Musím víc psát.
Je to fitko pro mozek. A funguje to úplně stejně, jak když
dlouho nepáchnu na silovej tréning. Nechce se mi. Úplně cejtím, jak se ty moje
rosolový struktury v mozku třesou, jak potřebujou vzít do ruky mobil a
proscrollovat socky, nebo jak na mě mozek spiklenecky mrká „dáme si ten
pistáciovej košíček dole z kantýny a pak uvidíme, jo. Můžem a nemusíme,
žejo. Nebudem se k ničemu nutit.“
Tak jsem svůj rosolnatej mozek proti jeho vůli oblíkla do
trenek a cvičební podprdy, protože takhle ne, přátelé. A těch věcí, co kolem
profrčelo. Skoro až těžký vybrat, čemu tenhle post věnovat, ale vyhraje hraní
v důchoďáku.
To nám jednou na náš týmovej divadelní chat dorazila
poptávka na představení, který mělo být toho času ukotvený v daleký
budoucnosti. „No jasně, počítejte s námi,“ odepsala jsem za všechny,
protože být součástí zahradní slavnosti vonělo po neomezené konzumaci chlebíčků,
miniřízečků a piva zdarma.
Pak se to limitně přiblížilo a ukázalo se jako obvykle, že
jsme zcela nepřipravení. To je u improvizačního souboru ještě celkem
v pořádku, ale my jsme zjistili, že máme hrát v domově seniorů pro
jejich vnuky a vnučky neurčitýho věku, který jsme měli teprve zjistit na místě.
„Ale taky tam bude cukrová vata, Alexandr Hemala a mažoretky“, psala jsem do
interního chatu pro pozvednutí morálky.
Začali jsme poctivě. V rámci zahradní slavnosti se
nabízely tours po domově seniorů, kam jsme se přihlásili spolu se skupinkou
korejských turistů. Znáte tu kultovní scénu ze Samotářů, kdy vtrhne do
domácnosti skupinka japonských turistů s foťákama? Tak takhle jsme přesně
obcházeli jídelny a pokojíky seniorů a všichni jsme si připadali jak ve filmu.
Byla to ale jen předzvěst toho, co mělo následovat.
Kontrolujeme obsazenost divadelního sálu špehýrkou z backstage. „Je tam
plno. Panebože, ty děti jsou snad ještě kojenci!“ informoval nás Petr za oponou
a když se rozhrnula, nastala velká divadelní challenge, přátelé. Něco si
představte (a na tohle nepotřebujete ani žádnou divadelní nebo jinou
performerskou zkušenost), že máte na hodinu zabavit děti ve
věkovém mediánu od 2 do 4 let.
Tohle je drsná challenge i pro protřelé divadelní soubory,
který maj hromadu rekvizit a pohádku o
lakomý Barce by vám odříkali i o půlnoci. Ne pro partu lidí, který si berou
inspiraci z aktuálních témat a z nichž 80 % žádný děti nevlastní a
zbývajících 20 % horlivě loví z hlavy, čím se takový malý děti vlastně
baví.
Zjistili jsme to brzo. Baví se hodně tím, že když jim
dovolíte řvát, tak řvou. Fakt hodně řvou. Taky je dost baví, když můžou každou
vteřinu řvát „změna!“, čímž se dění na scéně mění až v psychedelický
zážitek, kdy nic nedává smysl, ale všichni se smějou. Taky pro nás byla výrazná
změna přijímat návrhy z publika, který neumí artikulovat a který
má takový mezery v mléčným chrupu, že jim většinu věcí nerozumí ani jejich matka.
"Tak kdopak bude hlavní hrdina, děti?" ptá se Honza. „Nyna žogó!“
křičí ten nejhlasitější chlapeček v sále a mlátí přitom po hlavě svou
sestru, což přehlednosti a zvukové pohodě v sálu moc nepřidává. „Nina? No,
tohle by měl být asi jméno pro kluka, ne pro holčičku…“
„Šajó! Nynažojogó,“ vysvětluje nám chlapeček a tváří se, že
jsme úplný idioti. „Jako Ninja go, ten panáček z lega,“ prozradí nám jeho
matka, když už to dál nevydrží.
Celkově to bylo skvělý. Ještě nikdy jsme neodcházeli za tak mocnýho aplausu a řvaní „Eště není konec! Nikam!“ Myslím, že jsme pokřivili dobré divácké návyky (sedět a tiše poslouchat) celé nové generaci, za což bych se chtěla upřímně omluvit všem divadelním souborům, které objíždí školky.
Ale jinak samý pozitiva. Fakt jsem si myslela, že vám
přinesu svědectví o bezútěšnosti toho místa. Ale nebylo to tak-pokoje byly
zařízený s maximálním ohledem na soukromí a možnost vlastního vybavení.
Personál působil lidsky a nevyhořele. Jo, v jídelně smrděla nějaká děsivá
omáčka-ale to je běžnej folklor i v naší korpo jídelně a můj život kvůli
tomu není výrazně k nesnesení.
V kuřáckým koutku jsme se seznámili i
s devadesátiletou paní Hankou, která tady u popelníku čeká na svou friend
in crime. Paní Hanka kouří („na něco se umřít musí,“ zapaluje si cigárko), ale
vzhledem k jejím devadesátinám se dá říct, že ani chronické kuřáctví není
jistota. Z kontextu jsme pochopili i nějakou další drobnou revoltu, ale jediný,
co ji tu schází, je Vltava, kam se chodila ještě nedávno otužovat. Takže já mám
jasno-doufám, že se tady jednou potkáme!
 |
| Nina Žagó! giphy.com |
Tak to musel být bezva zážitek jak pro publikum, tak pro vás. Takovéhle divadlo bych chtěla jako divák zažít taky, :-)
OdpovědětVymazatAz zavitame k vam na sever, tak dam vedet. Vyhledove je to v planu😃
VymazatDobře, beru Tě za slovo a budu se těšit :-)
VymazatAle dobré ráno paní Psice,
OdpovědětVymazatTo je ta akce, kam jsme se chtěli propašovat? To me obzvlášť mrzí, protože tým majitelů mléčných zubů a my v jednom hledišti, to by byla akce! Tak moc ráda bych tě viděla jako NynaSago!
Me by ještě zajímalo kam uklidily ty nerudné staříky?
Protože z čekárny vím ze na jednu Hanku připadají 4 Karlové, co by poslali na vojnu i batole, a 2 Boženy, které pro změnu dělají batolata ze svých synů …
Karle kde jsi?
IK
Jo! To je přesně TA akce! A ještě tam byly domácí bramboráky a lokální pivo. Nyna Sago teda byl zrovna mužský hrdina, ale já jsem tam byla aspoň za čarodějnici a hasičku:D
VymazatNo a k nerudným staříkům: to je vtipný, jak jsi trefila minipříběh, kterej jsem sem nakonec nedala. Jako takhle (teď bacha, jsem nachytřená z prohlídky). Statistika hraje v náš prospěch - průměrný věk je 86 let. A 80 % jsou ženy. Takže chlapíci tam musí být megaobletovaní ze strany aktivních žen! A všichni zdejší rezidenti byli milí a přátelští - ti, co byli venku.
Nicméně, když jsem zabloudila v temných chodbách při hledání záchodu, tak jsem na jednoho místního obyvatele mužského pohlaví narazila. V místě, kde už obviously nebyl vstup pro veřejnost. "Co sem lezeš? Vypadni!" vyjádřil se přímočaře tenhle bad boy. Takže ano, i nerudní staříci byli, ale uklizení mimo prohlídkovou trasu (a předpokládám, že se personál musel podbízet ještě týdny po akci, aby byli ochotní zapomenout na příkoří zahradní slavnosti a ztratit aspoň část své nerudnosti).
Netvrď mi, že bys nezvládla zaimprovizovat chlapa!
VymazatCo se týče staříku: věřím ze jsou ze u seznámenichtivych dam dost v kurzu, takze Karlove ty mrzouty vlastne jen hrajou, aby z nich Boženy pod záminkou rychle muchlovacky ve výtahuneudělaly další podpantoflaky!
My mame bramboráky s hasiči zitra, stojím za barem (prý největší možna důvěra, říkal mladý chlapec), tak to asi taky bude show!
IK
Zdá se mi, že místní Brumla se tvou dívčí krásou rozházet ale vůbec nenechal... :-D
VymazatIK: Jak dopadly bramobráky?
Do 22:00 pohoda, diky dobre nastaveným cenám: pivo 40, velky panák 30, to rychle utíkalo a dlouho to vypadalo ze půjdu i střízlivá domu.
VymazatOvsem ve 22:00 přišel pokyn “chodníček”. A těch chodníčku jsme otočili asi 6, takze v noci me hasiči vozili na návsi na stangli! Za tohle jim tu přihlášku snad i podepíšu!
IK
Tvg Brumla zní tak plyšově az bys ho pomazlil před spaním. Přitom Brumla byl naposledy k poňuňání před 84 roky!
VymazatBudeme muset změnit terminologii. Brumlá je zavádějící!
IK
Právě ten kontrast se mi na tom děsně líbí
Vymazat:-)
Pro improvizátory to je výzva! No a jestli jste našli společnou řeč (nebo aspoň frekvenci křiku), je to fakt dobré vysvědčení :-).
OdpovědětVymazatNebyl to zrovna intelektuální humor, ale bylo to rozhodně osvobozující:)
Vymazattak to jsem ráda, že první volba byla nyna žogó, o práci nepřijdu, snad a klobouk dolu, divadlo jsem si před 20 lety zahrála a jak mě to láká, tak stejnou měrou nedokážu udržet text, ale ta improvizace to je vlastně takové sdružení herců, kteří se nechtěj učit text viď :-), vyváženo asi nervy, co?
OdpovědětVymazatPřesně tak. A nervozita je jen prvních pár let, pak to opadne a lze si tu nejistotu na jevišti užívat. Popravdě si na ní lze vypěstovat závislost. ;-)
VymazatAle vážně, je to ta nej volnočasová aktivita, které jsem se kdy věnovala, a o divadlo jde (v mým případě) až v druhé řadě. Ty benefity využitelný v praktickým životě jsou obrovský. Zejména na psychický zdraví. Takže radím lidem, pokud se jim nechce úplně "ztrácet čas" terapií, ať zkusí impro. Já jsem si teda dala kombo a změnilo mi to život.
Popravdě už jsem se přes ty benefity po mnoha letech dostala i ke kladení si otázek, jestli to není naopak škodlivý pro mentální zdraví:)) Ale utěšuje mě fakt, že na toto téma ještě nebyla vydaná žádná průkazná studie.
VymazatHmmm, challenge accepted!
VymazatPsice
VymazatJe to obojí.
Znáš výraz KATARZE. Proto se divadlo dělá, aby se dosáhlo katarze. Divadlo myšleno jako typ lidského chování napříč historií.
Tyhle věci jsou ve skutečnosti jen exteriovaný odraz lidské psychiky. Něco přehrávat je mimo jiné přirozená metoda, jak řešit traumata (i když ne moc účinná).
Dělaj to i malé děti. Učitel je sprdne a odejde... a pak ho někdo pro srandu začne parodovat. Všechny ostatní děti se zasmějí a uvolní. Už to není tak vážné.
Problém je, že to skutečný problém většinou neřeší. To se stane, jen když skutečně pochopíš (i jen podvědomě), o co šlo. Na druhou stranu i dočasná úleva je úleva.
Stallone byl šikanovaný dítě, aby se mohl bránit, začal posilovat a boxovat. Taky začal hrát. Hrát je jiné slovo pro předstírání. I předinternetových dobách se mu dalo poznat na očích, že je uvnitř vystrašený dítě.
Předstíráš, že jsi někdo jinej a protože je to jenom jako a na jevišti jsi ve chráněným prostředí, projde ti jiný chování, který ti normálně neprochází. O to jde.
Současně, i když je to jenom jako, tak to stejně přináší změny, protože na to podiu skutečně prožíváš něco, co jinak nemůžeš. Říkáš věci, který jinak neříkáš a ostatní na tebe reagují jinak než v životě.
Herci, co hráli Napoleona si přenášeli napoleonský manýry i do svého života a začínali bejt nesnesitelný. Obdobně se ovšem chová i publikum a plete si herce s jeho postavou. (To zklamání, když zjistíš, že mužnej Brzobohatej je jenom onuce, se kterou mává manželka).
Nedávno byl dokument o Sharon Stone. Jednak bez keců řekli, že to ona hrála úvodní scénu, kde ubodala milence (a ne Jeanne Tripplehorn) jednak řekli, že byla v dětství zneužívaná dědečkem a že odtud pramenil ten vztek, který předvedla. (A vůbec hraní, protože celej život hrála/přestírala, že je někdo jinej. )
Naopak, Brukner jednou říkal "Vždyky když je ve hře nějaká role, která se mi nelíbí, tak ji dostanu". Prostě ho okolí tlačí do něčeho, čím nechce bejt. Podobně Vladyka. Dovedeš si ho představit, jak hraje Stalloneho role boxerů nebo třeba doktora z kocentráku, co operuje děti zaživa? Určitě by to šlo, ale buď by se mu musel poupravit scénář nebo by musel hodně dřít. - Jejich role je vysloveně svazují a brání jim v rozletu.
A.P.
Jako vážně? A.P. back in the game?:) Kde jsi byl celou tu dobu? A jak tam bylo?
VymazatS těmi rolemi oblíbenejch herců je to asi jen o divácích a ne o tom, co by uměli. Pěkně by mě to sralo, zvlášť kdybych se upíchla jako oblíbená kladná postava. To je obecně největší nuda a přesně teď v rámci tréningu nový hry řešíme, jak hlavní kladnou roli trochu vylepšit, aby to nebyl jen yes man - hodnej, ale vlastně trochu nudnej. Losujem si, kdo si ho vytáhne. Protože záporák chce být každý a pak řešíme, že je to o zajímavým antagonistovi a ne o tom, kdo je hlavní hrdina.
Možná proto, že jsme všichni tak trochu ti hodní, ale nudní hlavní hrdinové. Protože jiná strategie ti v normální běžný realitě moc nevychází nebo jen hodně krátkodobě. Pak když máš tu možnost se jím na chvilku stát, tak to začneš hrotit.
Příšerně, umřela mi máma. Pak musíš řešit pozůstalost, místo abys truchlil jak v řeckým dramatu, někde chodil s roztrženým rouchem, dlouze pozoroval oheň, balvany, svítání, západy slunce, mraky a dumal o věčnosti a bytí a nebytí, tak řešíš úřady a chytáky typu jak se dostanu do mobilu, který si nechali v nemocnici, nechaj tě nakouknout, ale stejně neznáš heslo. Jak najdu výpisy s banky, který už se dávno posílají na majly, kam zase nemáš bez rozhodnutí notáře přístup, a teda jak vyrobím daňové přiznání, když najdu notýsek s příjmama důmyslně schovanej na zcela logickým místě, na který přijdeš jen náhodou, i když jsi několikrát prohledala celej byt.
VymazatMusíš nechat plavat všechno, co jsi dělals a řešit tohle přednostně.
Plus samozřejmě Kondo na čtvrtou, protože vyhazovat vlastní věci je jen povrchní zábava vedle třídění věcí po matce. To ti dojde, co vlastně udělala Shannen Doherty, která svoji pozůstalost ohleduplně zlikvidovala sama.
Tom Cruise může hrát víceméně koho chce, ale Tom Hanks nebo Norman Freeman jenom klaďase. Přitom oba opatrně řekli, že nejsou až takoví dobráci, jaký hrajou. Když bereš 20 mega za film, tak víc říct nemohou asi jako nevinně vypadající holka nemůže všem říkat naplno, že je děvka. Jo Emma Watson by taky mohla zatnout zuby a natočit péčko, kde si nechá načůrat do pusy a hned by měla jinej image, ale ona to chce jen trošku posunout k normálu a ne lítat z extrému do extrému.
Všichni superhrdinové mají nějakou slabinu. Superman kryptonit a zvýšenou cilivost na magii. Nebo klaďas Booth ze Zběratelů kostí, ten se zase bojí klaunů a měl závislost na gamblingu. A vedle doktorky Brennanové je zas trochu natvrdlej. Ona je pro změnu trochu mimo normální lidi, na střední byla za třídní podivínku a říkali jí Morticia.
Jedna známá zase šílela z toho, jak měl její otec za vzor literárního Cimburu. Ve skutečnosti ji to dovedlo až k alkoholismu.
Jestli jsi zaregistrovala, jak umřela Anička Slováčková. Tak její rodiče byli bezpochybně úpřímě zdrcení z její smrti, ale současně tě okamžitě napadne, že se na ní dost podepsali, protože ji stavěli do neřešitelných situací. Třeba si nechala udělat malý kérky a asi u čtvrtý to táta zaregistroval a vylítl a říká ji, že udělala ostudu celý rodině. - Její rodině, která byla každou chvíli kvůli něčemu, co oni dva udělali, propíraná v bulváru. Každej ví, že máma byla kdysi milenka ženáče, Suchej jí fotil nahatou, vášnivej vztah má léta už jen s flaškou vína, táta zas má veřejně milenku a tobě se vyčítá malá kérka? WTF. Navíc jsou pracovití, superúspěšný workaholici, se kterýma se jen těžko srovnává normální dítě. Záhul.
VymazatDneska je v půl páté na ČT2 Místo pro duši o problémech teenagerů (anorexie, sebepoškozování). V jeden moment tam vysvětlují, jak rodiče deptaj děti třeba roztržitým "To bude dobrý". Když to matce řekli, tak to okamžitě přestala dělat a dcera to okamžitě poznala, protože s ní to probírali během terapie, ale za tím je to, že nemůžeš mluvit o svejch problémech, který jsou o přežití, ale tímhle se z nich dělá nedůležitá banalita. A protože to je implicitní, tak ani nevíš, o co jde. Slováčková toho musela mít tuny.
Ale ono stačí, když třeba změníte, jak na klaďase reagujou ostatní postavy. V Pomádě je scéna/písnička, kde se holky posmívají klaďasce Sandře Dee. Najednou vidíš, že ji neberou tak vážně. I beze změny textu se dá udělat, že hrdina místo běžné odpovědi někomu skočí do řeči nebo jinej herec zvedne oči k nebi, jakoby ríkal "kurva" nebo si jakoby namíří prst do krku, jakože bude blejt. Nebo si namíří prst na spánek, jakoby se střílel a druhou rukou udělá na druhém spánku vylétající hmotu.
Běžný lidi nejsou hodný. Běžný lidi prostě jen jsou.
Nic moc neřešej. Nic moc nedomejšlej, myslej to dobře a dopadá to jako vždy. Pak jim je blbý, že mysleli něco dobře a někdo za to na ně útočí jak na zločince a nadává jim, protože mu zničili život.
Co jsme všichni viděli všude kolem sebe lovestories, které končily černou nenávistí. Jak se k tomu propracujou lidi, co byli sebou navzájem totálně nadšení?
Všechny cesty do pekla jsou dlážděny dobrými úmysly.
A.P.
Achjo. To mě mrzí, ta ztráta. Nepředstavitelná, přitom ve věku mý mámy hrozivě blízká. Na smrtelnik.cz je podcast s majitelem pohřební služby Good bye, která dělá pohřby trochu jinak, včetně komplexního servisu. Když odečtu všechny emocionální rány a truchlení, prý uzavření života včetně pozůstalosti, účtů až po subskripce na Netflixu, trvá okolo roku. Právě tam popisuje něco podobného, co píšeš ty.
VymazatSuperhrdinové mají slabiny, ale v poslední době je trend to s nima kořenit mnohem víc než dřív. Vezmi si Jamese Bonda ze šedesátek a Daniela Craiga. Zvlášť u vás mužů je najednou in brečet, chodit na terapky a mít přiznanej toxickej vztah s rodinou. Kdo si napíše na profil, že chodí na terapie, má mnohem lepší šance uspět v nemilosrdný konkurenci Tinderu. Ale to jsem odbočila.
S Aničkou jasně. Na druhou stranu, poslední dobou jsem svědkem takových zvláštních příhod, že si říkám, že se všichni na někom podepisujem. Měla jsem nějak emočně natřískaný září.
Jinak záleží na tom, z jakýho pohledu a s čím budeš srovnávat sdělení "lidi jsou hodný". Já to myslím tak, že většina z nás není schopná vzít souseda lopatou nebo vykrást banku. Protože to odporuje nějaký základní strategii mozku, kterej ti říká, hele tady máš byt, tady přítelkyni, tady práci, tady další zdroje dopaminu. Chceš o to přijít? Ne, viď. Tak klídek a pomoz sousedce s taškama, ať si to vyžehlíš za včerejší rušení nočního klidu. Takovej vyváženej mix křesťanskýho kulturního podhoubí, osobní lenosti a komfortu versus schopnosti přiměřeně riskovat. Prazákladní vyhledávání slasti a vyhýbání se utrpení.
Záporák má mnohem vyšší ochotu riskovat, prožívat utrpení, za mnohem větší porci slasti. Za toho holuba na střeše a ne vrabce v hrsti.
Na druhou stranu, evolučně vyhrajou poserové, co včas utečou. Odvážlivci a záporáci častěji umřou dřív, než se stihnou reprodukovat.
Psice
VymazatKolik je tvý mámě?
Mý máme bylo skoro 85, ale babička umřela, když jí bylo skoro 90. Tetě je 93. Tak jsem žil s tím, že do těch 90 to je jistý. Navíc máma přežila zlomenej vaz a NDE a všechny doktory a namyšlený sportovce, co jí kdy sejčkovali, tak jsem to bral, jakože to zas bude dobrý a moc se neděsil. Ještě o měsíc dřív byla v Praze a měl jsem pocit, že je v lepší formě než já. No a pak tohle.
Toho z pohřební služby si pak poslechnu. Mě ještě chybí uložit urnu (a asi nechat udělat nějakou vnější schránku) to bude voser kvůli sestře. Pak ještě zrušit bankovní konta. Zkusit vysomrovat přístup na e-mail. Možná i do mobilu.
Brečet je in je pro chlapy tak akorát v ženskejch časopisech. Jinak to většinou neprojde. Jo, třeba tě ženský i pochválej, maj tě radši, ale začnou jaksi cejtit, že potřebujou někoho, kdo má míň issues a o koho se mohou opřít.
Ve skutečnosti jsem viděl jednoho týpka, kterýmu to prošlo. Bylo to kdysi v Balírně, tý reality show kolem roku 2004. Byl tam jeden díl, kde byl kluk, takovej týp, co si hledí svýho a sedl si tam s holkou, myslím, že to byl on, kdo si vybíral, bylo to udělaný tak, že on si vybíral jednu ze 3 a ona si pak vybírala, jestli tam pojede s ním nebo s někým jiným. No a ona se pak stáhla a odmítla ho. On odcházel a tekly mu slzy. Když se ho na to pak ptali, proč brečel jen řekl napřímo "byl jsem smutnej". To působilo silně, protože to bylo lidsky pochopitelné, napřímo, vyřešeno.
Všechno je to o tom, jak to nadneseš. Pamatuju si na jednoho spolužáka s herectví. Ten hned na začátku řekl, že ho tam poslal terapeut a že do terapií jen seděl doma sám. Z toho bylo taky cejtit, že má už věci dost srovnaný v hlavě z terapií a nikdo to nevytahoval, dílem z ohleduplnosti a dílem protože by se to mohlo proti němu obrátit. Po létech jsem ho viděl z tramvaje na ulici. Vedle něj byla hezká holka, podle mimiky ji zrovna říkal, že není s něčím spokojen, ale neútočně. Tak takhle ty terapie působěj dobře, protože terapeut zná svůj obor, skončíš tam, kde máš bejt, to je, že chápeš sebe, lidi a okolní svět, tak jak to je, bez strachů a bez příkaz.
Jenže pak jsou terapie jak z komedie. Woody Allen nebo na začátku Něco na té Mary je. Profesor Horáček má navíc něco jako tik a někdy místo analýzy racionalizuje. Nebo jednou jsi citovala někoho a tak jsem se na to podíval na YouTube, pak jak tam jsou po straně další videa a tam byl klinickej psycholog Radek Ptáček a ten vysvětloval, jak na klinickýho psychologa studuješ 20 let. To už jsem zbystřil, protože, co tam je ke studiu tak dlouho, no a k mýmu velkýmu úžasu vysvětloval, že musíš studovat mimo jiné léta celýho Freuda. To už mi spadla čelist, protože Freud už je dávno odepsanej a ztráta času. Ne, že by tam nebyla spousta dobrejch postřehů, ale celkově nepochopil ty základní principy. Dobrý postřehy jsou v kdečem, co má tisíc stránek.
Pak jsem toho Ptáčka hledal příště přes google a vyskočilo mi, že spáchal sebevraždu. Kvůli manželský krizi. Nevyřešil ani tohle, ale neváhal "léčit" cizí děti.
Tomu, že se na někom podepisujeme se bohužel asi nedá vždy vyhnout. I když si budeš rozebírat každou situaci jak na terapii, tak stejně sem tam aspoň napoprvé uděláš chybu. Na všechno se určitě ani nedá pomyslet. Vždy tě něco zaskočí. Erickson ke stáru už ani nechodil mezi lidi, protože v nich četl jak v otevřený knize a bylo mu to nepříjemný, jakoby jim šmíroval soukromí. Ale denně koukal hodinu na nějaký TV soutěže a studoval reakce lidí a pokaždý se něco nového naučil (tj pořád objevoval věci, který neznal).
Děvkaři, co trávěj léta pilováním svádění, ve skutečnosti taky pořád opravujou svý reakce. Protože se pořád dostávají do novejch a novejch situací, občas zareagujou blbě a pak dumaj, proč to vlastně řekli (a rodiče a dětství a střední atd) a jak by vlastně měli reagovat. Samozřejmě, mají velkou motivaci a myslím, že už jim ani nejde o nějakou holku, ale maj závislost na tom samotným svádění.
Kdo je hodnej a kdo zlej beru podle toho, kdo má na výběr a kdo ne. Jednou jsem poslouchal rádio a tam vyprávěli, jak někoho vykradli a když ta rodina přišla do dětskýho pokoje, tak ho našli úplně zdevastovanej. Pak policajti dotyčnýho chytli, přiznal se ke všemu. No a jednoho policajta napadlo se zeptat, proč vlastně zničil ten dětskej pokoj. No a chlápek řekl, že on žádný hračky neměl a to ho naštvalo a tak si tam vybil vztek. Dál už se nikdo neptal. Tak jestli má někdo "hlavu plnou démonů" tak pak není divný, že mu jebne.
VymazatPro mě jsou zlí lidi ti, co maj na výběr, ale stejně udělaj svinstvo, třeba i zdánlivě drobný, který si ani nechtějí přiznat, pak se to v kaskádě přenese dál a nafoukne. Sice by fyzicky mouše neublížili, snad ani nezvedli hlas, ale ublíženě se zmíněj na správných místech a ono to už pak jde samospádem nebo to nějakej ranař vyřeší za ně, aby se nemuseli namáhat a mít špatný emoce. Nebo je někde na konci někdo sám proti tlupě, jak liška, kterou radostně trhá smečka psů.
V románu Žert popisuje Kundera jak na začátku, v padesátých letech, byl vtípek na pohlednici kamarádce, ale pak to děsně komisně řešil školní výbor ČSM, místo aby dotyčnému jen dali důtku, tak ho rovnou vyhodili ze školy, musel si vyžrat vojnu u pétépáků, zničilo mu to život. Pak tomu Kundera ještě napsal twist do trapnosti s nepovedenou pomstou.
Hajzlika měl původně hrát Pavel Kohout, jenže pak tam někde na produkci zahlédl Kunderu a došlo mu, že toho hlavního hajzla napsal Kundera podle něj, tak to odmítl a hrál ho Munzar.
Tohle se děje pořád.
V Na západní frontě klid zabíjej nepřátele lopatkou, ale svině byl učitel, co je do války nahecoval a divná byla matka se sestrou, který se ani nestaraly, čím si na frontě prochází a dál řešily jen ubrousky na stole. Chtěly si hrát na svět, jakej už dávno nebyl a jemu to ani nestálo za to něco vysvětlovat.
Záporáci jsou záporáci, jen protože ten film není o nich. Kolik jen je filmů o pomstě, od Hrabě Monte Christo po Tenkrát na Západě a fandíš mstiteli. Ale zápornej mstitel existuje jen když to je z pohledu policajta nebo oběti. To se najednou rozkecá a místo, aby zastřelil rukojmí dokud je čas, vykládá, jak se mu ublížilo a uvědomělý hrdina ho zastřelí, protože díky vykecávání má čas a neztrácí čas rozplejtáním, kdo si začal a kdo komu provedl větší svinstvo.
Ale autor tam záporákovi dal logický zdůvodnění, který můžeme pochopit (a hrát). Klaďasové jsou vlastně my a naše vlastní chyby nevidíme nebo vidět nechceme. Takže je sice kladnej, ale není tam ta lidská mechanika. Klaďas tak sice kladná postava, ale něco mu chybí (protože v tom, co na sobě vidět nechceme se lišíme kus od kusu a s našima chybama on nefunguje).
Odvážlivci a záporáci jsou ovšem víc sexy, tak se i za ten kratší čas zvládnou rozmnožit rychleji a více než ti "normální" vepříci, co se mimo jiné starají i o jejich děti a jsou jim dobrými otci.
Proto odvážlivci a záporáci ještě nevymřeli.
Už ve starém Římě se ti větší rváči ranaři rádi stavěli do prvních řad bojové linie legie a měli větší úmrtnost. A jsou tady pořád. Spousta ženskejch by zemřela na nudu, kdyby přežívali jen klaďasové. Podobali bychom se se všichni těm Blbounům nejapným a až by sem přiletěli mimozemšťani, tak by nás snadno pochytali a snědli.
Vymazat----
Jinak kromě jinejch radostí jsem byl taky na operaci šedýho zákalu. Já si k očnímu původně šel jen pro brejle kvůli krátkozrakosti. Teď už tam nemaj ceduli s písmenama, promítaj je na obrazovku TV, tak nebudeš moc podvádět.
To jen kdyby tě náhodou napadlo: "Co si takhle zajít k očnímu, jak si asi po všech těch letech, co jsme se neviděli, vedou?"
Jo a věc, co nikdy sama neobjevíš. Když dáš do myčky nádobí místo příslušný drahý kapsle lacinej Jar, tak to myčka nevezme jako challenge, se kterou se musí statečně poprat a nějak to iniciativně vyřešit. Zachová se naproto pasivně a vyleze z ní, škvírama kudy voda neproteče, strašná spousta pěny a zvědavě kouká, jak si s tím poradíš.
Pěna je taková zvlášní nečistota, hadrem ji neutřeš, lopatkou nenabereš a nedá se přehlídnout. Něco jako kaše z pohádky Hrnečku vař, ale modernější.
A.P.
Mojí mámě bude 80 příští rok. Ale nejsem z žádný dlouhověký rodiny-jedna babička umřela nějak krátce po 60, že jsem ji ani nezažila, to samý jeden děda a zbytek krátce po 70, takže oba mí rodiče se v tomto věku proti předkům značně vyšvihli už teď.
VymazatTa Balírnu vůbec neznám. Trochu mi evokuje retro Rande z devadesátek, občas se z toho obzvlášť trapný kouky mihnou ještě teď na sockách. To si říkáš, jestli tam někdo fakt šel jen za tu večeři nebo vůbec s odhodláním a vírou se seznámit, protože je to šílený panoptikum.
S mužskýma slzama jasně, musí to bejt s mírou. Ani Craig by si nemohl dovolit bejt úplně zhroucenej předposránek v koutě. Ale když to zachová tu míru, přijde mi to hrozně silný a důvěrný (že ten dotyčný měl sílu a odvahu to pustit, protože je tak sebevědomej, že ví, že mu to neublíží...). Záleží i na situaci, přiznaný slzy jsou určitě lepší než když vidíš, jak s dotyčným kroutí emoce, ale dělá, že nic a že je všechno v poho.
S těmi terapeuty je to těžký. Já zažila jednoho, kterej mi na první schůzce lezl pořád do zadku a přehnaně mě chválil za věci, který o sobě vím, a který nepotřebuju nějak posilovat a přišlo mi to jako první rande s klukem, pro kterýho seš poslední šance a je schopen pro tebe udělat všechno. Druhej mě rozbrečel a do slz pořád útočil, a´t mu zodpovím jeho otázku. Určitě je hromada skvělých, ale já jsem v tomhle ohledu jak osamělá ženská s kočkama, který se na další rande z Tinderu fakt nechce, protože ji vnitřní démoni proti tomuhle připadaj jako emočně nacítěná příjemná společnost.
S tím souhlas, že záleží, jak na danýho hrdinu nasvítíš. I totálně zápornej se pak může stát kladným, třeba jako diváci držej palce Jokerovi s Phoenixem. Protože je to sice hajzl, ale vidíš, co všechno se mu stalo předtím-od ponižování v práci přes patologickej nevhodnej smích, po osamělost a podivínství. Neříkám, že jsou to všechno vlastnosti, se kterýma se dá ztotožnit, ale minimálně osamělost a podivínství provází hodně lidí a tohle ti ještě dodá dobrej pocit "jsem sice divnej, ale vlastně ještě dobrý, chodím do práce, mám vztah a nezabíjím lidi."
VymazatKladnej hrdina se může stát svým stínem, když poctivost přeroste ve puntičkářství, spolehlivost v rigidní řád, příjemná předvídatelnost v nudu, zamilovanost a ochotu dělat osobní oběti v nezdravým visení na někom.
Ale pořád je těch hodnejch a nudnejch víc. Jako jasně, je to škála a málokdo z nás je čistě nalevo nebo napravo. Ale kdyby bylo víc záporáků, nemohl bys třeba žít ve stabilním státě a využívat celou řadu jistot a výhod. Taky se říká, že je teď tolik všech úzkostí, protože jsme vrchol pyramidy našich ustrašených předků.
Ten šedej zákal mě výhledově taky čeká, my to máme v rodině. Beru to, že je to jen rychlý šmiknutí laserem a pak už jen samý pozitivní výhody, tak doufám, že mě nevyvedeš z omylu:)) Pro mě bude možná jen nepříjemný, když si nechám zároveń zkorigovat krátkozrakost, že možná uvidím víc, než bych chtěla a na co jsem celej život zvyklá. Jsi s novýma očima spokojenej?
VymazatS tou pěnou se mi to jednou stalo, když jsem myla spoustu hadrů od saponátu. Normálně to začlo lízt z pračky všema možnejma otvorama a rozlejzalo se to před kuchyní. Víš, co je na to zázračnej hack? Hodíš do toho několik víček aviváže a je po pěně. Nemáš zač, protože přece jen nevím, jak se pak jí z talíře, co voní po fialkách.
Šedej zákal není laser. Udělaj ti do rohovky dírku, rozsekaj a odsajou čočku a daj tam umělou. Ale zážitek je to, že ti rozkapou oči, sedíš tam hodinu nebo dvě jak před maturitou na potítku. Většina se snaží to brát statečně a neplašit a sem tam někdo plaší nahlas. Pak tam jdeš, koukáš do světla, nic necejtíš. Doktor to dělá rutinně, jak mechanik, co vyměňuje olej, občas něco prohodí se sestrou a pak vylezeš ven a tvářiš se jako kdybys jsi si šedej zákal nechával operovat dvakrát tejdně.
VymazatVšichni, se kterejma jsem o tom dopředu mluvil si to pochvalovali. A to na různejch klinikách.
Já si koupil ty druhý nejdražší čočky (protože pak to nejde vyměnit za lepší) a OK. Ale bratránek si vzal ty nejlevnější a ještě lepší, protože mu to nějakým zázrakem funguje i nablízko. Po operaci jsou barvy sytější a obraz jasnější tak o dvě clony. Pak se to přenastaví. Blbý je, že to nepřeostřuje na čtení. Takže teď na PC a mobil tahám brejle. Jedny doma, jedny v Sudetech,jedny tahám sebou. Ještě si dám jedny do auta. Teda dvoje protože na PC se čte lépe s 2 dioptriema a na mobilu se 3.5.
Pak máš měsíc či dva zakázáno uklízet, posilovat a zahradničit, aby se v očních cévách nezvyšoval tlak. Normální ženský totiž najednou viděly každou smítku a daly se hned do uklízení. Já bych bez zákazu udělal občas pár kliků. V životě se mi nechtělo tolikrát cvičit, jako když jsem nemohl.
Největší plus je, že když je ode mně někdo tak 2-3 metry, tak vidím, jestli kouká na mě nebo ne. To jsem před tím neviděl. Další problémy se taky zkorigovaly, ale ty moc nevadily.
Krátkozrakost měla korigovanou máma. Asi je víc způsobů, protože někde dělali jen nářezy na čočce. Ale mámě čočku trošku zbrousili, takže tam měla dviditelnou plošku. Viděla lépe, ale když byla za mnou lampička, tak ji to dělalo paprsky (asi jako když sedíš v autě a koukáš přes zapršený sklo).
----
Do myčky se asi nedá nic přihodit v průběhu mytí. Není tam žádnej šuplík na prášek, kde si můžeš uprostřed cyklu vzpomenout a přihodit něco. Jak pustíš myčku, je to v rukou božích.
Je to jak pečení a vaření. Do hrnce můžeš pořád něco přidávat, ubírat. Ze spáleného hrnce můžeš obsah přendat do jiného a pokračovat. Jak se peče směs, už do ní nic nepřidáš.
Já kdysi v hospodě myl nádobí. Dával se tam jen lacinej prášek, majitel by nic než to nejlacinější nepoužil.
A.P.
Já právě ani nevím z jaký jsem rodiny. Tím chci říct, že máma se dožila nedožitých 85, babička 90, ale táta umřel, když mu bylo 39. Takže svým způsobem mám pocit, že "přesluhuju" - ono se to těžko vysvětluje, ale Jim Parsons, co hrál Sheldona Coopera v Big Bang Theory to měl stejně a proto to byl nakonec on, kdo ukončil seriál, protože se blížil k tomu věku, kdy jeho otec umřel a chtěl dělat v životě i něco jinýho než hrát v jedný show. Můžeš si racionálně říkat, co chceš, stejně nevíš, co tvý podvědomí udělá. Takže když jsem se ráno probudil a bylo mi 40 a pořád naživu, tak to byla dost úleva.
VymazatTátův táta umřel v 60. Tátova máma nevím. To je jedna z nevýhod úmrtí mámy, protože ona si takovýhle věci pamatovala. Myslím, že měl táta předevčírem narozeniny, ale nepamatuju si to. Ale tátova máma mohla umřít tak v 55-65, když dobíhala vlak. Mámy táta umřel taky předčasně. Jedním z důvodů proč se ta jedna babička dožila vysokýho věku bylo, že nic moc neřešila. Lizla si becherovky, řekla si co mám z ní, a poslouchala Holzmana. Jeden ostravskej doktor říkal: "Jaká je správná dieta pro vás? Jezte to, co jedli vaši předkové, co se dožili největšího věku." Když jsem to pro pobavení říkal mámě, tak řekla aha. Topinky s vajíčkem. Ale dál si k snídani dávala jeden chleba s lucinou a jeden s marmeládou.
Ale jinak s věkem je to teď tak, že věci, které by tě dřív bezpečně zabily dřív, tak doktoři to obejdou. Máma byla na operaci, kdy ti skrz žíly dají do cévy spirálku, která ti ji roztáhne. Předevčirem jsem četl, jak Drbohlava, co hrál jednoho princova kamaráda v Třech oříškách pro Popelku zabila cukrovka a před tím oslepl. Já mám sice hodnoty cukru dobrý, ale ty změny přeci jen postupujou. Na Zemanovi vidím, jak můžu skončit s nohama. - Ovšem ta 93 letá teta má taky cukrovku. Nedodržuje dietu, jen se válí, ale myslí jí to. Teda... je pořád stejně cáklá, jako byla vždycky. Nadává na politiky v televizi, ale aspoň ví, komu má nadávat a za co.
Z tý Balírny jsem našel jeden díl na youtube, asi jich tam bude víc. Další máme asi nahraný na videu. Další věc. Po úmrtí matky ti po ní zůstane spousta nedodělanejch věcí. Takovejch jakejch máme všichni plno. Máma si před dvaceti lety koupila či nechala opravit video, že se musí podívat na ty kazety a potřebovala to do odpoledne. Tak je tam uprosila, ať to udělaj ještě ten den. Od tý doby na to ani nesáhla. Je tam půl skřínky kazet. Tak že se na podívám, než to vyhodím, stejně jsou většina nějaký pojebaný seriály. Jenže hned první kazeta bylo home video, jak byla s přítelem ve Francii. Tak na to koukáš a je to celý divný, protože matka byla evidentně o generaci starší než já, ale najednou ji vidíš, mladší než jsem já. Vidíš jak to filmujou amatérsky, jak už home videa bejvaly (dneska každý děcko točí na TikTok, tak to uměj trochu sestřihat). Takže jsem zatím zkoukl jen tu jednu kazetu.
Taky zůstalo oblečení, co nevyhodila, věci, které nespravila, nedodělané kresby a obrazy. Sušený bylinky na čaje. Léky na bůhví co. Fotky s přibuznejma, o kterejch nevíš, kdo to je atd. Plno knížek a obrazů. Vložky co mohla naposledy potřebovat tak před 30 lety. Je to bez konce. Některý věci by jsi si radši vymazal z paměti.
S těma slzama to u chlapů není o puštění. Jednou jsem poslouchal rádio o nějaký lesbě, která měla testosteronovou terapii. Jedna z věcí, kterou zmiňovala bylo, že jedna ze změn byla, že se jí chtělo brečet a ono to neteklo. Když mě bylo mizerně po tom příšerným rozchodu, tak bych klidně i brečel pro tu dočasnou úlevu, ale ono to nešlo. Jako když se snažíš silou myšlenky zastavit matykáře, aby tě vyvolal a on tě stejně vyvolá. - No a na druhou stranu když recituju svoje básničky, tak jakobych měl cizí emoce, třeba těch postav. Najednou se zajíkáš a láme se ti hlas, jakobys to prožíval doopravdy. Přitom ty jedinej znáš tu chladnou konstrukci v pozadí.
A.P.
Vymazat-----
Kamarádka by mohla o terapeutech psát reviews jak o kavárnách a ke všem měla nějakou kritiku. Ta zas chválení potřebuje. Naposledy naštvaně odešla z terapie, protože ji terapeutka za něco kritizovala. Ta to asi dělala s nejlepšíma úmyslama, ale celkově to vychází, že nemá dostatečný vzdělání (ve smyslu celá profese toho dost neví). Jenže to (jako terapeut) rozklíčuješ zpětně, dopředu ti to nedojde. - I ty ke kterejm chodila dlouhodobě nakonec došly na konec jejich znalostí. - Jen si to neuvědomily a neřekly to napřímo. Z čehož zas můžeš vyvodit, že se k podstatě problému ani nepřiblížily.
Ideální terapie asi má vypadat tak, že tě terapeut poslouchá, pak řekne jednu větu a všechno je jinak. Ono se to někdy stává i v životě samovolně. Někde něco zaslechneš v TV nebo někde přečteš a najednou svět/problém vidíš jinak. - No a terapeuti by aspoň měli poznat, že vůbec nevěděj, co je vlastně tvůj problém. - U tebe nikdo vůbec nevěděl, proč máš vlastně záchvaty paniky. Ten exposing je dobrá věc, ale je to taková terapie naslepo.
To mi vlastně připomnělo. Znáš Temu? Tam maj tu kontrolu lidskosti - ne rozpoznáváním mostů, semaforů a schodišť, ale je tam takovej puzzle, kterým posouváš na správný místo.
No a s problematickejma emocema to je stejně. Emoce v principu, jsou binární. Ty se nedokážou splést. Strach máš, jen když tam je něco nebezpečnýho. Problém je v tom "tam". Emoce nevěděj, kde to je. Pletou se v kontextu, protože pro ně všechny rovny. - Takže někde jdu s holkou, na obzoru vidíme malýho čokla a holka se tě vyděšeně chytne za paži. Zdánlivě se bojí toho psa, ale ve skutečnosti emoce vidí psa = jak ji pokousal/ohrožoval pes, když jí bylo 5 = strach. Zdánlive reaguje na psa, co vidíme, ve skutečnosti na toho dávnýho psa. Takhle emoce dělaj chyby. No a když tou emocí posouváš jako puzzlem po tvý minulosti, tak nějak takhle najdeš místo, kde to odpovídá a pes je doopravdy hrozivej. Pak o tom můžeš alespoň přemejšlet.
Terapeuti jsou jak automechanici kultu Cago, kterej jeden umí opravit brzdy, jinej karburátor, ale ještě netušej nic o motorech, převodovce a diferenciálu. Zkoušej něco mačkat jak čarodějův učeň, co nikdy neví jestli bude mít ohňostroj, tancující koště nebo myši.
- Podle jedný teorie je za vším dobrý úmysl. (Je dost těžký si uvědomit, že třeba za kozákovým střílením spolužáků je taky nějakej dobrej úmysl, ale asi se chtěl zbavit utrpení nebo ho vrátit.) To důležitý pro tebe ovšem je, že ti tvý vnitřní démoni jsou současně pro něco i tvý zachránci a ty z toho máš nějakej užitek. Zdánlivě vedlejší, ale ve skutečnosti pro danou věc to nejdůležitější. Ty se jich můžeš zbavit, až když budeš mít něco lepšího jako řešení. Asi jako se opice pustí větve, teprve, když se bude pevně držet jiný.
Pokud tohle terapeut nechápe, tak se teraie může podařit jen souhrou mnoha náhod.
Jestli vůbec potřebuješ terapeuta, tak takovýho, co zahlídne tvý démony a řekne obrazně něco jako "Ale to mi jsou užasně stateční a silní džinové, co všechno nedělají, aby tě chránili před tím nejhorším z nejhoršího. Panečku, ty chci poznat líp a třeba přijdu na něco, co by se jim dalo nějak ulehčit a třeba na to nepřijdu, protože na to nejsem dost chytrej."
To, že si pacientka dlouhodobě stěžuje na svýho partnera, ale neodchází od něj, by měl terapeuta přivést k bádání o tom, co jí ten partner vlastně dává pozitivního. To může bejt cokoliv od zázemí, finančního bezpečí, ochrany před psychopatickými příbuznými, přes plnou pozornost až po všímotřásající orgáče, které ji následně navodí mír a zklidnění.
A.P.
AP: S tím šedým zákalem, to je právě něco, co mě na těch očních klinikách trochu děsí. Já chápu, že je to pro ně rutina, ale mě to připadá prostě jako když kolem sebe jdete s doživotní slepotou a jen o kousek se minete. To je samozřejmě moje neznalost a předposranost, jednou jsem poslouchala podcast s nějakým elitním očním chirurgem a ten se o podobných zákrocích vyjadřoval taky jako když řešíš tahání třísky z palce a zajímavý jsou pro něj úplně jiný typy zákroků - na to říkal, že potřebuje absolutní focus. Že při šedých zákalech klidně může hrát rádio, nebo se můžou v týmu bavit, ale pak jsou operace, kdy se jen mlčí.
VymazatTo by mě vadilo, kdybych se nemohla pak hýbat. Všímám si, že už mám na pohybu celkem slušnou závislost. To se nechám pak rovnou 3 měsíce zavřít někam na soukr kliniku, kde mě budou hlídat, abych nedělala kliky a do toho tam budou chodit zdravotní klauni, faráři a jehovisti.
Aha, tak to mě nedošlo. My totiž myčku nemáme. Tak to pak tam jedině házet panáka aviváže jen tak preventivně.
Se vzpomínkama na mámu to zní šíleně. Jako příběh, kterej neskončí. Nemáš někdy chuť vyházet to všechno? Tím nemyslím v disrespektu k ní, ale naopak k tomu, aby se to všechno uzavřelo. Říkám si, že tak bych to jednou udělala já, ale dost možná se mýlím. Z jedný vody načisto. Nechat si pár věcí-do velikosti jedný tašky. Stejně by se mi víc do našeho malýho bytu nevešlo.
VymazatJá nevím, jestli ty slzy souvisí s estrogenem nebo testosteronem. Spíš s nějakým celkovým settingem a ranou, kterou dostaneš. Osobně se mnohem častěji rozbrečím nějakým dojetím a vlastně malou věcí, než nějakou větší ránou. Tam právě zůstanu častěji omráčená a dojde to až později.
Vůbec nepopírám, že jsou i skvělí terapeuti a že lidi posouvají. V tomhle případě je problém ve mě, protože já jsem ta osamělá divná ženská s kočkama, co byla na dvou rande s terapeutem a tím pro ní "terapeuti skončili", stejně jako když někdo fakt po dvou rande rezignuje na vztah, kterej tam někde čeká, kterej může být super, ve kterým může dojít svý saturace a katarze.
VymazatAle za poslední půlrok se mi podařilo zbavit se úzkostí a to mou ochotu podstupovat další rande a sbližování s terapeutama odsunuje ještě dál do krajiny snů. Zůstanu jako opuštěnej terapeutickej případ, léčící sám sebe.
Pravým cílem terapie ovšem má být, že ji už nepotřebuješ. - Takže jsi vlastně prošla kvělou terapií.
VymazatErickson neváhal pacienty nasrat, když to viděl jako nejlepší cestu pomoci zachránit pacienta. V blázinci si jeden pacient usmyslel, že nemá žaludek. No tak ho živili soundou do žaludku. Byl to statečný muž, co bojoval jako lev a vyzvracel to.
Doktor mu to nalil do sondy ještě jednou. Na to už pacient neměl odpověď a radši to v tom žaludku nechal. Sestra byla na doktora naštvaná, ale on říkal "Radši jsem čelil jejímu vzteku než bych nechal toho pacienta umřít."
Když mu jednou jeden pacient přišel na terapii s tím, že je už 19 terapeut, tak jen odpověděl, že by o nich určitě mohl dlouze vyprávět (nebránil kolegy a nehádal se s pacientem) a pak začal řešit původné problém.
Myslím, že by tě jen pochválil, že jsi zvládla celou terapii za dvě sezení a vytěžila i z neschopných terapeutů maximum. Daleko víc, než v nich bylo.
A.P.
No, to jo, ale ono to nejde. Máma třeba hodně kreslila a malovala. Teď, protože za socialismu nemohla jít na uměleckou. Takže nemůžu vyhazovat její obrazy a ani ty, které si nakoupila. Nemůžu vyhazovat rodový věci, ve kterejch jsem vyrostl a jestli se jich budu zbavovat, tak promyšleně.
VymazatSpálil jsem dost jejího oblečení, protože co já s tím a někam to dávat na charitu... dostali jsme lekci, když máma vyhodila sestry svatební šaty (nechala je na zastávce busu) a pak v nich viděla cikánku. Připomíná mi to koncentrák, kde vězeň umřel a ostatní se přišourali, vzali si jeho boty, jeho šálu, jeho lžíci a za chvíli ho sebralo komando a do spalovny.
V létě za chalupou leželo mrtvý srnče, smrdělo to až na druhou stranu chalupy. Půlka už ho byla pryč, hejbalo se to tam červama... tak jsem to tam nechal a teď už to je pryč, zůstalo tam pár kostiček, tak je pak příležitostně někam zakopu. Jsem jedinej, kdo si ještě pamatuje, že vůbec kdy žilo.
Když umřel táta, tak máma vyházela všechno oblečení, co měla, protože by ji každá blůzička připomínala, kde spolu byli a co tehdy dělali. Zpětně po létech na to vzpomínala, jak to bylo dobrý rozhodnutí. Měla jen jednu sadu oblečení a žádný rozhodování, co si vezme na sebe.
- Pro mě, když jsem nevyházel všechny věci po bejvalý, tak tohle už moc řešit nemusím.
A.P.
Trik je v tom, že ty tvoje oči jsou pro tebe ty jediný, co máš. Pro něj se pořád měněj, jak slečny v gottově posteli.
VymazatHýbat jsem se mohl, povolili mi chůzi. Jen byly vedra a já si blbě vybral vycházky, takže moc brzo ráno a ne dost pozdě večer.
A.P.
S jednou kolegyní jsem se taky dohadoval. Ona tvrdila, že většina lidí je dobrejch, já že špatnejch.
VymazatRozdíl je asi v nárocích, co na ně máme.
Když umřel Lukavský, tak nad ním žáčci pěli ódy, jakej to byl extra člověk a že si na něj "komunisti netroufli". Tak ti byli jako moje kolegyně.
Já jsem si vzpomněl, že hrál esenbáka v propagandistickém Králi Šumavy, který dělal hrdiny z lidí, co bránili naprosto zoufalejm lidem i utýct z toho komunisticého ráje, kde je nic dobrého nečekalo. Skutečnej král Šumavy měl traumatický sny i po pásu režimu.
Sice bych to neudělal, ale chuť dát dědkovi pěstí až sletí ze schodů a pak mu hodit talířek, ať si noblesně sežere tu svoji šunku, ta by tam byla.
Tehdejší známý jsem vysvětloval, že když ležíš na zemi a všichni do tebe kopou, tak je dobrej každej, kdo se nepřidá, ale díky a obdiv patří tomu, kdo to pro tebe zastaví. - Navíc co, Brabec hrál taky policajta v propagandistickém seriálu a z toho naopak udělali vyvrhele.
Když byl v médiích případ toho soudce Fremra, tak jeden z jeho odsouzenejch za nějakou ideologickou prkotinu se mimo jiné zmínil i o socialistickejch učitelkách, jaký to vlastně byly svině. Divil jsem se, že něco podobného napadlo i někoho dalšího.
Podobně jako rodiče, i ony mají děti připravovat na život. Ne jim cpát do hlavy ideologický sračky, který se hoděj jen režimu, aby pár nabobů nemuselo dělat nic a hlavně ne myslet. Je to podobné jako toxičtí rodiče, co si z dětí udělaj boxovací pytel, pečovatele nebo kýbl na špatný pocity.
Syn učitelky ovšem socialistické učitele děsně hájí.
A.P.
Jsem teda asi debil, když Sucháče beru do Moravskýho divadla, kde se mě od půlky představení ptá, jestli už bude konec, že jo?
OdpovědětVymazatDej vědět, až budete mít výjezdní tour, ale chci protekční lístky do první řady, protože jsme oba podměrečný a Sucháč navíc chodí na logopedii.
Najděte nám tam nějakej tmavej pajzl, kde se dá hrát a zabijou se 2 masařky jednou ranou:) - usadíme vás na sofa do první řady a bude moct vykřikovat. Akceptujeme všechny typy vadné výslovnosti, a co víc: dokonce některé z nich pěstujeme přímo i u nás v souboru, aby se logo diváci nemuseli cítit trapně.
VymazatJá nevim, proč jsem si myslela, že budete hrát pro ty seňorky (a pár seňorů). Tohle zní ještě víc creepy teda, ale očividně jste se s tím popasovali se ctí, tak tleskám. Zejména proto, že si (znaje váš repertoir) nedovedu představit, o čem jste hráli. Třeba konkrétně Honza :-)
OdpovědětVymazatPro seňory a seňorky byly spíš ty koncerty a my byli na zabavení vnoučat, aby to mezitím mohli rozpálit na parketu.
VymazatMy nikdy nevíme dopředu, co budem hrát a popravdě řečeno to i rychle vytěsňuji. Z tohohle konkrétně si pamatuju jen princeznu, krále, sbor hasičů, koťátko a roli zubního kartáčku (aby tam byla i edukativní vložka na téma proč si čistit zuby).