Svět podle Romana

Pragulic, město očima bezdomovců.

Znáte? Mění pohled na prohlídky města s průvodcem. Vlastně díky němu pochopíte, že Praha by se dala rozkrájet gamma nožem na bambilion světů. 

O gotickém oblouku Prašné brány vám nemusí povídat jen ulízlý týpek s červeným deštníkem a logopedickou vadou, ale třeba Zuzka, která si pod ním v devadesátkách našlehávala heroin od Albánců. Nebo pod ním šlapal Roman a doufal, že večer natrefí na svolnýho chlápka s plnou peněženkou a minimem sadistických úchylek.

Právě Romana jsme si vybrali pro naši prohlídku i my. Prý je to skvělá protidrogová prevence i pro děti, ale popravdě jsem byla docela ráda, že jsme vyrazili napoprvé bez nich. V Romanově podání by se totiž mohlo bezdomovectví stát novým westernem.

1.   Rozehřívací kolo v Sherwoodu

„A přijde vůbec někdo?“ přešlapuje nervózně Em. Nakonec se ukáže, že starší manželský pár 65+ vedle nás nečeká na vlak, ale na Romana jako my. Potají tipujeme, proč si tuhle obskurní prohlídku vybrali. Paní Hanka v krajkové halence vypadá jako něco, co sem nějakou nešťastnou náhodou musel zavát průvan přímo z žehlícího prkna. Nejraději byste ji oprášili a posadili do cukrárny ke kapučínu a kremroli. Pan Jiří se tváří rozpolceně. Všem je nám jasné, že tu nechce být, ale gentlemanské přikázání mu nedovolí zanechat dámu v nesnázích. Roman je bezprostřední jako mladší brácha, se kterým jste se viděli naposled před týdnem. „Ahój!“ podává nám všem ruku, kterou si pan Jiří později tajně vydezinfikuje před budovou Naděje. „Ahoj Maruško!“ objímá se i se svou kolemjdoucí známou, jejíž bezzubá čelist s posledním párem odolných špičáků by se dala použít jako klepadlo na pekelnou bránu.

A začneme hned úvodním kvízem za pět bludišťáků. „Tohle byla nejkrásnější cikánka v Praze, každej si ji chtěl koupit“ zavzpomínal Roman. „Tak co myslíte, v čem Maruška frčí?“ zeptá se. „Heroin?“ začnu hned se silnějším kalibrem a vyhrávám první laciné bodíky. Laciné jsou proto, že tenhle tip sedne na většinu Romanových kámošů z nádraží. Někdo je čistokrevnej heroiňák, ale většinou se prý mixuje s pervitinem, prášky a chlastem – podle toho, jaká je zrovna akční nabídka dne.

2.   Porno kabinky

Vedle nonstop klubu Studio 54 na Hybernské, mekkou všech smažek, stojí erotic shop. Roman tady uklízí a tak nám může představit ošlehaného recepčního i neodolatelnou nabídku vstupu do porno kabinek za polovic. „Jen za 59,- na hodinu a můžete tam dělat, co chcete. Lidi se sem chodí třeba převlíkat do dámskýho spodního prádla. Však nikdo neříká, že musí jít hned o sex“ nabízí Roman alternativu panu Jiřímu, který se nerozhodně zaseknul mezi dveřmi jako angorský králíček před výběhem aligátorů.

„Řekl bych, že ho nejvíc zasáhla představa rychle mizející dezinfekce a dalších dvou nehygienických hodin před námi“ pošeptá mi Em, ale po návštěvě hodinového sex roomu pomyslíme na preventivní antibiotika asi všichni. V místnosti čtyři na tři metry je jen věšák a koženkový gauč. Koženka je uprostřed roztržená jako v ikonický gaučík v Ostře sledovaných vlacích. Co žije v matraci uvnitř a jestli na to zabírá Arpalit, nechceme vědět nikdo.

„Já jsem začal šlapat v sedmnácti“ řekne k tomu hrdě Roman, jako když se vám teenager svěřuje s přijetím do prestižního basketbalového týmu. „Kámoš se mě jeden večer zeptal: Romane, nechceš jít se mnou šlapat? Šli jsme do klubu a jeden chlápek se mě hned zeptal, za kolik jdu. Řekl jsem za sedm tisíc, hrozně moc, chápeš, s kámošem jsme se tomu smáli. Nechtěl mi to dát. Tak jsem mu řekl, že se nic neděje, ať jde za jiným. Že je to cena za nejlepšího v oboru. Vrátil se. A tak jsem začal šlapat a brát perník, protože s perníkem jde všechno líp. Hlavně to šlapání.“

3.   Doma se uklízí

Procházíme územím nikoho mezi Masarykáčem a žižkovským Balkánem. Koleje, prázdný flašky a sešlapaný krabičáky. „No fuj, tady je bordel“ míní paní Hanka. „To je na těch lidech nejhorší, že si po sobě neuklidí, když dopijí nebo dokouří“ a je na ní vidět, že by i ty tvrdé drogy odpustila, kdyby se po aplikaci smažky oblékly do čistého a způsobně odklepávali vajgly do popelníčku.

„Však uvidíš, u nás bude uklizeno. My kolem sebe odpadky neházíme, fakt. Žije nás tam pár, tamhle na kopci pod mostem“ odpoví Roman, čímž opět aktivuje Jirku, který se ve volné přírodě stihl trochu uklidnit, nebo zbylou dezinfekci vypil a dočasně se mu ulevilo.

„To snad nebudeme obtěžovat, takhle bez ohlášení“ ozve se Jirka, jako bychom měli nakročeno na diplomatickou státní návštěvu bez vázy z broušeného skla.

„Ale prdlajz“ smete to Roman bezprostředně. „Oni ví, že vás asi vezmu domů a jestli jim chcete něco dát, tak vás jen varuju, že to všechno půjde na chlast a na drogy.“

A tak stoupáme do kopečku pod mostem. Zdálky vidíme zelené střechy stanů a připadám si tak trochu jako na safari, nebo na návštěvě u domorodců, kde se tak nějak očekává, že z vás vypadne pár dolarů, nebo aspoň pastelky pro děcka.

Přivítání je srdečné. „Ale tak, máte to tady hezký“ řekne paní Hanka, protože se to na návštěvách říká. Pan Jiří odhodil své desatero gentlemana a pozoruje nás z povzdálí, aby stihl bezpečně utéct, jako při pozorování nížinných goril v na okraji konžského pralesa.

„A odkud všichni jste?“ snažím se o ice breaker. „Rakovník, Ostrava, Plzeň, Žižkov“

„No vida, Žižkov“ neudrží se zase paní Hanka. „Vždyť to máte tady za rohem, tak šup pěkně do tepla k rodičům…“ Než stihne Romanův spolubydlící odpovědět, přijde za námi malé kotě, které prolomí ledy bez jakýchkoliv dalších otázek.

„To je náš hlídací kocour, proti potkanům. Potřebovali bychom i psa, občas sem chodí vyhrožovat fetky s nožem.“  Stejně jako se na návštěvách řeší zahrádkářství nebo sousedské spory, řeší se tady zapletený případ pana Artura, který je údajně bez pervitinu největší dobrák v celý Praze. „On by se pro vás rozkrájel“ tvrdí aspoň spolubydlící. Jak pochopím z vyprávění, za Arturovu jedinou charakterovou vadu se dá počítat, že bez pervitinu nebývá skoro nikdy. „No, a jak byl vysmaženej, tak bodnul dealera nožem, mockrát. A druhej den byl eště překvapenej, že tam fakt leží v lese mrtvej, že se mu to nezdálo. Šel se pak sám udat na benga…“

Vyprávění ukončí drbající se kotě. „Nojo, blešky máme. To my všichni, viď“, dodá Roman. Pan Jiří udělá preventivní úkrok vzad a paní Hanka kotě s vypísknutím pustí z náruče. Návštěva je u konce, dáme na talířek pár drobáků pro štěstí. Aby se stanovému městečku vyhýbali dobří lidé na perníku. A potkani. Aby Romanovi vydržel optimismus a přesvědčení, že v životě nikdy ničeho nelitoval. Ahój, tábore pro dospělé bez večerky.