pátek 6. listopadu 2015

Tři nepokořitelné důvody k páteční radosti

Jak o tom tak přemýšlím pořád víc a víc let, možná by mi bylo daleko líp kdesi na jihu a vůbec bych nebrečela nad absencí zasněžené krajiny a kousavých svetrů ve skříni. Sněhuláci ať táhnou na vánoční pohlednice, kam patří. Sebefikanější vánoční dárek mi nevynahradí sluneční deprivaci a to univerzálně kalně šedý světlo venku. V Praze je po tři zimní dny nahrazeno sněžením, kdy všichni propadnou hysterii a jezdí v Riegráčích na snowboardu po řídce zasněžených psích hovnech. Je to něco jako s hnusným jídlem v restauraci: to už si radši objednám míchaný salát, než tvrdý brambory a napůl syrový maso, ze kterého pod vidličkou volně odtéká stružka krve. Podzim a zima v Praze jsou nedodělaný úplně stejně.

O to víc  mě potěší, že v době, kdy už to člověk tak nějak očekává, kdy si to prostě po horkým létě zaslouží a zabaluje se do vlněného šátku čím dál hlouběji, podaří se týden jako je tenhle. Když jsou listy barevné, ale ne vlhké a plesnivé. Když se dá sednout na trávu a popíjet svařák – a nemusíte si s ním hned opařit ústní dutinu a pak se rychle zbavit kelímku, aby vám nepřimrzl k prstům. To je ten první.

Ten druhý jsou děti. Což je permanentní 24/7 generátor příjemných pocitů a zkušeností, ale samozřejmě také hrůzného jekotu v sopránové tónině. Když jsem se nedávno zaposlouchala, zjistila jsem, že ten řev produkuje vlastně už jen Čičman, zatímco dřív to bylo neoddělitelné od sebe. A že někdo lusknul prsty a ze Žmura je fakt ze dne na den mladík, co flirtuje se spolužačkami ze školky a má svoji partu kamarádů, kteří doopravdy existují a jejich jména nejsou smyšlená jen proto, aby nás s nimi odpálkoval, když máme trapný otázky na jeho sociální život. Má svoje tajemství a svoje lži, který už nejsou zdaleka tak průhledný jako před pár měsíci. Mohla bych nad tím nostalgicky škytnout, ale je pro mě teď daleko bližší partner než mimino, nebo batole vyjadřující důležitost svých požadavků v decibelech řevu. Oba byli krásní jako čerstvě narození, ale po mnoha útrapách a chvilkách, kdy jsem to prostě už jenom vzdala a byla připravená jít vrátit na matriku rodné listy a pořídit si jezevčíka, začínají být konečně lidé. (Nebo aspoň humanoidi).

A vzhůru k třetímu radostné události týdne – děcka jsou sice fajn, ale stále razíme s M. teorii, že nejkrásnější a nejhodnější bývají ten týden v roce, co si od nich odpočineme. Dnes tedy dopíšu, dobalím poslední tašku a odjíždíme na Moravu, odkud se vrátíme jako slamění rodiče a v pondělí už povečeříme a ťukneme si sklenkou portského v Lisabonu. Čeká nás cesta pobřežím na sever k Santiagu de Compostela – a s tím ruku v ruce pár možných failů a překážek odvíjejících se od našeho finančního budgetu jen o málo vyššího než kapesné sirotka ze třetího světa. Nebo třeba od toho, že s půjčeným autem se nesmí přes hranice (ale po kolenou to od portugalských hranic do Santiaga během týdne prostě nestihneme). Mějte se tady dobře a pište si o zuby moudrosti svatého Jakuba, kuří oka poutníků a další relikvie.

5 komentářů:

  1. mám rád tyhle texty, z nichž pozitivita kape jak z testů Freddieho Mercuryho!

    OdpovědětVymazat
  2. Mám ráda tyhle poetrické komentáře sluníčkovější než háčky guru Járy!

    OdpovědětVymazat
  3. Já teda vůbec nemám ponětí, co se ze Santiaga vozí, ale kdybych to věděla, nechám si přivézt něco pro maminku. Ta o tom pořád sní a bájí :)

    A stran batolat - s Bibinou začíná být poslední dobou jakžtakž pořízení jako s člověkem (za měsíc tři - ona ta hranice mezi batoletem a předškolákem není úplně vycucaná z prstu!) a já pozoruju, o co radši s ní trávím čas teď než třeba před rokem, kdy to bylo, co si budu namlouvat, kolikrát převážně z povinnosti a kvůli tomu, že nikdo jiný dostupný nebyl. A Vikouš je sice pořád mimino, ale bože můj, oč lepší je s ním pořízení, když sedí, než když se jen válel a řval a řval! A jak se pozvolna blíží batolecímu věku, můžu si zase začít připouštět, že mimina vlastně nesnáším (ale ještě tři a půl měsíce pšššt :D)

    OdpovědětVymazat
  4. Oh. Já ti závidím. Ach. Strašně. Taky bych chtěla být slaměným rodičem. Posledních osm měsíců je to moje jediný přání!

    Užijte si to!

    OdpovědětVymazat
  5. Quanti: Jo, třetí narozeniny byly u Žmura taky zlomový. A teď asi ty blížící se pátý. Ono to díkybohu bude mít dlouhodobě stoupající tendenci, ale člověk se nesmí nechat moc zhýčkat, protože potom přijde puberta a budu ještě ráda vzpomínat na vřeštící batole před obchodem a smrky vzteku rozetřené od ucha k uchu...

    Lenin: To přijde. A pak ještě mnohokrát, protože pobyty bez dětí jsou těžce návykové už od první dávky.

    OdpovědětVymazat