Jak jsem potkala maso

Jsem klobásový vegetarián. Celý život, kromě vyhraněného období 16 – 20, kdy jsem  si Savem vyžírala konečky prstů a áčka do triček, vlasy mi začaly srůstat do jediného dredu a na oslavě babiččiných narozenin s řízky a brsalátem jsem vylezla na židli a křičela na rodiče, že jsou vrazi. Nutno říct, že aspoň má matka vytrvale zůstávala v opozici a co týden jsem nacházela na stole výstřižky a podjaté komentáře zřejmě z nějaké řeznické revue: Vegetariáni umírají předčasně. Nedostatek živočišných bílkovin způsobuje atrofii mozku.  Anemickou vegetariánku našli na jatkách. Pila hovězí krev.

V okamžiku, kdy má puberta dosáhla vrcholu a máma rezignovala – s určitou vnitřní satisfakcí, že se její chmurné odhady o nedostatečném vývinu mozku vyplnily, mi kdesi na grilování zavoněly klobásy. Mlsně jsem chodila okolo a smutně srovnávala ty šťavnaté praskající párky s  plátky vyschlých cuketek, které patřily mně. Potom jsem si poprosila o sousto. A snědla ji celou, pěkně namočenou do plnotučné a s plátkem chleba, co se válel v trávě, politý pivem a s mravencema, takže jsem se kromě pasivní masovraždy dopustila zároveň aktivního pozření živé bytosti.

Od té doby jsem si nedělala valné výčitky a začala se řídit pravidlem „co voní, patří dovnitř“. Nevoní dršťková, kližky, žoužavé plátky, rolády a vyběhané slepice na paprice. Ale takový doupovský klobás, oceněný regionálním výrobkem roku, snad nemůže smrdět ani breathariánovi nebo jogínovi po desetileté meditaci v jeskyni.

Když jsme neplánovaně tedy s F. seděly v restauraci, proslulé masnými výrobky a steaky, nikoliv tempehovým rizotem, bylo mi jasné, že mi maso ten večer zavoní (nebo, že mi bude muset zavonět. Venku totiž pršelo natolik, že byla celovečerní výprava do jakékoliv vegetariánské restaurace smetena ze stolu jako holé šílenství). Zaboříme se do lístku shodně zabodneme ukazováčky do nejtemnější části menu: 600gramový masový špíz. Servírka na sobě nedává znát překvapení, ale vsadila bych se, že jsem zas rohem správně zaslechla  zlovolné uchechtnutí.

Za dvacet minut tvoří společně s kolegou slavnostní průvod. Éterické slečny nad salátem z rukoly omdlévají, pivní bachoři a dřevorubci na nás obdivně pokyvují  jako na rovnocenné soupeře. Číšník vyklízí náš ministůl u hajzlů a staví na něj piedestal s šavlí napěchovanou masem. Bachoři s dřevorubci nesouhlasně zamručí, protože voláme personál zpět a necháváme si kusy dobytku potupně sundat a civilizovaně navršit na talíř.

Vrháme se po tom. Čert vem, že z hovězího teče krev a slanina mi kape z brady na tričko. Zhruba v půlce proteinových orgií F. přiznává, že už nemůže, ale je to jako s chipsy a wasabi hrášky. Dokud zbývá v pytlíku, musíte do toho jít, i kdyby vás to mělo rozervat. Přesto poslední kusy nejsou hrášky ani buráky a jednoduše už nejdou. Pohřbíme je pod ubrousky a necháváme je tentokrát bez ceremonií a medaile za statečnost odnést.

Řekli byste, že když dobrou věc zalijete ještě vínem a karibským rumem, nemůže to být zas až tak hrozné. Ale faktem je, že sežrané stádo dobytka dosahujícím půlky HDP Sierra Leone, mě zachránilo tak maximálně od kocoviny, protože se do něj alkohol vsákl hladce a beze zbytku, jako když se Žmur ve spánku počůrá do peřiny. Ve skutečnosti je bohužel drsné nejen ráno. Můj zažívací trakt dodnes bojuje s neznámým nepřítelem, jako kdybychom povečeřeli osminohé sele z Pripjati a aroma naší WC komůrky se přes citrusový osvěžovač snad nadobro proměnilo v pavilon kočkovitých šelem. Nadcházející týden bude ve znamení tofu odpustků!