Lemur z konťáku

Během sobotní procházky po ulicích jsme se Žmurem zaráz zpomalili krok u přecpaného kontejneru, ze kterého koukaly jako z  obskurní výkladní skříně strašně zajímavé a barevné věci. Bábinovský květinový šátek, školní sešity, pár černobílých fotek, panenka- mimino s utrženou rukou a lemur. Pravda, trochu ošklivý, s jedním okem utrženým a druhé mu visí jen na nitce, ale kdo z nás má právo soudit podle zevnějšku? 

„Páni“, vydechl Žmur a myslel tím tu utrženou ruku. Žmur má vytříbený vkus pro věci, se kterými si ostatní už nevědí rady. „Týýýjo“, řekla jsem já a vytáhla jsem ven za pruhovaný ocas lemura, kterého  Žmur nemohl vidět a byl mým nálezem dočista ohromen. „Vy jste zase nechutný“ prohlásil Milý a Čičman souhlasně pokyvovala. Tihle dva od nás jsou vůbec dost nóbl a nemají ani základní pochopení pro poklady, co najdete ležet na ulici nebo v popelnici. Milý je od dětství traumatizován nějakým letáčkem od pediatra a domnívá se, že všechno na zemi pokrývá souvislá vrstva vyhládlých mikrobiálních predátorů, co vám ožerou ruku na kost do tří sekund po zvednutí spadlého krajíce chleba. Já si o tom myslím, že to je evoluční nevýhoda, ale dost možná tento postoj oba přehodnotí, až mi v květnu přestane chodit rodičovský příspěvek.

Žmur si na rozdíl od Čičman od raného dětství libuje v pití z kaluží, olizování klacků a mlsání bonbónků z hlíny a nedělá si s tím žádné násilí, takže jde za Milým a sepjatýma rukama moří „Tatí, tatí, prosím, že si ho můžeme vzít. Já se o něj budu starat!“ „A já ho vyperu na devadesát a přišiju mu oko“ přimlouvám se. Kolem nás prochází hlouček turistů a pár z nich už loví drobné v peněženkách, když vidí Žmura somrovat v prošoupaných teplácích před kontejnerem, takže Milý nerad souhlasí, hlavně, abychom už šli dál a nestupňovali ostudu.

"Hele a proč myslíš, že lidé vyhazují takové lemury?" ptá se mě nenápadně cestou. „No já nevím. Prostě mají děcka moc hraček a nevejdou se jim domů?“ tipnu si variantu, která je sice nudná, ale o to víc pravděpodobná. „Nene, řekne Milý temně a zamyšleně, „podívej se na to jeho oko. Vyhodili ho, protože je v noci chodil strašit!“ To byl ovšem jiný kalibr, než číhající žloutenka ve spárách dlaždiček, takže jsme si lemura všichni znovu důkladně prohlédli. „Já ho stejně chci“, prohlásil Žmur, „i kdyby chodil strašit“. (Proti Žmurovým duchům a mrtvolám je ošklivka Lemur přece jen miláček publika.) Třeba je v něm zašitý kilo kokainu, potěžkávám ho a tak může zůstat hygienicky svázaný ve dvou neprodyšných sáčcích na dně kočáru.

Asi tušíte, že se v tomto týdnu začaly dít jisté zvláštní věci.

• Někdo mi okousal čokoládového velikonočního zajíce, prokazatelně v noci
• Přistihla jsem paní Tichou, jak na chodbě domu zařvala „Tady v tom baráku se nedá žít!“ a práskla dveřmi, až to zadunělo
• Lemur se záhadně stěhuje po bytě, za morální skandál považuji včerejší nález v mém šuplíku se spodním prádlem
• Ztratila jsem kartu zdravotní pojišťovny. Nechává si snad Lemur vyrobit falešný oko?
• Na nástěnce ve školce se dnes objevilo zadání KRESLÍME POSTAVY S DŮRAZEM NA DETAIL. V záplavě pokřivených princezen, třínohých tatínků a maminek s pěti prsy je na čestném místě vyvěšen Žmurův obraz. Prý se na zvídavé dotazy učitelek vyjádřil, že jde o dozorce, který přišel zkontrolovat trestance do vězení. Ale my modří už víme, že?