafon. Mám krabice od ovoce, každej příběh svou krabici, do toho dávám poznámky. Takže to byl můj plán mít čas jen na tohle a dělat to pomalu. No a umřela máma a půl roku jsem řešil jen to.
To mi připomnělo, jak jsi jednou psala, že nesnášíš podzimní mlhu. Já jsem si tu uvědomil, že to vlastně mám rád. I jen ten pohled z okna. Připomíná mi to dětství. Je zataženo, prší, kapky na ploché střeše dělají kola, visej na hraně okapu, někdy je mlha, že je vidět sotva sousední barák. Nádhera. Někdy musíš ven do mizernáho počasí, ale ve skutečnosti jen zabalenej dojdeš někam do školy a pak jsi zas v teple.
Baletka na lodi? To by zase mě možná nadchlo.
Čtečka by se se hodí do vlaku či autobusu. Kolega takhle přečetl během cest do práce celý paměti Casanovy. To neutáhneš.
Já si myslím, že ta ženská nechtěla bejt sama, někde zas randit a lepší aspoň někdo.
Latinu bych se býval rád učil, kdyby u nás byla, ale s tím jak mě nešly povinný jazyky by to asi dopadlo stejně. Ale je to takovej údernej jazyk asi jako kralická čeština. Partes maximi momenti egit in casibus, quibus Res Publica Romana in Imperium Romanum transmutata est.
To mě nedávno došlo, že Otcové Zakladatelé, co zakládali USA a vymejšleli ústavu, museli mít klasické vzdělání, protože latina a řečtina se učily běžně na školách, takže museli mít přístup k velkým klasikům antického světa, takže v tom základním byli vzdělanější než my. Ze školy znali Aristotela, Platóna, Dějiny válek na Pelopnézu, Cicerona a Marca Aurelia. Naši ústavu sepisovali lidi, co ve škole četli Pavku Morozova, Robinsonku, Poplach v Kovářské uličce, Neználka a Sirénu. Možná něco z Marxe a Lenina.
A.P.
Teď jsem tu hodinu řešil zaseklý pravý kliknutí.
Jo, vlastně jsem si udědomil, že chci věci tisknout ještě proto, že máma umřela a najednou nevíš nic. Bankovní výpisy choděj na email, tam se do vyřízení pozůstalosti nedaj, v bance ti je taky nedaj - ale daně musíš dělat hned a na základě čeho? Do mobilu se nedostaneš, sice tě do něj v nemocnici nechají nahlédnout, ale musíš znát kód. Nemáš nikde kontakty na příbuzné. Nemáš kontakty na řemeslníky, nevíš kdo spravuje auto, kdo dělá instalatéřinu a nábytek, kdo seká zahradu, jak se jmenoval pokrejvač.
VymazatŠanon ve skříni a přečíst výpisy umí otevřít každej.
A.P.
Naši maj na zahradě altánek. Kdysi ho tam postavil děda, kterýho neznám. Na tu dobu fancy prosklenej altánek ze dřeva a střechou trochu jako čínský pavilon, natřenej na žluto a modro. Neznala jsem dědu osobně, ale asi si na to potrpěl. Vedle altánku zasadil jablečný sad. Úhledně a precizně vyměřený sad malých odrůd.
VymazatTáta na tohle není. Na dveřích toho altánu stahoval králíky, takže dveře chytly patinu po starý krvi. Dovnitř házel spoustu věcí, starý knihy, seno, nářadí, cigára, bedny s jablkama, který prohnily a stekly dolů do věcí. Ve střeše se udělala díra, kudy tam teče a lezou tudy kočky. Nátěr je tak vybledlej a oloupanej, že už bys ty barvy nepoznal. Jako když moře vyvrhne omletý klády a věci z hloubek vraků. Zahrada úplně zpustla i díky tomu, že tam táta zasázel šílený dřeviny, který přerostly a úplně se vymkly kontrole. Třeba obrovská třešeň nebo bílej smrk vyšší než dům. Jen ty jabloně zůstaly úhledně malý a hnijou pod nima šťavnatý James Grieve. Táta to nevidí, protože těch 50 let ti to rozmělní. To mě jen napadlo k těm baldachýnům z pavučin.
Už si nepamatuju, ty tu cukrovku kompenzuješ zatím jen dietou? Nebo si pícháš/ máš pumpu? Kamarád má pumpu a přijde mi, že tyhle restrikce vůbec neřeší: Ale taky to určitě záleží na typu diabetu a přístupu k tomu obecně.
Kolik ti je? Přijde mi, že ze mě děláš menší než jsem:) Psaní na jeden zátah je nejlepší. Je to jedno flow, na jehož konci je stejně slastná únava jako po sexu. Kdy si dáš cigáro a už víš, že jen pár korektur, tohle by se dalo napsat ještě trochu líp, tímhle to dvakrát podtrhnout. To jsem měla dřív, ale už prakticky nepíšu. Ne zakázky, protože mě zprudil současnej stav s AI a hodnotou autorskýho psaní. Tak jsem si řekla, že budu aspoň víc psát pro sebe, ale i v tom jsem se octla v nějaký krizi, ze který se teprve resuscituju.
Já tu mlhu nesnáším, ale taky mě i nějakým svým způsobem baví. Mám ji taky spojenou s dětstvím. Konkrétně s obdobím, kdy jsem byla věčně nemocná a mohla jsem ležet v horečkách a poslouchat rádio.
S tou ústavou máš pravdu, ale naštěstí se dá krást jako umělec. Vezmeš co funguje a jen stříháš a lepíš. Neříkám, že na to stačí Robinsonka, ale napácháš menší škody i bez Platóna.
Já jsem si zapamatoval, jak jsi jednou psala o změně režimu, jak jsi na základce nechápala, co se děje. Ale jde o to, že třeba cimrmanovskej humor v narážkách jsem tak do 12, 13 let nechápal. Poslouchal jsem to jednou u tety a nic mi to neříkalo. Za dva roky jsem se mohl utlouct smíchy. Na vejšce jsme ho všichni (až na jednoho kluka) znali zpaměti a každou chvíli si to citovali. Jednou jsme dokonce byli na jedný brigádě a spolužačka měla narozeniny, tak jsem jí dal pecku. Hned to pochopila a odříkali jsme si repliky z Dlouhý, Široký a Krátkozraký.
VymazatVeškerej humor od lechtání bříška batolete, všechny grotesky, pitvoření, lampasáckej humor, slovní hříčky až po deadpan Britskejch humor jsou pořád jen o tom, že to je jakoby nebezpečný, ale víme, že v tenhle moment není. Někdo upadne na banánový slupce a spadne jak v grotesce - je to legrační, protože nám stylizovaným pádem ukázal, že je to jen jako. Jinej upadne na banánový slupce, zlomí si krček stehenní kosti, viditelně trpí - není to k smíchu.
Z toho plyne, že na sebe všichni říkaj, čeho se bojej. Puberťáci si dodávaj odvahy ohledně sexu, protože vedle tý zábavný části je tam i ta děsivá, že se jde s kůží na trh. Němci se smějou tomu, že se nechovaj úplně spořádaně. Francouzi maj jako veleúspěšnou komedii něco, kde je humor jak se měšťáci snaží být ti chápaví, ohleduplní, k menšinám, bezdomovcům, až je to sere. Chaplin se bál velkejch zlejch chlapů, Fantozzi šéfa, Allen různě, ale třeba řešil, jakou bude mít na loupež košili, aby mezi kluky zapadl, teletubbies rozesměje otevření zipu, pornoherečky se smějou uprdnutí při práci, Madonna si dělala legraci z (imaginárního) znásilnění tátou, Britové se smějou urážlivým, kruťáckým nehoráznostem. Artuš usekne Černému rytíři ruce nohy a ten mu říká, že je zbabělec, co utíká z boje. Češi měli ten kruťáckej humor taky, ale asi to s novou generací mizí.
Každopádně Cimrmanovskej humor stál dost na posměškách režimu. "Víte, co je důl mladej pane? To je díra v zemi, tu vám nemůžou vzít." Když jsme tehdy všichni dobře věděli, že můžou. No a padl režim a najednou je trochu divný a trapný, že si to všichni nechali líbit a nic proti tomu nedělali.
Dneska se ti "lepší" posmívají "sockám" a to je vyjádření strachu, jak hrozné to musí být na jejich místě a humorem si ještě dělají odstup, aby situaci těch ubožejších nemuseli řešit, jak by dobrý člověk podle obecných, i když nedomyšlených pravidel mě. Náckové dělali vtipy na židy, který drželi v ghetech.
Mě bylo v 89 23, takže jsem už svět viděl jinak. Jednou jsem byl s kamarádkou v japonský čajovně v centru, tehdy tam měli 100+1, tak jsem si to vzal a znovu to pročítal,abych si připomněl staré časy. Kamarádka přišla ze záchoda a říkala, co to čtu, že jí byly 3 roky, když to vyšlo a já jí řekl, že už jsem byl na vejšce. Vedle mě jste ty mladý a vždycky budete.
Dietou a chůzí a cvičením. K cukrovce mám i prášky. Inzulín si nepíchám, protože mám typ II, kde míš inzulínu dost, ale buňky na něj nejsou citlivé, jak podvedená ke kecům manžela. - Prášky, dieta a pohyb. Sice nenachodím tolik co mám, ale furt se snažím chodit aspoň trošku. Teď jsem si koupil i chodící pás, protože tady v Praze se dá chodit pořád, ale v rodným městě se do podzimního deštíku v 10 večer jít nedonutím, zvlášť po dni, co jsem furt někde lítal (autem).
VymazatAle chodící pás je skvělej. Nikam se nepohybuješ, takže můžeš ujít jakoukoli vzdálenost chceš (není to jako venku, kde domu prostě dopochodovat musíš), můžeš při tom koukat na TV, poslouchat rádio. Mužeš zastavit kdy chceš a něco si zapsat. Dá se na tom chodit i rychle. No a když při tom vaříš, tak stejně furt koukáš na stopky, takže nepropásneš, kdy už se jídlo vaří 20 minut a nic nespálíš. Při psaní čas letí jako blázen, takže to snadno propásneš a spálíš oběd. Na chodícím pásu se vleče jak před zvoněním a každou vteřinu doopravdy prožiješ.
Blbý je, že přeci jen začínám mít neuropatii, kdy mě brněj nohy. To tak přichází a odchazí, někdy to necejtím vůbec a nevím, čím přesně to je... a na očním pozadí už je nějaká čára, co budou muset řešit laserem. Třeba skončím slepej jak Al Pacino a budu slečnám autobuse říkat, co měly předevčírem za parfém, maj novej svetr a že se jim blíží ovulace.
Pak mám ještě posilovat, to taky zcitlivuje buňky, ale to zatím dělám jen tak nárazově.
Já někdy čtu historky z flowee, ale je to takový vypreparovaný od všeho konkrétného. Jakoby to psala AI nebo to aspoň kupovali z Německa GB a vymazali vše, co by to mohlo prozradit. Zrovna u historky o dědictví jsem poznal, že to není česká story, protože u nás to funguje trochu jinak.
VymazatJá jsem psal básničky taky asi proto, že to napíšeš na jeden zátah. Nikdy jsem neměl žádný ambice básničky psát, napsal jsem jich snad jen 5. Dokonce jsem našel nějakej rozbor do školy, ze kterýho všemi póry čiší, jak se mi to příčí (ale byly to ty školní básničky, co nejsou o ničem důležitým).
V tom jednom tutorial scénáristka říkala, že ona píše brzo ráno, tak 2 hodiny, to udělá většinu práce, pak ještě něco připíše a pak dělá opravy a stylistický opravy. No a pak dělá na dalších projektech. Upravuje to, co se jí vrátilo s produkčníma poznámkama. Vymejšlí další příběhy, protože když máš příběh, tak o ten třeba producent nestojí, protože zrovna na takovejhle filmech teď dělal, ale líbí se mu jak píšeš, tak se tě zeptá, co máš dalšího. Tak potřebuješ mít něco hotovýho.
Dobrej recept na krizi psaní je psát programově blbě. Místo abys psala něco čemu věříš, budeš se snažit psát něco pitomoučkého jak do českýho seriálu ve stylu sesřička Maruš píchá doktora Frantu, doktor zkazí operaci, sestřička Maruš potká milionáře Honzu, sestřička Maruš se čestně rozejde, protože nemůže milovat doktora, co zkazil operaci. Čím blbější, tím lepší. Když zkazíš i to a bude to dobrý, tak to třeba dáš stranou na později a napíšeš něco dramatickýho o bouři ve sklenici vody v pojišťovně štěstí s Mádlem, Kotkem a slizkým dědou Hanzlíkem. Programově špatný psaní se nedá zkazit.
To jen, kdyby jsi se nudila.
----
Příběh altánku, to je sám život.
Připomíná mi to jednu jinak pitomou ženskou, co měla jeden chytrej postřeh, že všechno je příběh. Věci se dají normálně číst. Baráky se dají číst, jako kniha, ona myslela zašlou zahradu a ten altánek je to samý. V tom je osobnost tvého dědy i jeho otce, jejich vztah, trochu ty, trochu asi i změny země.
Jeden psychiatr takhle vyprávěl pacientům o svý kravatě a v tom byl zase život jejich rodiny a pacientovi tak náznakem doporučoval rodinnej život.
V těch pavučinách vlastně to samý. Aby někde byly pavučiny, tak tam nesmí chodit někdo, kdo je vidí. I na chalupě byly baldachýny pavučin, ale to už jsem sundal.
U nás ve městě je plno stromů. Když jsem po létech přijel, tak jsem si uvědomil, že už jsou vyšší a větší, než když jsem na ně koukal jako dítě, protože už zakrývaly věže, na které jsem koukával jako dítě. Po létech přišla nějaká bouře a polámané stromy pokáceli a věže jsou zase vidět. Občas někde okamžive vysázeli nové stromy, jenže jsou samozřejmě malé - a tak tě napadne, jaktože ve městě vlastně byla většina stromů stejné výšky, vždyť je to divný.
Tak ti dojde, že za války všechny stromy vykáceli, aby měli na otop a po ní zase najednou vysázeli.
Já na chalupě budu ještě teď na podzim řezat na jaře padlý stromy a příští jaro asi vysazovat nový ovocný, protože maj omrzlý spodní větve. Taky jsem viděl, že mi tam někdo vlezl a vykácel lísku, tak tam asi udělám plot z trnitejch keřů.
----
Za posledních 14 dní jsem zažil víc mlh než v Londýně za 10 let. Oproti pověsti z dob průmyslové revoluce tam byla mlha asi jen 2x. Jen u nás nechodí žádnej Jack Rozparovač ani kingovský zmutovaní megabrouci, tak je to takový málo světový.
U nás kdysi bejvávala na podzim v komíně meluzína.
A.P.
Já myslím, že to láska bude. A ne jen tak nějaká, ale Boží. Podle křesťanské výmluvy "Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje".
OdpovědětVymazatTo mi přijde jako taková univerzální křesťanská berlička pro všechny případy, kdy nezaberou modlitby ani obětiny:))
VymazatA myslím, že Větrák bude spíše spojen se satanistickými kulty...
Teda, peripetie nezávidím a plně chápu tu sníženou kadenci při psaní :-)
OdpovědětVymazatAspoň, že dostaneš nový bebech - takže držím palce, ať tu nastavovací konfiguraci zvládneš s minimem šrámů na duši :-)
Děkuju, zatím tedy čekám a čekám... a vlastně to nemá žádný časový horizont:)
VymazatJak je to nové heslo, které hrozí celosvětovou revolucí? Větráci všech zemí, spojte se?!
OdpovědětVymazatJen to ne!!’
VymazatJe to tajná magická formule, takový heslový exorcismus...
Vymazat