Útržky z United

Dneska vyprodali vanilkovou zmrzlinu během toho, co přede mnou ve frontě byli už jen dva lidi. Opravuji, dva pojebákovaní frackové s gangsta tetovačkou z lízátka, nebo to dával školní dealer marihuany k vyznamenání a gramu skunku gratis. Prostě jsou zase prázdniny!

Z pozice člověka  s ukončenou školní docházkou musím přiznat, že mně daleko větší pocit satisfakce přináší 1.9. Na mateřské dovolené se to pochopitelně násobí.  A to ještě nejsem dostatečně přednasraná na zítřejší večer, až půjdu s Luckou na drink a nalepovací tetovačky budou i v zástupu na bar a během hihňání si budou blít do kabelky také v další frontě před záchodem.  Ale dost o prázdninách. Navíc neuteče moc času a budeme mít doma to samé, s naším štěstím na speciální charaktery potomků očekávám  Žmura v podobě blond kazatele štrýt hip-hopu, natřásajícího se v mých vytahaných teplákách a pobledlou Čičman v gothic korzetu, kterak si objednává  dvojitý fernet a pak si před zrcátkem opravuje černou rtěnku. 

Naštěstí  bývají United Islands ještě před prázdninami, i když to podle počtu zúčastněných a přetékajících toitoiek nevypadá. Letos jsme vyrazili na páteční Střelák, bohapustě ani ne tak podle kapel, ale jednoduše zavzpomínat na ten starý letní Střelák, kde se po koncertech servíroval dezert v podobě letního kina. Novodobý Střelák nadchnul dokonce do té míry, že jsme se většinu večera povalovali po písečné pláži s lahví vína zabořenou do písku. To víno bych s dovolením ráda zmínila, protože kdybych měla citovat Houbiče, šlo o révovou filharmonii, výběr francouzských vinic,  podpultovka z vinárny, kde prostě musíte znát ty správné lidi. Název vám bohužel pro výstrahu nenapíšu, protože jsem ho v sebeobraně vytěsnila z hlavy. Kolikrát jsem se takhle už napálila, ale kolikrát i příjemně překvapila, takže jsem mu dala šanci, i když chutnalo jako strašný čůčo. Ale čůčo prostě k absolutnímu kýči, když zapadá slunce do vody, patří.

Naštěstí jsme nepřišli o celého Elada Gellerta, protože aspoň tady naše šance došla příjemného naplnění , až jsme v deset hořce zalitovali plážového povalečství. Dali jsme procházku po pobřeží a pár posledních drinků (Psice pije nealko, protože jí začíná být těžko), dorazila jsem spořádaně domů a ráno jsem se vzbudila. A bylo to opravdu, ale opravdu hodně nespravedlivé. 

Kocovina, kde jsem po dlouhé době hrála roli minometčíka, kterému bouchnul granát ještě v ruce, vleče se po bytě s jednou rukou tápající před sebou a druhou na očích. Z posledních sil jsem vhodila šumivý Panadol do sklenice, svlažila své okoralé rty a obloukem se vyzvracela rovnou do dřezu pode mnou. Ještěže to neviděly děti.

Děti jsem v rámci praktické hudební přípravy vzala na United v sobotu. Na Kampě hráli Mydy Rabycad a chápu, Žmure, že se to nemusí líbit úplně každému, ale opravdu nebylo nutné tlouct hlavou v agónii o trávník a kopat do line-upu. Zato Čičman si svůj první festival užívala naplno, točila se dokola, zvedala si šatičky nad pupek a stále jsme ji museli hlídat a tahat od stánku Jägermeister, kde by se ráda dávala do konverzace s podnapilými strýčky. Sami vidíte, že jsem tu předpověď ani moc nepřepálila. 

Když jsme se s Luckou podesáté vracely se vzpouzející Čičman pod paží od stánku Jägermeister, kde nás hodní strýčkové zvali na panáka, našly jsme Žmura nalezlého a spícího v čičmaním sporťáku, pár metrů od zvukotechniky. Někdy hudba je prostě tak strašná, že ji nezbývá než přespat.