Co má společného kombucha a státní správa?

Dostala jsem od kamarádky kombuchu. Jestli k sobě máme být úplně otevření, vypadalo to spíš jako slezina v zavařovačce. Stejně to asi zhodnotila naše podomní bulvární redaktorka paní Zimmermanová, když jsem si nesla nahnědlou orgánovou tkáň chodbou, protože mě zkropila pohledem přetékajícím odporem a zvědavostí současně. No co, mám snad transplantací sleziny obtěžovat přetížené nemocnice a lékaře po 48-hodinové směně? V době, kdy na internetu seženete tutoriál i na trepanaci lebky?

Doma se kombucha stala senzací a novým domácím mazlíčkem. Kdyby uměla mluvit, tak by děti laskavě, ale důrazně požádala, aby na ni nesahali špinavýma rukama od vodovek. Taky by káravě zamlaskala, když jsem pro ni vařila čajovou lázeň v kovové konvici a Ema by nejspíš pokousala – za to, jak do ní dloubal lžící ve snaze přehodit ji z rodné zavařovačky do nádoby s nevychladlým čajem.

Bohužel je kombucha jen mlčící chuchvalec miliardy kvasinek a bakterií (doufám, že si někdo ve vesmíru nemyslí to samé o naší planetě), takže neřekla nic a trudomyslně se ponořila ke dnu jako průhledná ryba, co tráví celý život v igelitce na dně Mariánského příkopu.

„Ježiš, to jsem ti k tomu zapomněla říct“ dodává pár dnů na to Marťa, když se svěřím s pravdivými detaily o tom, že kombucha leží apaticky u dna a nejeví známky vůle navázat přátelství, natož pracovat na výrobě nápoje. „Nesmí přijít do kontaktu s kovem, to by ji zabilo. Ruce sis umyla, že jo?“

Kombuše v komoře jsem se ten den záměrně vyhýbala. Nechtěla jsem si připomínat, že jsem pro kvasinky něco jako asteroid nebo environmentální politika Donalda Trumpa. Odkládala jsem rozhodnutí vylít do záchodu něco, co se nepříjemnou nehodou určitě vynoří v míse paní Zimmermanové a do týdne si bude celý barák šuškat o ilegálních zpackaných potratech z pátýho patra.

Potom se mi na ni podařilo zapomenout doopravdy. A když jsem šla včera do komory pátrat po zimních botách, naducaná obří kombucha se vznášela ve své třílitrovce. Větší a živější než kdykoliv předtím! Happy end, titulky, epická hudba. Zapomeňte.

Protože je listopad, lockdown, třetí těstoviny k obědu v řadě, a ještě budu mít brzy menstruaci, dnešní příběh dobře skončit jen tak nenecháme. Půjčím si kombuchu jako paralelu, co všechno může být živý a tajně bobtnat i po několika měsících.

„A to je opravdu všechno?“ ptám se v únoru úřednice na finančáku při odevzdávání daňového přiznání. „Nemusím nikam dál chodit a něco posílat? Na pojišťovnu - a tak, víte?“

„Ano, to je všechno. Máme přece centrální systém. Tak děkujeme a krásný den!“ usměje se na mě paní v silných brýlích a já mám chuť ji obejmout a omluvit se za všechny svoje předsudky k úřadům. Tou dobou jsem byla OSVČ panna. Půl roku jsem podnikala na vedlejší pracovní činnost a fakt jsem v těch výjimkách prvního roku tápala. Proč do hajzlu k živnosťáku nemůžu dostat jeden papír navíc, kde by bylo lidskou řečí napsáno, jak se používá? Stejně jako na poličku z Ikei nebo obrázkový manuál, jak si dezinfikovat ruce. 

Ne, promiňte. Přečtěte si místo toho § 420 občanského zákoníku a jděte se radši rovnou oběsit. Protože už teď na vás vidíme, že nás chcete přechytračit nějakým obzvlášť rafinovaným daňovým únikem.

Fakt jsem to v úmyslu neměla. Naopak - nejradši bych všem úřadům České republiky nacpala hrst bankovek za přepážky, abych měla jistotu, že nejsem zločinec.

Proto mě překvapilo, když jsem minulý týden dostala dopis od správy sociálního zabezpečení. Dostala jsem ho náhodou a o tři týdny později. To souvisí s tím, že naše pošťačka hází poštu do jiné schránky a přes mnohé pokusy už se nedá převychovat, ale za to sociální správa nemůže.

Hned na úvod dopisu jsem se dozvěděla, že přestupek už byl bez mého přičinění spáchán, tudíž mi hrozí pokuta 50.000 Kč ve správním řízení. Přehled příjmů a výdajů jsem totiž měla podat spolu s platbou pojistného dodat na konci srpna. Dále paní Rosenblumová připojuje formulář a na rozloučenou pár výhružek, co se všechno může stát, pokud výpalné nezaplatím do 31.10., tedy do dvou dnů. Tomu říkám Halloween pro dospělý.

Tvrzení „Máme přece centrální systém“ a pocit, že bych měla úřednici na finančáku obejmout, během jedné vteřiny výrazně zhořkl. Vykvašená kombucha dluhu přifouklá o hrozící pokutu se vznášela kuchyní a já jsem si připadala jako prosťáček obhajující se u soudu doporučením neznámé paní s brýlemi.

Nicméně jsem v sobě objevila aspoň tolik bystrosti, že mě napadlo zavolat i na zdravotní pojišťovnu. Tady byli sice všichni strašně hodní a nikdo nevyhrožoval, ale „ty dlužný tři tisíce zaplaťte radši hned, ať z toho nemáte voplejtačky“ poradila mi úřednice, určitě taky hodná paní s tlustými brýlemi.

Rekapitulace: Během jednoho dopoledne jsem vyplázla přes osm tisíc a pokud si paní Rosenblumová ze Správy sociálního zabezpečení potrpí na speciální data, počítám, že složenka na těch padesát litrů přijde až za pár dnů k narozkám. Tak na zdraví!