středa 22. dubna 2015

Žmuroland

„Vyměkli, nebo nevyměkli?“ vrtá vám možná hlavou od minulé středy. Vyměkli. To se výjimečně stává i propagátorům důsledné starosvětské výchovy a vykání rodičům, jako jsme my. Žmur si trůní ve výletním kloboučku na zadním sedadle, Amstr a muzeum Van Gogha se pomalu rozplývá v mlze nesplněných snů a my máme po pár kilometrech za Prahou chuť uříznout si společně s mistrem aspoň ucho – to když se před Plzní popáté zastavuje na čůrání a po sté opakuje dotaz, jestli tam už budeme.

Na druhou stranu jsem nezažila na žádném výletě tolik objížděk a překážek, než na naší higway to hell. Když se spletí vedlejších komunikací konečně přiblížíme k cíli, lízne se před námi v zatáčce dodávka s protijedoucím autem. Z obou vozů vyběhnou vzteklí Germáni, začnou si vzájemně vyhrožovat a fotit zakabouněné selfies u škrábanců na nárazníku. Tím zneprůchodní silnici na další půlhodinku a dostanou Žmura téměř do mdlob  a to i přes prvopočáteční radost, že se stal svědkem dopravní nehody. (Ale ta ho stejně rychle přešla po zjištění, že se nikomu nic nestalo a nepřijede sanitka).

Všechny tyto pocity zmaru se samozřejmě prudce promění po průchodu vstupní branou Legolandu. Představte si šíleného islamistu, co se odpálí na tržišti a probere se rovnou na focení nového katalogu Victoria´s Secret, kde na něj čeká sedmdesát sedm panen, chlast a chlebíčky se šunkou. „Ach. To je ráj!“ vydechl Žmur. Pak poklekne, políbí posvátnou půdu a pozve nás na zmrzlinu, kterou si musíme zaplatit sami.

Nevím, jestli jsem vám tady někdy psala o své životní porážce jménem „labutě“. Klidně následující odstavec vynechte, protože je musím zmínit, abyste pochopili můj vztah k centrifugám, horským drahám a řetízkáčům. Někdy ve čtyřech letech jsem byla poprvé na pouti – podobně jako pro Žmura i pro mě byly na maloměstském odstavném parkovišti, odkud se táhl z amplionu přiteplený hlas Michala Davida a Standy Hložka, klíčové jenom dva podniky: stánek se zmrzlinou a stánek s cukrovou vatou. Moji rodiče se ovšem empiricky domnívali, že děti chodí na pouť kvůli kolotočům a tak mi násilím odtrhli ulepené prstíčky od špejle s cukrovou vatou a posadili mě do útrob rozvrzaného kolosu, všem komoušským dětem známého jako labutě. Monstrum se dalo do trhavého pohybu za zvuků příslušejících spíš k vedlejšímu strašidelnému zámku. Ocelová pěst mě zvedla vzhůru, a když jsem se odvážila otevřít oči, uviděla jsem pod sebou své mávající a úplně maličké rodiče. To byl dost dobrý důvod pro to, abych začala ječet jako prokopnutá. Při dalším zdvihu jsem pod sebou viděla opět své maličké rodiče, ale už nemávali, protože se snažili vyhnout růžovým cuckům cukrové vaty, kterou jsem ze sebe dávila jako strašlivá dětská sopka. Jako poslední jsem viděla svou malinkou matku, jak běží k vekslákovi v plesnivých džínech s cigárem, ten si odplivuje a zastavuje kvůli mně kolotoč za nesouhlasného hučení a pískání ostatních dětí.

Počítala jsem tedy s 50% genetickou dispozicí, že bude Žmur jen jíst a koukat. Ale bude po Milém, protože zbytek dne jsme byli smýkáni po atrakcích od horské dráhy po umělý vodopád a jenom o tom prohlásil se zpoceným čelem, že to bylo hrozný (volný pád na loďce asi z deseti metrů). Z incidentů bych vyzvedla ten, který se odehrál v japonské zahradě poblíž sekce Ninjago. Milý právě nastupoval na věc připomínající kladivo, které svou posádku po startu vymrští na oběžnou dráhu a spadne ohořelé za padesát let, až do něj narazí meteorit.  Žmura na to kvůli výšce nepustili. Snažila jsem se vyfotit poslední památku na jeho otce, když jsem za sebou uslyšela hlásek „Mamííí! Já jsem se šel vyčůrat a zjistil jsem, že potřebuju i kakat…“ Tohle svoje volání tlustého střeva musel Žmur vyslyšet zrovna na pěstěné skalce vedle bonsaje, pár metrů od veřejných toalet. Na jeho obhajobu je třeba dodat, že zahrádka byla s novým organickým prvkem na šutru fakt zenová.

„A co se ti z toho všeho vlastně líbilo úplně nejvíc?“ ptali jsme se ho, když jsme se večer podpírali a sotva pletli nohama směrem na parkoviště, zatímco kolem nás bezstarostně poskakoval.

„Asi ty hranolky“ zasnil se Žmur a olízl si koutky od kečupu. Aspoň něco má po mně!

24 komentářů:

  1. To je moc pěkně napsáno! Pobavila jste mne.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  2. Krásné !!! U některých dětí člověk neví, jestli je má milovat nebo umlátit:-)

    Mimochodem, mám též trauma z jízdy na labutích - sice jsem neblinkal, ale nikdo mne nepoučil, že musím zatáhnout za páku mezi nohama, aby se ten blbej pták zvedl. Takže jsem celou dobu kroužil v nástupní výšce, zatímco ostatní byli vysoko v oblacích. Celé odpoledne jsem brečel a dodnes z toho mám děsivé sny a odkopávám se ve spaní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý Sejro, totéž se stalo i mně. Bohužel to bylo loni. Byla jsem celou dobu nasraná, že kolotočáři šetří a ani toho blbýho ptáka nezvednou... Až pak mě Milovaný poučil ohledně páky :o)))

      Vymazat
    2. Já sice nezvracím, ale poutě taky nesnáším. Táta nás tam jako děti nechtěl pouštět přesvědčen, že úmrtnost na labutích apod. je přibližně 90%. Jednou si ale bez jeho povolení rozbalili kolotočáři kufry na jeho pozemku. Jako součást vyrovnání mu věnovali nějaké žetony zdarma. Chtěla jsem jít na autíčka. Jenže na autíčka jsme žetony nedostali, takže otec udělal scénu, pustili mě tam a následně rozhlasem hlásili, že berou pouze kulaté žetony, ne hranaté.
      Po celých deset minut jízdy mi nešlo pohnout volantem. Deset minut jsem seděla ve stojícím autíčku uprostřed a ostatní parchanti do mě naráželi svými autíčky, která uměli řídit.
      Nesnáším poutě.

      Vymazat
    3. Žena: To je hrozná historka! A následovala nějaká odplata, nebo strašlivá msta principálovi?:)

      Vymazat
    4. Ne, pouze otcův pocit zadostiučinění, že už jsem pak s poutí nikdy neprudila.

      Vymazat
  3. Hele, jako mala jsem taky zvracela na velkym retizaku a od te doby uz by me tam nikdo nedostal. Je mi spatne, jen se k tomu priblizim :-)
    Fakt hezky pises. A dalnice Praha-Plzen je na ránu.

    OdpovědětVymazat
  4. Milan: Díky

    Sejra: Už jsem se přistihla, jak Žmurovi říkám "Počkej, až budeš mít děti...". Velmi ho tato surrealistická představa pobavila, ostatně stejně jako mě až do mých třiceti let:) Já jsem si přitom jen uvědomila, že pokud děcka někdy vyrostou a zmoudří, tak to stejně není výhra, protože si najdou partnery (fuchtle, jak říká extláča) a budu hlídat jejich zasoplený a zakašlaný ňoučata!

    Bosorka: Nojo, to je prostě jedno z dětských traumat. Na druhou stranu jsem už některá další dětská traumata experimentálně odblokovala (třeba drožďovou polívku) a není to vůbec špatný. Tak třeba na kolotoče ještě dojde, on je spíš problém, že ty labutě už dneska ani nejezdí/ nelítají, ne?

    OdpovědětVymazat
  5. Staci i alternativa labuti, i tak je to navrat do trauma. Ver mi :-)

    OdpovědětVymazat
  6. já NE, to Milan, u Sejry ! jinak hranolky zabírají spolehlivě, i ty český :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To bylo jen obrazné vyjádření vzhledem ke kontextu.
      Jinak moje snacha i moje možná snacha fuchtlovitě nevypadají, ani se tak nechovají, o třetí zatím nevíme ničeho.
      Milan

      Vymazat
    2. Tak to bude tajná, nebo dobře maskovaná fuchtle!

      Vymazat
  7. krásné ale jsem rád že příští měsíc pojede do Legolandu se starším pouze moje žena... :)
    Dalimil

    OdpovědětVymazat
  8. jako zcela upřímně vám závidím, ale já se taky dočkám!! děti poporostou, my budem děsně zazobaný a budeme jezdit od čerta k ďáblu (s blicím pytlíkem v pohotovosti)

    OdpovědětVymazat
  9. Dalimil: O to krásnější, pokud se v době jejich nepřítomnosti babičky postarají o zbytek a ty budeš mít staromládenecký víkend...

    Ela: To víš že jo. Já jsem měla kinetózu celý dětství a máma to nevzdala a občas se mnou cestovala i dálkový trasy autobusem. Akorát se po pár nechutných příhodách naučila kontrolovat, jestli nejsou v pytlíku neviditelné dírky a nedávat mi k snídani mlíko...:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ha mlíko k snídani, to je přesný, jakmile se jen přiblíží k mléčnym výrobkum, nepopojedem ani 2km.. já taky dětství problila

      Vymazat
  10. Nechala jsem se umluvit k návštěvě Dysneylandu v Paříži, když bylo nejml. synovi 10, v rámci charity jsem vzala i jeho kamoše. Kdo se může pochlubit, že odklonil trasu trpaslíků ? Já, neboť jsem jim poblila cestičku/ dostala jsem příšernou migrenu a po 5 Brufenech jsem byla zcela nesvéprávná/.Také jsem měla ubytování ve čtvrti, kde za výkladem stály 80leté prostitutky, no, byl to pěkný výlet a chlapci na něj vzpomínají
    dodnes.
    Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :))) To zní super, ale až budu chtít pozvracet trpaslíka a koukat na rajdy ve výloze, vezmem děti fakt radši do toho Amstru;)

      Vymazat
  11. Kde byla Čičman? Jinak stran labutí soustrastím, já měla jako dítě trauma z půlky atrakcí - řetízkáč ee, zvonečková dráha (pamatuje někdo?) ee, centrifuga už vůbec... Ale největší moje faux pas byl strašidelný zámek, kam jsem na vozíčku vjela, zavřela oči a otevřela je až venku. Ani jsem si nevšimla, že mi tam nějaké strašidlo shodilo čepici...

    OdpovědětVymazat
  12. Po prvním přečtení článku jsem jela na Řipskou pouť,
    teď přečetla znovu
    a došla k velkému pochopení pro vyměšování mimo veřejné záchodky (schovávaly se někde pod Řípem) a pro výrok, že nejlepší byly hranolky. Pro mě to bylo pivo. Hranolky jsem nepotkala.

    PS: Krom obřích atrakcí tam měli i Labutě, prostřídané s okřídlenými slůňaty a pak ještě jiný kolotoč - draky se stejným systémem jako labutě. Ti draci byli i v Julděfuldě ještě před vstupem na Matějskou a na jejich zuby se dalo libě brnkat (v noci když bylo ticho, kolotoč stál a mně bylo 17).

    OdpovědětVymazat
  13. Quanti: Čičman si pro sebe uklohnila babičku a pak ji nechtěla vrátit zpět dědečkovi! Zvonečkovou dráhu vůbec netuším a strašidelný zámek jsem si dala nedávno a něco mi tam málem vyluxovalo moje pracně dorůstající vlasy. Nejvíc jsem se tedy vyděsila, že je můj roční culík v tahu.)

    Liška: Takhle mytologickou a legendární horu neoznačkoval svými výměšky ani Žmur. To mu nesmím ani zmínit, záviděl by ti! Já myslím, že by to podle komentářů chtělo nějaký speciál na téma retro atrakce. Ty aktuální holandský jsou už strašný trapárny, ale to si myslím možná jenom proto, že i moje babička labutě sotva považovala za nějaký estetický výdobytek zábavního průmyslu. Ta možná chodila na maringotky se siamskýma dvojčatama a vousatýma primabalerínama, nebo mořskou pannu ve štoudvi...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hmm, to mě maličko děsíš, u nás doma se sloveso uklohnit používalo výhradně v souvislosti s vařením :)

      Zvonková dráha je tahle šílenost: http://mdknm.wbl.sk/1988_-_2008/zzz_2002_kysucke_hody_zvonkova_draha_2.jpg

      Vymazat
    2. (vozíky se kromě pohybu dopředu volně kinklají vlevo a vpravo, pro mě snad horší než ta centrifuga...)

      Vymazat
    3. Quanti: Aha, tak babičku jsme vrátili živou a neohryzanou:) Čičman s námi pojede příští rok, zatím dlouhý cesty nedává.

      Zvonečková dráha je přesně jednouz těch věci, kam bych nevlezla ani omylem, ani navátá. Nechápu, že to ty děcka vydrží!

      Vymazat