Adoptováni Moldavskem

Je to nejchudší a nejnudnější země v Evropě, říkali.

80 % zabíraj pole a zbytek kláštery a socíkovský paneláky, říkali.

Měli byste jet jako normální lidi na Lago di Garda a nevymýšlet blbosti, říkali.

Ale my si řekli ne! Dokážeme všem, že v Moldavsku neumřeme nudou (maximálně na tetanus, dodává truchlivě Em, ale nebudeme předbíhat).

Tohle je náš poslední prázdninovej vejlet. Děti jsou u babičky a my dva fakt nemáme vysokou laťku na večeře v michelinských restoškách a labutě z ručníků. 

Naši první moldavskou noc přespíme v bytě, kterej je metaforou celýho Kišiněvu. 

V otřískaným paneláku, ve kterým jsou vevnitř díry ve zdech, plíseň a elektrický dráty se tu houpou ze stropu jako liány. Vstupujeme do bytu v okázalým wannabe luxury style. Kuchyň je sice smontovaná tak, že musíte otevřít pračku, aby šla otevřít skříňka, aby šel otevřít odpadkový koš, ale to neva. Na zdi jsou new age citáty z internetu a rámečky na fotky, v nichž jsou původní ikejácký rozesmátý rodiny. V koupelně vyvedený v mramoru neteče teplá a smrdí hajzl. Ale VYPADÁ to, chápete. Je to fancy závan zápaďáctví.

Fanoušci panelů si tu přijdou na svý

Celej Kišiněv je jak na tripu. Klimatizovaný obrovský obchoďáky s mnohem lepší nabídkou než u nás, před kterýma sedí babky v silonových šatech ze sedmdesátek se šátky na hlavě a prodávaj brambory. Mladý holky mají umělý řasy a přifouklý rty a chodí na lattéčka do Andy´s, zatímco do sebe chlapi před trafikou lijou vodku. Kdo tu nemá jizvy, není chlap.

Když vyjedeme z Kišiněva, máme po cestě les. Les je tady fakt úkaz, většinu území tady zabírají nekonečný lány. Na začátku příjezdovky nás zastaví zavalitej chlápek s krochnou a začne na nás pálit tvrdou ruštinou: 

Kam jdem? Odkud jdem? Do lesa? Jako vážně? Proč? Nikdo tady nechodí do lesa. 

(K tomu je ještě potřeba dodat, že anglicky tu nemluví vůbec nikdo. Jde to většinou ruku v ruce s nikdy nekončící ochotou se s námi bavit rumunsky a rusky, kde to většinou skončí – protože Em na základce stihl absolvovat jeden rok ruštiny a to z něj dělá našeho mluvčího). 

Z toho přísnýho chlapa se nakonec vyklube pohostinnej místní hajnej. Neochvějně trvá na tom, že nás musí vzít na prohlídku do hájovny. „Tady jím, tady spím, tadytoho kance jsem zastřelil a snědl, tadytoho vlka jsem zastřelil a nesnědl, ukazuje nám hrdě vycpaniny na zdi. "Tady máte vodu a tady je můj telefon, kdybyste v lese narazili na vlka, je tu spousta vlků“, nadiktuje Emovi svý číslo a pak se ho vyptává, čím jezděj hajný v Česku. On jezdí Ladou, kterou nám taky ukáže, aby to bylo komplet. Dovedete si představit, že byste takhle přitáhli k sobě domů korejský turisty, který odchytnete na Kampě?

Jeden z nejšílenějších zážitků adopce místníma jsme ale zažili ve vesnici poblíž kláštera. Mimochodem, kláštery jsou tady všude a místo povozů s koňma na silnici občas předjíždíte náboženský procesí. Kromě Boha ale místní věří i ve vrajitoare, čarodějnice. Ještě nedávno vedle v Rumunsku chtěla vláda zdanit výdělky čarodějnic. Vrajitoare se vzbouřily a začaly vyhrožovat, že svý magický schopnosti obrátěj proti parlamentu – a tak zůstávají jejich výdělky nezdaněný dosud. Na Boha a čarodějnice se prostě nesahá.

Dopravní prostředek, který vás vezme rovnou k Bohu: procesí

Malej rodinnej penzion vedle kláštera má úzký stlučený schody do části pro hosty, na kterých bychom si byli schopný zlomit vaz, ale to se nestalo. Místo toho si 192cm vysokej Em zakrouhl do lebky zrezlej konec okapu ze střechy. Stihl z těch schodů civilizovaně sejít a začal chlístat potoky krve až spořádaně dole na kachličky verandy.

Přibíhá křižující se majitelka s kapesníčky. Přibíhá její manžel s lahví vodky. Přibíhají zvědavé děti. Přibíhá syn majitelů, který odněkud vytáhl chirurgický rukavice  a profi obvaz. Později se dozvíme, že se jmenuje Kristian a pracuje jako neurochirurg v kišiněvským špitálu. Em si umí vybrat, kde si zranit hlavu!

Kristian efektivně zarazí chlístání krve, ale trvá na tom, že to je na šití. Volá sanitku, má tu být za 20 minut. Odběhne. Přiběhne k nám jeho matka s talíři naloženými dorty – ať si pán vezme, potřebuje sílu! A kafe, musí si dát kafe! Kafe je nejlepší s dortem (a úrazem hlavy). „Dorty, co dorty, potřebuje stakana, tvrdí její manžel. Skočí pro koňak? 

Naštěstí se vrátí Kristian, zakáže do Ema cokoliv lít a soukat, kvůli čemuž musím později sníst oba dorty a zapít je dvěmi šálky kávy. Dva stakany jsou mi naštěstí odpuštěny.

Sanitka nakonec přijede za hodinu a půl, což posílí mou vděčnost, že měl Em jen úrázek, protože věřím, že s tímhle závodním časem část pacientů jednoduše zemře-nebo si zavolá radši čarodějnici. Manžel jede s námi, trvá na tom. Rozloučit se přitom přijde celá rodina včetně příbuzných, co jsou tu na návštěvě.

Špitál vypadá přesně jako Nemocnice na kraji města, fakt. Nábytek z dřevokližky, zamračené sestry a lékaři na cigáru. Jsem dost ráda, že s námi Manžel jel, protože ani tady nikdo nemluví anglicky, takže za nás všechno vyřídí rumunsky a nejspíš za úplatek v sesterně, protože po Emovi nikdo nechce pojištění ani pas. 

Výsledkem je šest stehů, který se budou tahat až v Praze. A to celý jen za velkou flašku koňaku a kafe, protože tady si od vás peníze nevezme vůbec nikdo, kdo má špetku moldavský cti. 

A příště možná o tom, jak nás včera večer na pivu adoptoval proruský Ivan, před kterým se dnes schováváme, protože trval na tom, že nás zaveze do svýho rodnýho Podněsteří ("dodnes starý dobrý socialistický kolchoz! Dáš dvacet dolarů úplatek a uvidíš tanky i KGB!"). Anebo z Podněsteří, jestli nás fakt s kámošema z KGB vypátrá a uletí nám kvůli tomu letadlo...)

Řbitůvky...vy víte, že to mám ráda a tady jsou trochu speciální