Tři nepokořitelné důvody k páteční radosti

Jak o tom tak přemýšlím pořád víc a víc let, možná by mi bylo daleko líp kdesi na jihu a vůbec bych nebrečela nad absencí zasněžené krajiny a kousavých svetrů ve skříni. Sněhuláci ať táhnou na vánoční pohlednice, kam patří. Sebefikanější vánoční dárek mi nevynahradí sluneční deprivaci a to univerzálně kalně šedý světlo venku. V Praze je po tři zimní dny nahrazeno sněžením, kdy všichni propadnou hysterii a jezdí v Riegráčích na snowboardu po řídce zasněžených psích hovnech. Je to něco jako s hnusným jídlem v restauraci: to už si radši objednám míchaný salát, než tvrdý brambory a napůl syrový maso, ze kterého pod vidličkou volně odtéká stružka krve. Podzim a zima v Praze jsou nedodělaný úplně stejně.

O to víc  mě potěší, že v době, kdy už to člověk tak nějak očekává, kdy si to prostě po horkým létě zaslouží a zabaluje se do vlněného šátku čím dál hlouběji, podaří se týden jako je tenhle. Když jsou listy barevné, ale ne vlhké a plesnivé. Když se dá sednout na trávu a popíjet svařák – a nemusíte si s ním hned opařit ústní dutinu a pak se rychle zbavit kelímku, aby vám nepřimrzl k prstům. To je ten první.

Ten druhý jsou děti. Což je permanentní 24/7 generátor příjemných pocitů a zkušeností, ale samozřejmě také hrůzného jekotu v sopránové tónině. Když jsem se nedávno zaposlouchala, zjistila jsem, že ten řev produkuje vlastně už jen Čičman, zatímco dřív to bylo neoddělitelné od sebe. A že někdo lusknul prsty a ze Žmura je fakt ze dne na den mladík, co flirtuje se spolužačkami ze školky a má svoji partu kamarádů, kteří doopravdy existují a jejich jména nejsou smyšlená jen proto, aby nás s nimi odpálkoval, když máme trapný otázky na jeho sociální život. Má svoje tajemství a svoje lži, který už nejsou zdaleka tak průhledný jako před pár měsíci. Mohla bych nad tím nostalgicky škytnout, ale je pro mě teď daleko bližší partner než mimino, nebo batole vyjadřující důležitost svých požadavků v decibelech řevu. Oba byli krásní jako čerstvě narození, ale po mnoha útrapách a chvilkách, kdy jsem to prostě už jenom vzdala a byla připravená jít vrátit na matriku rodné listy a pořídit si jezevčíka, začínají být konečně lidé. (Nebo aspoň humanoidi).

A vzhůru k třetímu radostné události týdne – děcka jsou sice fajn, ale stále razíme s M. teorii, že nejkrásnější a nejhodnější bývají ten týden v roce, co si od nich odpočineme. Dnes tedy dopíšu, dobalím poslední tašku a odjíždíme na Moravu, odkud se vrátíme jako slamění rodiče a v pondělí už povečeříme a ťukneme si sklenkou portského v Lisabonu. Čeká nás cesta pobřežím na sever k Santiagu de Compostela – a s tím ruku v ruce pár možných failů a překážek odvíjejících se od našeho finančního budgetu jen o málo vyššího než kapesné sirotka ze třetího světa. Nebo třeba od toho, že s půjčeným autem se nesmí přes hranice (ale po kolenou to od portugalských hranic do Santiaga během týdne prostě nestihneme). Mějte se tady dobře a pište si o zuby moudrosti svatého Jakuba, kuří oka poutníků a další relikvie.