Farmář hledá ženu

Víte, co je nejhorší na partnerovi, který vyrostl v paneláku? Kromě zkušeností plynoucích z tenké vrstvy umakartu, která odděluje intimní život jednotlivých členů rodiny, jsou to hlavně nevyléčitelné utopické ideály o životě v baráku na vesnici.

Pro Ema z brněnského sídliště je život na baráku něco mezi Receptářem prima nápadů, Esmeraldou a food pornem. Typický obyvatel české obce podle Ema ráno vstane, osedlá si koně a projede si v ranní rose svých pár polností a lesů. Při návratu ho pohladí vůně arabiky, kterou pěstuje na jižní plantáži vedle koky a bavlníku.  Společně s koněm a partnerkou zasedne ke snídani – podává se domácí chléb a domácí vajíčka s domácí mateřídouškou (ne že by se k vejcím mateřídouška hodila, ale Emovi voní, takže se bude dávat i na vajíčka, protože ji přece nebudete zbůhdarma vyhazovat, pozn. aut.). Po snídani se kůň omluví a jde si zaběhat na louku s dalšími kamarády z vesnice, aby si Em mohl vyfotit pár ikonických snímků divokých mustangů.

Když jsem Emovi vykládala o skutečném dětství na baráku, stejně mi nevěřil. Ten pocit, když vám ty starostlivě vypiplaný jahody sežerou slimáci, brambory zplesniví a jediný, co roste závratným tempem, bývá trávník, ostružiní a účty za vodu.

Jako řešení naší situace Em navrhoval nákup ovocného sadu asi 150 km od Prahy. Z toho vystřízlivěl sám, ale nákupu samozavlažovacích truhlíků už jsem zabránit nedovedla. „Odteď budeme mít vlastní rajčata, papriky a pro tebe jsem koupil i meduňku na nervy“ vystavuje Em sazeničky na kuchyňskou linku. Potom je nacpal do truhlíků a zaplnil s nimi všechny parapety v bytě, takže u nás od června nejde pořádně větrat.

„K čemu potřebuješ vzduch, když rostliny produkují kyslík?“ odpovídal na množící se dotazy kolem přivřených oken Em s úsměvem zenového mistra.

Tenkrát jsme si žili ještě nad poměry, protože sazenice měly pár centimetrů. Někdy od července ale z našeho bytu zmizel nejen vzduch, ale i světlo. Okna jednoduše zarostla zelenou hmotou. Sazenice z rajčete třeba vypadá jako mutant z béčkovýho horroru, protože dolezla až ke garnýži na závěsy a a namířila svá chapadla směrem na naši postel.

Listím z meduňky si můžeme utírat zadky, protože čaj tišící nervy nesnese už ani Em. Jemně pikantní papriky vypadají jako náboje a kdybych se nebála, že obsažený kapsaicin perforuje i trubky, snad by se s nimi dal vyčistit ucpaný odpad. Emova farma nám prostě přerostla přes hlavu, ale to není všechno.

Em se navíc začal ujímat vyhozených pokojových rostlin u kontejnerů. Jako bezdětná stará dáma ve flekatým županu, u které se pár týdnů po smrti najde patnáct koček namačkaných v garsonce a ohlodaná mrtvola bez očí.

„No pochopíš, že tohle jsou lidi schopný vyhodit?“ jde Em vysypat plasty a vrátí se s hrůzným zažloutlým fikusem nebo odloženou sazenicí marihuany (true story).

A tak jsme si žili. Přes den jsme sklidili z tomatové krakatice až ke stropu přesně 4 cherry rajčátka a v noci jsme s rostlinami bojovali o kyslík. Dokud nepřišly mouchy.

Dodnes se u nás vedou hypotézy, kde se ta vajíčka vzala – Em má určité konspirační teorie, že to byla moje prohnaná lest, jak náš byt posekat. Já si zase myslím, že to byla vajíčka much, které hodovaly na té mrtvé paní s kočkama, odkud pocházel ten zažloutlý fikus, ale to už je ve výsledku jedno. Em s nepříčetným výrazem střihorukého Edwarda jednou vběhl do našeho deštného pralesa s nožem na pečivo a vypořádal se s hmyzem tím, že všechny rostliny jednoduše pokácel.

Do našeho bytu začalo proudit světlo a Em mě začal oslovovat Bolsonaro, když jsem se zalíbením přehlížela odsekané pařezy paprikových keřů.

Stačil jediný víkend mimo Prahu, abych zjistila, že příroda je silnější než já. Pařezy obrostly novými výhonky a  podzimní muší sezóna může začít!