Portugalsko: Noční záhada ztracených trenek a černý humor mrtvé babičky

„Černej jako inkoust… Jedno vím jistě:  poslední, co bych teď chtěl je koupel se všema těma chobotnicema a mořskými ďasama, co na mě mrkají z těch peřejí.“ Pomalu si s M. boříme kecky do mokrého písku, všude kolem je tma tmoucí, dýchám si na ruce a Atlantik se líně převaluje víc než padesát metrů před námi. I tak může vypadat první romantický večer v portugalském Peniche.

„Hele a neodřízne nás příliv, že jo? Teda, že ne?“ ptám se kontrolně, protože jsme sem doklopýtali a přelezli přes skalní výběžek, který podle vlhké olezlosti bývá častěji pod vodou, než nad ní. Nato se M. galantně nabídne, že ověří nouzový východ přes skaliska za námi a za chvíli hlásí, že tudy vede široká pěšina.

Zůstáváme tedy v našem útulném koutku pod skalisky.  Chytáme padající hvězdy, ochutnáváme místní brandy a zanedlouho z nás spadne i ten ostýchavý pocit, že jsme byli ještě před pár hodinami na Ruzyni a vlastně vůbec nevíme, kde to ksakru jsme a jak to tam vypadá za světla. Pro zahřátí běháme v písku a najednou začíná být všechno přívětivé a zvědavé, jako ten oceán, co se najednou přiblížil a chce nám olízat nohy jako dobrácký labrador. Zjišťujeme díky tomu, že voda vůbec není studená. „Teď nebo nikdy!“ sundávám si legíny a chci navrhnout skákání přes vlny, ale M. si to vyloží po svém a jde do toho černýho inkoustu po hlavě a nahý bez ohledu na to, co za rosoly ho bude plácat po zádech.

Poskakujeme a řveme nadšením tak dlouho, dokud mě nenapadne se otočit. Oceán mezitím odstřihl příchodovou cestu přes výběžek a mlsně očmuchává a sliní mořskou pěnou po batohu s mobilem a rozházených věcech. Následující etapa je plná zmatku. Taháme mu ze slané huby všechny různě věci v různých stádiích omokřelosti, přičemž záchranné akce využívají M. trenky a bez rozloučení odplouvají kamsi k Brazílii. Chaoticky běžíme k exitu, té M. široké pěšině, ze které se vyklube úzká průrva skalou vyplněná čvachtavých blátem, co zůstává mezi prsty u nohou. Jednou hodím rybičku a jednou se chytím za kraba, kterého vzápětí za drásajícího jekotu odhodím M. na hlavu. Potom se slavnostně vyštrachám přímo pod lampou veřejného osvětlení na kraji promenády. Připadám si pod ní jako Mr. Bean naruby, který nespadl do kuželu světla shora, ale z tajemných útrob oceánu.

Pocit, že je za námi skrytá kamera ještě umocňuje M., který setřásl kraba a leze za mnou. Je přioděn jen do rozepnuté mikiny s kalhotami ležérně přehozenými přes rameno a bahno ze skály je podle všeho apartně rudé, protože Milý vypadá, že vlastníma rukama uškrtil a vykuchal koťátka v proutěném košíku a spolu s absencí kalhot mu to propůjčuje divoký vzhled sexuálního zvrhlíka.

---

„A pronajímat tenhle dům je vlastně jediným způsobem, jak jej po smrti babičky udržovat“ povídá Raqel během toho, co se snaží rozkopnout starobylé dveře s mosazným klepadlem ve Viana do Castelo. Když vydupeme po úzkém tmavém schodišti a otřepeme si z vlasů pavučiny, je jasné, že krátkodobý pronájem je jediným způsobem, jak v domě spíš udržet hosty k babiččině rozptýlení. Jakmile se Raqel spěšně rozloučí  s tím, že pro klíče si přijde ráno, nebo radši někdy úplně jindy, rozhlédneme se po pokojíku a usedneme na babičky smrtelnou postel. 

„No, působí to kapánek stísněně“, přizná i M., zabiják upírů, před jehož sarkasmem se běží schovat do komína i mrtvá holka z Kruhu.

Na stěně visí obraz, ze kterého na nás civí dvě dívky zchromlé hrůzou. Jedna se dívá na starožitnou filigránsky zdobenou skříň zabudovanou ve stěně. Nemusíte být ani otrlý divák horrorů, aby vám docvaklo, že právě tam se při schovce fakt nevyplatí zavřít. Druhá ostražitě sleduje dřevěné schůdky na střešní terasu, kde nakonec skončíme - předtím, než jsme se dohádali, kdo půjde zhasnout v kuchyni a na chodbě. Prohrála jsem samozřejmě já a čekala jsem od M. nějaký prank, třeba že se zahalí do vyšívaného plédu a lehne si na práh. V tom M. samozřejmě nezklamal a už ho slyším šourat se po spodním schodišti. Rychle se zdrhám schovat na terasu, abych se mohla zahalit do plédu já a posmrtně chroptět, ale k mému překvapení a popření fyzikálních zákonů M. už na terase je a bezelstně se mě ptá, jestli jsem nezapomněla otvírák.

A protože je schodiště jenom jedno, celou dobu čekám, že se dveře od terasy samy zamknou a babička se nás bude snažit setřepat z ostře zkosené střechy. Což se sice nestane, ale nikdo mi nevymluví, že šouravé kroky a klepání hůlkou, které se rozléhalo v hluboké noci z půdy bylo normální vrzání starého dřeva. I tak díky za nocleh, babi, mohlo to být ještě horší (nebo jsem nejzábavnější část noci prospala).

---