První rodinná

V životě s dětmi je užitečné připravit se na okamžiky, kdy se cítíte provinile. A nemyslím okamžiky, za které byste se styděli i s normálními lidmi, třeba přistihnout kolegu při masturbaci na WC, nebo lhát senilní babičce, že jste právě určitě nejedli čokoládu se zmačkaným staniolem v kapse a hnědými koutky.

S dětmi se stydíte i za normální věci. Myslím tím třeba za to, že odjedete na dovolenou, kterou jste si vydřeli poctivou prací, sypete z kapes dobrodružné historky o raftech a indiánech a hračky z duty free shopu jako úplatky za to, že jste se měli tak svinsky dobře. A to hlavně díky tomu, že s vámi nebyli. 

Takže úplně stejně jako s emotivním plánováním druhého sourozence jsme po návratu z Panamy podlehli smutným očím slaměného sirotka a slíbili mu, že příště pojede s námi. Rozhodli jsme se cestovatelské obzory obětovat na oltář rodinné dovolené a prozíravě vzali nejlevnější akční letenku do Milana a to ještě pouze na prodloužený víkend.  I tak bylo předem jasné, že se to prodraží až moc.

Žmurův wishlist před odjezdem čítal necelou stovku položek. Kromě obligátní zmrzliny lze jmenovat třeba kontejner vlastnoručně natrhaných pomerančů, kopýtko prosciutta, nebo černošského ilegálního uprchlíka s opičkou na rameni. My jsme v jeho představách zaujali komparz osobního řidiče a chodící nadité peněženky.

Ovšem měly to být pochopitelně zejména naše romantické představy o dovolené, které byly zadusány realitou. Začalo to už v letadle. Žmur absolutně nedocenil privilegované místo u okénka, o které většinou hrajeme kámen-nůžky-papír, tak dlouho, dokud se jednou nepoštěstí vyhrát taky Milému a vyfoukne mi ho. Vytuhnul už během vzletu, hlava mu klimbala i během turbulencí  a když jsme ho budili a snažili se v něm rozdmýchat jiskřičky adrenalinu před přistáním, vyjádřil se, že ho to vůbec nezajímá a kde má doprčic svoji svačinu od babičky. Možná se ho dotklo, že jsme mu během letu a jeho duševní nepřítomnosti komplet snědli.

Druhou pihou na kráse byla tradiční italská příchylnost k dětem. „Ach, ty můj blonďatý andělíčku, jak se jmenuješ?“ vrhá se na něj majitelka prvního hotelu. Žmur, který právě prožívá špičku svého období vzdoru a xenofobie, jen bezmocně skřípe panty a chvěje se hrůzou z fyzického kontaktu. „Můj bože, tobě je zima!“, mylně interpretuje paní domácí a snaží se nyní už aktivně vzpouzejícího se Žmura násilím zabalit do vlněného plédu. Žmur zkrátka nemá příjezdy na italské hotely rád.

Co Žmur má rád, je nejzaplivanější městská pláž na celém ligurském pobřeží v přístavu s ropnou skvrnou, kde hledá omleté střepy od flašek a považuje je za diamanty. Kromě návštěvy městských pláží při cestování ve dvou také zřídkakdy prožíváme, aby někdo v autě během jízdy nepřetržitě zpíval popěvek„já se chci koupat“ s refrénem „tak už zastavte. Jo-ó?!“ a co nás vyloženě ochromilo, bylo  stýskání si po malé Čičman, kterou hlídala doma babička.

„Náhodou, bylo to fajn“, povídáme si v letadle na cestě zpátky, „mnohem lepší, než naše nejčernější scénáře“, když Žmur na pár minut prozře. „Bylo to klásný“, přikyvuje. „Ale plíště se lači domluvte s babištou, ať mě pohlídá a něco mi pšivezte. Joó?! Tšeba veltý lego“, zasní se a hlava se mu zase sveze na rameno.