sobota 30. dubna 2022

Hledá se Magda

 

Abych rozkryla svý sobecký karty hned na začátku, nejsem zrovna filantrop. Jako jasně, ráda pošlu na velký věci jako je Ukrajina nebo Hrušky po tornádu, ale většinou mě obloukem míjí víčka pro Kubíčka a paraplegický potřeby s názvy asociující pomůcky pro kolonizaci Marsu. Svíjím se pak v rozhodovací paralýze, jestli mé výdělky potřebuje víc pan Ivan po úrazu elektrickým proudem, nebo jednooký jezevčík Hugo z množírny. Nejradši bych si je vzala domů oba.

Po pár pokusech, ze kterých jsem vyšla jako prosťáček z venkova, už ale nemám velkou motivaci přispívat vyčůraným pražským bezdomovcům. A to v tomhle ohledu nemám zrovna přehnaný požadavky. Ať si za můj příspěvek klidně koupí tři krabicáky a pěkný jarní odpoledne v parku. Vážně netrvám na tom, aby kvůli mě utráceli za Bibli ani rajčata z biofarmy.

Ale fakt mě vnitřně serou pohádky o ztracených a okradených lidech ve velkém anonymním městě, co potřebují zrovna tu moji padesátikorunu na zpáteční cestu do Liberce. Vždycky na ně doma čeká jejich usoužená stará máma a druhý den je potkáte na lavičce před hlavákem s deseti dalšíma horalama. Tak zbyl v tom Liberci vůbec ještě někdo kromě matek s neomezenou trpělivostí? Díky, ale mám svůj zásobník na lži přeplněnej už od svých dětí.

Jo a co se týká zásobníků na lži, moje máma je má větší než továrnu na výrobu vzducholodí. Při návštěvě rodnýho maloměsta jsem ji minule přistihla v tmavým výklenku u náměstí s místním drogovým dealerem.

Jak už jsem psala, nemám na lidi přehnaný požadavky. Chce si moje máma v pětasedmdesáti udělat pěkný odpoledne v parku s pytlíkem heroinu nebo jít na kolotoče s LSD pod jazykem? Já ji soudit nebudu. Ale potom není fér byznys, aby za svý peníze nic nedostala.

„Ale to je přece Péťa, syn Heleny. Chudák měl těžký dětství a nevlastní táta ho vyhodil z domu“ omlouvá ho máma. „Tak mu občas něco přihodím, když jsi mi zakázala sázet Sportku jako zbytečný vyhazování peněz.“

Občas mám pocit, že do puberty nejdou jen moje děti, ale i moji rodiče.

„Dala jsem mu tři stovky a slíbil, že si za to koupí nový tepláky. Koukej, jak je má špinavý na zadku“ , pokračuje máma ve výčtu své nadační činnosti a pak už jen mlčky pozorujeme Péťu, jak se snaží vypáčit parkovací automat. Vsaďte se, že ho příště najdu se zánětem žil v posteli mýho dívčího pokojíčku a bude zapíjet metadon heřmánkovým čajem. A co moje těžký dětství?!

Teď už je vám asi jasný, jak těžký je najít pro mě partnera pro jednostranný finanční vztah. Ve skutečnosti je to daleko těžší než hledat partnera na celej život. U vašeho budoucího manžela není nutný, aby na tom byl pořád špatně, nebo to s ním šlo dokonce z kopce.

Taky se to nesmí přehánět. Když vám umře nebo vážně onemocní, můžete rovnou počítat s celoživotními výčitkami. Vsaďte se, že to bude to první, na co se vás Ježíš zeptá, až zaklepete bačkorama vy. Přičemž chybou jsou příliš malé, ale i moc štědré příspěvky. Ty totiž zavání předávkováním. A z vašich lakomých pětikorun se zase neuživí. Je to stejně ošemetný jako chov listonohů. Podle příručky přežijí jaderný výbuch, ale pak je najdete bříškem nahoru kvůli jedný sklenici čistý vody z kohoutku.

Proto pro mě byl objev Magdy čistým požehnáním. Magda postávala u metra na Jiřáku kousek od naší školy a dlouho jsme se navzájem ignorovaly. Jednou jsem tam ale měla sraz se Žmurem kvůli návštěvě zubaře, na kterou zapomněl. Magda se po chvíli osmělila a přišla se zeptat na pár drobných.

Možná jen sondovala, jestli ve mně neroste nějaká nekalá konkurence, protože jsme vlastně vypadaly docela podobně. Rozhodně byste do ní neřekli, že je bez domova a vlastně ani, že by potřebovala s čímkoliv pomoct. Byly i dny, kdy se Magda oblékala lépe než já (a rozhodně se tvářila líp než já při své cestě do práce). Ale taky dny, kdy vypadala umouněně a zoufale.

Nikdy si ale ode mě peníze nevzala jen tak. To bylo naše interní pravidlo, na který neplatila žádná výjimka. I kdybych vysypala z peněženky jen pár korun sotva na dvě housky, Magda zalovila ve své bachraté kabelce a něco mi za to dala.

„Páni, krém na opruzeniny!“ poděkovala jsem ji třeba za načatou Rybilku a Magda měla radost, že mě výhledově zbavila vlka na zadku.

Potom nastalo období dezinfekcí zakončené propiskou a přívěškem pro štěstí, což vypadalo jako úlovky z nemocnice včetně obsahu stolků u postelí zemřelých pacientů.

Jednou jsem to nevydržela a zeptala se Magdy na její příběh. A mám dostatečnou indicii, že by byl ještě mnohem lepším protidarem než tuba Rybilky. „Tak jo, řeknu. Ale nemůžu před nima“, přejela všeříkajícím pohledem naše dvě děti.

Kdybych to věděla, pošlu je na zmrzlinu a kakao. Od té doby jsem totiž Magdu už nikdy nepotkala. Dostala někde práci snů? Zamilovala se? Zabila jsem ji? Jedno vím jistě. Už žádná nebude taková.

25 komentářů:

  1. To je tak smutné! Ráda bych napsala něco ve stylu, že se Magda jistě zase vrátí a všechno ti poví, ale bylo by to ode mě jen takové plácání do větru. Jelikož taky mívám tendenci budovat kolem sebe někdy celé sítě náhodných lidí od knihovníků až po pána ve fakultní šatně, naprosto ti rozumím. A - bohužel - nahradit se je povede skutečně jen málokdy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo. Od stěhování jsou to samé ztráty - od jadrného prodavače Karla z večerky, který se občas zaskvěl i tady na blogu, po paní venčící smečku psů podobných liškám. Do třetice Magda. A žádní noví na obzoru:(

      Vymazat
  2. Rád přispěju, ale nesnáším vymyšlené dojáky o okradení a sbírání pětikorunek na jízdenku domů za nebohou rodinou. Párkrát jsem takhle dotyčnému řekl, že mu tedy tu jízdenku celou koupím a sadisticky jsem si vychutnával jeho zoufalou snahu cestou k pokladnám mě přemluvit, že se nemusím vůbec zdržovat, že si za ty peníze jízdenku koupí sám. Jeden vytrvalec se mnou vystál celou frontu, protože myslel, že vyměknu, a až když jsme přišli na řadu a já se ho zeptal, kam to tedy bude, jen naštvaně mávnul rukou a s proudem šťavnatých nadávek odešel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hehe, sadisticky si s tebou vychutnavam tu predstavu fronty a tikajicich nervu jizdenkovych zlatokopu:D Pekny!

      Vymazat
    2. Ježiš, to je tak geniální, že to snad příště zkusím taky.

      Vymazat
    3. Jo, to je fakt super řešení :-)

      Vymazat
  3. Haha, v dobach kdy jeste byla kilometricka banka, bylo moc fajn dotycnemu vnutit, ze muze uz ve vlaku zustat, ze mu jizdenku napisete k sobe… a pak panika, utek a vyskakovani za jizdy z vlaku!

    Pak jsem taky zachranovala opustenou maminu s nedonosencem (ano, nakonec si koupila dum driv nez my)

    A ted uz me deti nechteji pustit ke svemu satniku, protoze uz jsem oblekla 4 male ukrajince a ted si kazda hlida poslednich par tricek a dvoje teplaky bez der.

    Asi pro letosek s charitou koncim.

    Ps: no dobre ty dva chovne pary kachen jeste zachranim a adoptuju. Naposledy jasny?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto chápu. Dneska jsem zachránila z Lidlu poslední tři sazeničky jahod v takovým stavu, že se tomu nákupu hlasitě divila i pokladní. Resuscitovaní chcípáci už si vrní v truhlíku a doufám, že dožijou aspoň rána. S opuštěnýma kachnama k úlevě celé rodiny (zatím) do řeči nedávám:)

      Vymazat
    2. Pan domaci spocital (dobre, uz ten uvod znaci, ze vysledek muze byt v radech jinde), ze z toho kouka az 90 kachnatek.
      Jak velky mate ten balkon?

      Tak ja jdu sehnat zrni a skubacku :)))

      IK

      Vymazat
    3. 4 m2 a chtěla bych zdůraznit, že zbývající část potenciálních kachňátek hledajících domov se nenarve ani do sprcháče!:)

      Vymazat
  4. Podobný existence jsem nikdy nesbíral. Ne, že by mnou nikdy pohled na nějakýho chudáka nehnul. Ale nemam zkrátka úplně pochopení pro ty, co choděj a ptaj se po drobnejch. To spíš takový ty tichý typy, co dřepí s IKEA taškou s veškerym svym skromnym majetkem na zastávce a chroupou si tu situaci sami se sebou...
    Úplnej prototyp takový člověka byl jeden starší pán, kterýho jsem takhle potkal na tramvajový zastávce na Moráni jednou takhle časně zjara, když jsem šel na pivo. Seděl tam v tříčtvrťákách a mikině, s obvázanýma křečákama na nohou, velkou tašku pod lavičkou. Pachem neobtěžoval, nikoho si nevšímal. Když jsem z tý hospody šel přes tu Moráň domu, pořád tam seděl. Hlavu měl opřenou o stěnu přístřešku, poutko tašky důkladně omotaný kolem ruky, aby náhodou neuvedla v pokušení nějakýho chmatáka... Ten mi docela utkvěl v paměti, nejspíš proto, že vypadal úplně čerstvej. Jako by ho z baráku vypakovali ten den po obědě...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, úplně ho vidím. Tyhle tichý typy mívají od osudu naloženo dvakrát. To druhý špatný je vlastní stud za to, kam to dopracovali (i když často ne jen svou vinou). Tak držím palce, třeba měl tenhle čerstvej pán štěstí a vzpomíná na to už jen jako na nepříjemnou kapitolku.

      Vymazat
    2. O cerstvych a prekvapivych bezdomovcich

      Kdysi davno jsem byla na stazi na Probacce a na dohled tam dochazel jeden postarsi, tichy, vlastne upraveny pan. Pak se z ulice dostal do azylaku…

      A byl to jaderny inzenyr, ktery se blbe ozenil a jeste hur rozvedl. Den ze dne zacala neuveritelne kruta znicujici skluzavka.

      IK

      Vymazat
    3. Já ve svym prvnim zaměstnání poznal chlapa, kterej se sice k tomu bezdomovectví nepropracoval, ale chybělo mu k tomu dost málo a rozhodně to nebyla jeho vlastní prozřetelnost, co ho před tou krušnou zkušeností zachránilo.
      Ten člověk byl ženatej a měl dítě. Zřejmě se taky neoženil právě nejlépe, jelikož zatímco on dřel v práci jako mezek, přesčasů měl každej měsíc jako kvítí, jeho žena si z dlouhý chvíle hledala amanty. Až si jí nakonec jeden asi nechal nebo co... No a následoval ten blbej rozvod.
      Jenže tim jeho tklivej příběh bohužel nekončil, protože on si od tý doby postupně našel dvě další krasavice, obě zřejmě velmi podobného ražení, jako ta první, a ty ho každá poslaly zase o něco hlouběji... Člověku by ho bejvalo bylo i líto, kdyby na vlastní oči neviděl, jaký kraviny byl schopnej v tý době dělat a ani se za to vlastně moc nestydět...

      Vymazat
    4. Vidis a ja presne tyhle typy znam v damskem provedeni. Jako vlastne nevim, jestli se jim da vubec neco vycist ve smyslu "tak ses blbej/blba?!". Na zacatku do toho vzdycky skacou s hlavou plnou nadeji a dobry vule a nektery lidi maji jednostranne vyhodny partnerstvi proste jako svoje povolani a nekdy asi byva fakt tezky je odmaskovat, dokud neni pozde.

      Vymazat
    5. Jo. "Tak seš fakt ale úplně blbej, člověče?" byla přesně otázka, která jeho směrem padala při stěhování ke krasavici číslo 3.
      Frajer tou dobou už kvůli dluhům musel prodat byt, na kterym ještě neměl doplacenou hypotéku (takže si dovedeš představit, jak výhodnej prodej to byl). No a když z takto získané sumy poplatil dluhy, tak z toho, co mu zůstalo, dovybavil společné bydlení s novou partnerkou - wait for it...
      ...klavírem a papouškem...
      To nevymyslíš.

      Vymazat
    6. Mno, tak doufám, že jsou spolu spokojený aspoň s tím papouškem, to jsou prý parťáci na celej život...a jestli k tomu hraje Chopina, tak by to byl vlastně docela pěknej konec příběhu. Ale on už tam asi nebydlí a jestli od paní ke kopačkám dostal něco na rozloučenou, tak je to ten otravnej opelichanec neúnavně krákající její jméno, žejo?

      Vymazat
    7. To už nevím. Já pak z firmy odešel, historky jsem začal dostávat formou občasníku od kolegy... A pak opustil firmu i on a zdroj vyschl.
      A asi je to snad i lepší, protože v posledku začal provádět věci takříkajíc napřesdržku.
      ...když třeba nechal dcerku z toho prvního manželství u svý aktuální partnerky a (vzdor tomu, že ženská holku celkem otevřeně nesnášela) odešel si nalejt nějaký pivo do hlavy, pak si ustlal v práci v kanclu pod stolem a holku nechal samotnou s macechou...
      Podle mýho mu v jeden moment zkrátka úplně normálně jeblo.

      Vymazat
    8. Hele, ale tohle jim nevysvětlíš. Mám kolem sebe x příkladů lidí, který opakujou furt dokola NAPROSTO STEJNÝ partnerský vzorce a furt se znovu a znovu divěj, že to dopadne stejně. A je jedno, jestli tam jde o peníze, nevěru nebo co já vím třeba pozdní příchody. Jeden z nich například teď oslavoval rekord, že s poslední partnerkou spolu vydrželi celých 9 měsíců. Jako v 25 je to asi ok. Ale v osmačtyřiceti? Přitom je to všechno jak přes kopírák. A všichni to od viděj od začátku. Ale už ho na to ani nikdo neupozorňuje.

      Vymazat
    9. Ono to většině z nás to tak nerozbije čumák, ale mám takový tušení, že naprosto stejný partnerský vzorce opakujem možná všichni.
      Experimentálně ověřeno - to jsem tak jednou seznámil svůj minulý a současný love-interest a jen jsem koukal, jak si holky rozumí.
      (Aspoň jsem měl klid na řízek, nebo co jsem to tehdá zrovna přežvykoval)

      Vymazat
    10. To mas teda nervy jak ocelovy lanka. U takove veceri bych se spis zadusila trojobalem!

      Vymazat
    11. To byl oběd. Ale to je samozřejmě fuk.
      Ani ti už nevim, jak to vlastně vzniklo, ale řikal jsem si, že vlastně proč ne - nic brizantního k provaření nebylo. :-)

      Vymazat
    12. Tak to můj ex se současným se docela epesně nesnášeli :))

      Vymazat
  5. No tak pokud hledáš zvláštní existence v okolí, tak doporučujeme třeba prodavače NP na Želivským. Toho naše děti úplně milujou. Kdyby jim krom časopisu chtěl prodat třeba posvátnou krávu i s teletem, tak to berou (za moje prachy samozřejmě).
    Nebo vagabundí smažky žijící v okolí zrušený trati z Nákladovýho nádraží. Ty už jsou trochu těžší kalibr a jejich příběhy budou určitě pohnutý (jen jsem se nikdy neodvážila se k nim přiblížit natolik, aby mi je mohli říct).
    Jinak příspěvky mé mamky nerůznějším entitám jsou taky kapitola sama pro sebe. Jen u nás to jsou spíš podvodníci typu Guru Jára, Petr Chobot a Galaktická federace světla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na ty smazky od Nakladaku uz jsme narazili pri zkoumani novych uzemi a taky to neni zrovna kmen, se kterym bych chtela navazovat nejakou dlouhodobou symbiozu. Jeste zady obcas potkavam takovou plachou pani s jednim velkym dredem na hlave, ta vypada mnohem sympaticteji:)

      Vymazat