Změna!

 

Musím víc psát.

Je to fitko pro mozek. A funguje to úplně stejně, jak když dlouho nepáchnu na silovej tréning. Nechce se mi. Úplně cejtím, jak se ty moje rosolový struktury v mozku třesou, jak potřebujou vzít do ruky mobil a proscrollovat socky, nebo jak na mě mozek spiklenecky mrká „dáme si ten pistáciovej košíček dole z kantýny a pak uvidíme, jo. Můžem a nemusíme, žejo. Nebudem se k ničemu nutit.“

Tak jsem svůj rosolnatej mozek proti jeho vůli oblíkla do trenek a cvičební podprsenky, protože takhle ne, přátelé. A těch věcí, co kolem profrčelo. Skoro až těžký vybrat, čemu tenhle post věnovat, ale vyhraje hraní v důchoďáku.

To nám jednou na náš týmovej divadelní chat dorazila poptávka na představení, který mělo být toho času ukotvený v daleký budoucnosti. „No jasně, počítejte s námi,“ odepsala jsem za všechny, protože být součástí zahradní slavnosti vonělo po neomezené konzumaci chlebíčků, miniřízečků a piva zdarma.

Pak se to limitně přiblížilo a ukázalo se jako obvykle, že jsme zcela nepřipravení. To je u improvizačního souboru ještě celkem v pořádku, ale my jsme zjistili, že máme hrát v domově seniorů pro jejich vnuky a vnučky neurčitýho věku, který jsme měli teprve zjistit na místě. „Ale taky tam bude cukrová vata, Alexandr Hemala a mažoretky“, psala jsem do interního chatu pro pozvednutí morálky.

Začali jsme poctivě. V rámci zahradní slavnosti se nabízely tours po domově seniorů, kam jsme se přihlásili spolu se skupinkou korejských turistů. Znáte tu kultovní scénu ze Samotářů, kdy vtrhne do domácnosti skupinka japonských turistů s foťákama? Tak takhle jsme přesně obcházeli jídelny a pokojíky seniorů a všichni jsme si připadali jak ve filmu.

Byla to ale jen předzvěst toho, co mělo následovat. Kontrolujeme obsazenost divadelního sálu špehýrkou z backstage. „Je tam plno. Panebože, ty děti jsou snad ještě kojenci!“ informoval nás Petr za oponou a když se rozhrnula, nastala velká divadelní challenge, přátelé. Něco si představte-a na tohle nepotřebujete ani žádnou divadelní nebo jinou performerskou zkušenost. Představte si, že máte na hodinu zabavit děti ve věkovém mediánu od 2 do 4 let.

Tohle je drsná challenge i pro protřelé divadelní soubory, který maj  hromadu rekvizit a pohádku o lakomý Barce by vám odříkali i o půlnoci. Ne pro partu lidí, který si berou inspiraci z aktuálních témat a z nichž 80 % žádný děti nevlastní a zbývajících 20 % horlivě loví z hlavy, čím se takový malý děti vlastně baví.

Zjistili jsme to brzo. Baví se hodně tím, že když jim dovolíte řvát, tak řvou. Fakt hodně řvou. Taky je dost baví, když můžou každou vteřinu řvát „změna!“, čímž se dění na scéně mění až v psychedelický zážitek, kdy nic nedává smysl, ale všichni se smějou. Taky pro nás byla výrazná změna přijímat návrhy z publika-z publika, který neumí artikulovat a který má mezery v mléčným chrupu, že jim většinu věcí nerozumí ani jejich matka.

Tak kdo bude hlavní hrdina, děti? Ptá se Honza. „Nyna žogó!“ křičí ten nejhlasitější chlapeček v sále a mlátí přitom po hlavě svou sestru, což přehlednosti a zvukové pohodě v sálu moc nepřidává. „Nina? No, tohle by měl být asi jméno pro kluka, ne pro holčičku…“

„Šajó! Nynažojogó,“ vysvětluje nám chlapeček a tváří se, že jsme úplný idioti. „Jako Ninja go, ten panáček z lega,“ prozradí nám jeho matka, když už to dál nevydrží.

Celkově to bylo skvělý. Ještě nikdy jsme neodcházeli za tak mocnýho aplausu a řvaní „Eště není konec! Nikam!“ Myslím, že jsme pokřivili dobré divácké návyky (sedět a tiše poslouchat) celé nové generaci, za což bych se chtěla upřímně omluvit všem dalším divadelním souborům, které objíždí školky.

Ale jinak samý pozitiva. Fakt jsem si myslela, že vám přinesu svědectví o bezútěšnosti toho místa. Ale nebylo to tak-pokoje byly zařízený s maximálním ohledem na soukromí a možnost vlastního vybavení. Personál působil lidsky a nevyhořele. Jo, v jídelně smrděla nějaká děsivá omáčka-ale to je běžnej folklor i v naší korpo jídelně a můj život kvůli tomu není výrazně k nesnesení.

V kuřáckým koutku jsme se seznámili i s devadesátiletou paní Hankou, která tady u popelníku čeká na svou friend in crime. Paní Hanka kouří („na něco se umřít musí,“ zapaluje si cigárko), ale vzhledem k jejím devadesátinám se dá říct, že ani chronické kuřáctví není jistota. Z kontextu jsme pochopili i nějakou další drobnou revoltu, ale jediný, co ji tu schází, je Vltava, kam se chodila ještě nedávno otužovat. Takže já mám jasno-doufám, že se tady jednou potkáme!

giphy.com