Víkend nezávislosti. Halucinace, čůzy a pach mrtvého myslivce

Co se stává krátce po otěhotnění?

Gábina slaví narozeniny, před oblíbeným barem vyvěsí ceduli s happy hours na kapitána Morgana a Žmur odjíždí na víkend do Brna

Anebo taky "přilej dvě deci sebelítostivých slz a okořeň špetkou pesimismu". V těhotenství se Žmurem jsem měla 8 měsíců podezření, že do rozpustných multivitamínů se na konci výrobní linky přisypávají deriváty tvrdých drog a ani mě nenapadlo jít to někam hlásit. Dobře, ten devátý měsíc jsem začala být přinasraná, ale jenom z důvodu, že každým dalším dnem sílil pocit hraničící s jistotou. Totiž že obsahuji muže, který se nechce narodit a je mi souzeno vláčet ho do nižšího stupně základní školy.

Aféra s distribucí drog prostřednictvím těhotenských vitamínů podle všech indicií praskla, protože kýžené pocity se nedostavují. Můžu si to představovat jak chci, ale pořád je to marná snaha o vsugerování orgasmu. Svět prostě není utkán z tančících marshmallownů na obláčku z cukrové vaty a já nejsem Mahéšvaránanda. Doufejme, že jde o přechodný stav, než se mozek nasytí dostatečným množstvím hcg, chvíli uvidím svět rozmazaně a sluníčkově a pak se vypne jako po frťanu ze stánku.

V pátek jsem sbalila Žmurovi baťůžek a zvesela mu zamávala na cestu do Brna. Víkend úplně pro sebe, proti tomu je alko konzumace v objemu dvě deci vína a půlka rybízového frisca za celý víkend jenom takovým malým melanomkem na kráse.

Oslavy víkendu nezávislosti jsem začala v pátek večer uznávám trapně a to vysedáváním nad Powerpointem do 1 do rána. Aspoň vidíte, jak jsem otevřená a že nepíšu jen o věcech, které by vás mohly zajímat.

Taky můžu na požádání znudit popisem přípravy půlnoční svačinky a že jsem si konečně vyčistila monitor, který už byl zadělaný jako čelní nárazník kamionu. Ale zkraťme to a shrňme. Někdo tu prezentaci udělat musel a pokud si myslíte, že Žmur, jehož počítačová gramotnost začíná od domněnky, že je myš druh autíčka na provázku a končí u kliku na stopadesáté replay po skončení Krtka, šeredně se mýlíte.

V sobotu jsem křepce vyskočila po půl 7 z postele a zmateně jsem začala pobíhat po pokoji v halucinacích, že je potřeba vytáhnout Žmura z postele, otevřít jogurt a vyměnit plínu. Pocit blaha, který mě zaplavil po objevení prázdného bytu se dá srovnat snad jen se sekundární reakcí, že si v takovém případě ani nemusím hrát na správňačku. Vrátila jsem jogurt zpátky do lednice, kam patří a vyvalila se s časopisem, kávou a čokoládou zpátky do peřin.

Z těch mě vyhnalo až prozření, kolik je hodin a že mám za 42 minut sraz na nádraží. Na výletu do Solvayových dolů jsme neodhadli jen kalorickou náročnost (plány najíme se na až místě versus realita - z jídel tam prodávají jen žvýkačky). Celodenní pochod jsme zakončili opulentní hostinou v Srbsku, kde jsme začínali. Tady už pološílení hlady vystřídáme ještě tři místa, než jsme schopní si odhlasovat, že tu skutečně budou jíst všichni, protože „když už jsme celý den nejedli, tak to teď prostě musí stát za to ve všech ohledech“. Na to konto se Gábina ve druhé zahrádce po objednávce pití omluvila, že se tady s lítostí nemůže stravovat, protože cítí slabý závan hnijící zvěřiny a Houba málem omdlel.

Nápadné teda bylo, když to Gábině smrdělo po pár týdnů mrtvém tetřevovi i ve třetí zahrádce, ale to už všichni zaujali obranné pozice s příborem. Záhada se vyřešila až ve vlaku. Jak jinak než poté, co kupé smrdělo po vykuchaném kolouškovi. Hnědáka měla rozmázlého od špičky až k patě tenisky právě Gabča.

Po návratu jsme rozhodili piknik deku na Vyšehradě a kochali se Pyrofestem, najedení a voňaví. Super zážitek, pokud si ho zrovna nevychutnáte pár metrů od lavičky, kde sedí Maruš a Jaruš s hlasy o dosahu lodních sirén a nemoderují akci postřehy „Marůůůš, toč to! No čum na to, tenhle vypadá jako medúza! Jaká čůza Jaruš!?“ Proč se na pro majitelky hlasu od jisté frekvence a navíc po truchlivých výsledcích IQ testu nevydávají povolenky na mluvení???