Jsme jeden Teams

 

Od včerejška mám novýho kolegu. Pracujeme v tak těsné blízkosti, že si můžeme proplétat nohy do jógových pozic jako v průměrném indickém call centru. Jako, vy mě znáte. Těžko mě po těch letech v korporátu můžete obvinit z přecitlivělosti na kolegy. Teď nejde jen o neskrývané civění do mé obrazovky a hrubozrnné poznámky o tom, co za šašky máme na intranetu. Teď mluvím o tom, že můj nový kolega vyhlašuje závody v prdění nahlas, a pak soutěží sám. Že se vrátím ze záchodu a hladinka mé kávy je o tři a půl centimetru níž, a to už mi po ránu stojí za vyvolání aféry. Můj nový kolega se jmenuje Žmur.

Taky si myslíte, že je Teams nástrojem ďábla? Tak dnes probereme, co se stane, když ho dáte do rukou základní školy.

U nás online výuce předcházel perný týden na školním oddělení IT helpdesku. Což je podle mě kamrlík vedle kotelny, ve kterým žije pan Pichrovský. Jeho otisk v ortopedických papučích je hluboký, temný a vlhký od potu z prohrané bitvy World of Warcraft. Pan Pichrovský dvakrát za rok aktualizuje záložky „Těšíme se na prázdniny“ a „Třídní schůzky“ a je to férová náplň práce, dokud nepřijde koronavirus a s ním branná povinnost zřídit bambilión microsoftích účtů na Teams pro hysterické úči a děti, co o to nestojí.

„Naše IT oddělení stále pilně pracuje na zřízení a aktivaci účtů“ psaly nám učitelky eufemistické zprávy během toho, co se pan Pichrovský zabarikádoval v kanclu. 

„Už je to skoro hotové, vydržte“ psaly nám i další den, kdy se přesunul do kotelny a pokusil se oběsit na síťovém kabelu.

Třetí den přišly neplatné přihlašovací údaje. Představuji si to jako vyhazov na hodinu s odůvodněním ředitele, že ty debilní účty snad může do prdele zřídit i tělocvikářka, což se bohužel nepotvrdilo. Pátý den se pan Pichrovský vrátil jako vojín Ryan za salutování učitelského sboru. A včera proběhla Žmurova první online hodina matematiky.

„Děti slyšíme se?“ volá učitelka a naším bytem se prožene ozvěna, jako by šlo o experimentální vysílání ze školy Elona Muska na základně Marsu.

„Paní učitelko, já mám nový kaktus.“ pochlubí se Anička.

„To je bezva Aničko“ odpoví učitelka. „Uděláme si z toho pěkný příklad na součin. Kolik pokojových rostlin by měla celá naše třída, kdyby měl každý z nás pět kaktusů?“

„My jsme měli papriky, ale uschly nám. Teď z nich máme jen mouchy.“ pochlubí se Žmur a natočí notebook na okenní parapet. To spustí lavinu přesouvání kamer. V monitoru jsou vidět uskakující rodiče, snažící se za každou cenu zabránit opuštění kamery z bezpečného uklizeného prostoru. Epické rozmázlé záběry překvapených sourozenců a narychlo poschovávaných lahví vína. Po téhle podpásovce si nejspíš budeme všichni nalévat alkohol do hrníčků.

„No, tak jsme se podívali na to, jaké máme pokojové rostliny.“ přejde učitelka diplomaticky neutěšený stav domácností. „A teď si řekneme něco k násobení pod sebou.“

Podezřelá chvíle ticha. Neřeším a využívám pětiminutovku na koncentraci v SAPu. „Paní učitelko, máte vypnutej mikrofon.“ napráší Adélka za nesouhlasných grimas většiny třídy.

„Aha, tak znovu.“ začne paní učitelka už trochu unaveně.

„Jé, já vidím Vincentova taťku.“ hlásí Róza. „Dobrý den!“ Celá třída slušně zdraví Vincentova tátu, který odhopkává z dosahu kamery na meeting v košili a trenkách.

Rezignovaně zaklapávám notebook a jdu si vyřídit vlastní hovory do komory k vysavači. Už se těším, až k nám do kanclu od zítřka přibyde i nová kolegyně Čičman.