První čičmaní

„Ahoj, neruším tě? Prosím, rychlý dotaz. Kouše se mi notebook a podezřele klape, jako když tam vevnitř krájí salám na kolečka", otravuji Milého v práci. 

Přestože vím, že přesně tohle je prokletí práce v IT. Že se na vás blízcí obracejí s žádostmi o aktualizaci antiviru a vypálení hudby.

„Uhm“, polyká Milý sousto chilli con carne.“ Zkoušela jsi vypnout..“

„..a zapnout“ doplním hbitě. „Bez toho bych se vůbec neodvažovala volat.“

„Musím teď rychle dojíst oběd. Jestli ti tam něco nezastrčil Žmur, bude to nejspíš větrák“, chlácholí mě Milý. „Odpoledne se na to podívám.“

Odpoledne už byl notebook v křemíkovém nebi. Přesněji řečeno jeho hard disk, jak jsem se dozvěděla, když Milý skončil s patologií. To mi bylo až na nutnost budoucí investice pořád celkem jedno. Nedělám si ke spotřební elektronice citové vazby. „Máš zálohu?“

A mě konečně došlo, že je to v prdeli. Tři roky vzpomínek, tři roky našich dětí, tři roky pracovních podkladů a statistik. Hodila jsem krabičku do batohu a zastavila se v PC pohotovosti dvě ulice od nás. Už mě tam znají.

„Zase do něj děcka nalili čaj?“, vítá mě personál. „Něco mnohem, mnohem horšího“, tahám z batohu nebožtíka. „Tss, hard disk “, sykne konzultant. Víte, podobný případ jsme tady měli na stole před týdnem. Pána to stálo 6.000 a nezachránili jsme všechno… „

„6.000 a bez záruky, že bude všechno? Naprázdno polknu a zabalím disk zpátky do pytlíku. „To už skoro můžu investovat spíš do nového notebooku.“ „To taky udělejte“, souhlasně mě pobízí konzultant s viditelnou úlevou, že to nemusí řešit. Doma mi mezitím Milý nainstaluje nový hard disk a já můžu začít od začátku.

Nemám ráda focení, nenávidím pózování a opožděné prožívání reality přes fotky. Při cestování mě to otravuje a zavazí, ale doma jsem fotila z dokumentárních důvodů děti každý měsíc. Ztratila jsem důkaz, že jako mimina vypadali stejně. Fotky, kde má Žmur kulatou hlavu jako usmívající se Buddha nebo vyřezaná dýně.

Čičman oslavila minulý víkend první rok. Nepamatuju si zhruba polovinu těch všech měsíců, které kontinuálně vedly k tomu, že se nám po bytě prochází holčička, místo mimina kroutícího se na futónu. Catering narozeninové party zajistila babička exkluzivním dortem. Námořnické šaty a první panenka. 

Čičman pištěla nadšením, že se něco děje a děje se to kolem ní, nikoliv kolem staršího bratra, který má ke strhávání naší pozornosti  přece jen větší psychologickou munici a vychytralost.

Pár minut poté už se Žmurem rutinně masí u dortu, šaty jsou z preventivních důvodů převlečeny  a panenka zapomenuta pod křeslem. Odtud ji hbitě adoptuje Žmur, který zbytek odpoledne kojí a vozí kočárek. Možná se v něm v tu chvíli zrodil otec, možná pedofil. Čičman odplivne kus narozeninové svíčky a nerušeně  pokračuje v jízdě s oblíbeným buldozerem. 

Den jako každý jiný, jen ty děti už máme nějaké velké. Mimina odešla s hard diskem v nenávratno.