Záchodový fisting

Na úvod bych ráda deklarovala, že si opravdu nemyslím, že by tady bylo pěkných a lidsky hřejivých historek tolik, aby bylo nutné nařezat to něčím mazlavým. Ale život není jen o záhorských růžích a melounových orbitkách.

Občas hrajeme s Milým noční bojovky. Nejčastějším terčem útoku se stává ten, kdo kolem půlnoci odevzdaně dřepí ve vaně s ovčím pohledem zařezaným do kachliček  a nemá už žádné jiné úmysly, než očistit své tělo a ústní dutinu a slušně se odebrat do ložnice. Útočník pod rouškou mytí nádobí v kuchyni napouští kýbl ledové vody na největší proud, aby v šumu zanikly stopy spolknutého smíchu a škytání, využívá moment překvapení, nabíhá do koupelny a jako Michael Jordan pověsí svůj vítězný kyblík ledárny druhému do obličeje. Taktika je při takovém úkonu zároveň zhasnout a co nejrychleji se vypařit, protože oběť disponuje kromě oprávněné žízně po krevní mstě i sprchovou hlavicí se schopností dostříknout a trefit svůj cíl na několik metrů daleko (typicky na botník, před kterým hází útočník odbočku do kuchyně a nezřídka taky držku na mokrém linu, takže taktika velmistra zároveň zahrnuje ten večer nenápadně přeparkovat svoje boty na bezpečnější místo).

Ráno jsem si udělala svoje toaletní kolečko a je pravda, že mi připadal ten záchod nějakej divnej. Naposledy jsi tam byla v noci ty, snažil se na mě Milý hodit větší díl viny, až jsem se začala ještě v ranním polospánku zpytovat, co ze mě proboha mohlo vypadnout bez mého vědomí a zacpat hajzl. Vzhledem k tomu, že byl Žmur dopoledne čůrat asi stokrát, protože mi chodil do lednice upíjet mandarinkovou limonádu, jsem musela kolem jedenácté vyhlásit plošný zákaz splachování, do doby, než se podaří situaci dostat zpět pod kontrolu (rozuměj než se vrátí Milý z práce a budeme hrát zase kámen-nůžky-papír)

Po obědě děti usnuly, prokazatelně vysílené snahou dostat se mimo mou pozornost na WC a naházet tam co největší množství zmuchlaného papíru a figurek z kindervajíček. Zamnula jsem spokojeně dlaně, měsíční report bude ještě odpoledne a večer si můžu válet šunky. Udělala jsem si v poledním klidu svůj tradiční šálek čtyřlžičkové kávy a zasedla k notebooku, přičemž se událo něco, co se stává snadno, když to přeženete s kofeinem, ale v běžných civilizovaných podmínkách se na pět minut omluvíte a potom zase vrátíte plní energie a o několik kilo lehčí. Takhle jsem poodběhla hluboce zamyšlená nad bezkontaktními kartami, a když jsem se spokojeně natáhla pro ruličku toaletního papíru, teprve mi před očima naskočily restrikce, které jsem vyhlásila já sama.

Stalo se, není cesty zpět a je nutné řešit to okamžitě, i kvůli tomu, že v tomhle už o pomoc bližního svého nepožádáš, pokud nejsi paraplegik a zbývá-li aspoň poslední náznak cti. Sáhla jsem tedy do mísy s rukou obalenou igelitkou a opakovala si mantru, že to je úplně, úplně to samé, jako přebalovat děti, nebo uklízet vyblitá torza natrávených hlodavců po naší kočce. 

Jenže nebylo to vůbec to samé, sáček měl mikroskopické trhliny, ze kterých se během manipulace staly regulérní díry do světa za mikrotenem, takže jsem v tu chvíli měla plné hrsti…hřejivého lidského příběhu, o kterém vám dnes vyprávím. Když jsem po čtvrthodině s mýdlem a dezinfekcí zjistila, že mám ještě špínu za nehty, kulminovala jsem v určitém bodu zlomu a přestala řešit maličkosti. Nebojácně jsem zanořila pravačku po loket do mísy a začala z ní zuřivě tahat namotaný toaleťák. A narazila na tvrdou věc. Spadlý WC blok, původce všeho zla! Potom z pokoje zakníkala Čičman, a tím bylo moje osobní volno oficiálně u konce.

Výhody:

• ·         Byla jsem poprvé za profi instalatérku v našem bytě

Nevýhody:

• ·         Jen do té chvíle, než jsem přiznala pozadí opravy a použité technologické procesy
• ·         A report zase dopisuju v noci