Náhodné kapitoly ze života Psice, část I.: Ranné dětství v osmdesátých

Někdy pozoruju děti a přemýšlím, jaké budou. Přiznávám, že je pro mě zatím hodně abstraktní pomýšlet na to, že Žmur, co pojídá smrky, všude sebou tahá medvěda Botona a na povel se všichni musíme sběhnout a hlasitě obdivovat jeho „autobus“ v záchodové míse, bude jednou sedět s notebookem a pracovat na něčem jiném, než playlist Červeného traktůrka. Pižmič je bojovník, jak teď sám sebe oslovuje (to je taky absurdní, ale aspoň už se před sousedy v domě nenazývá autistou a navíc ve třetí osobě). V Čičman, ačkoliv je mladší, začínám poznávat sebe, občas mi probleskne vzpomínky na moje dětství (a tajně se hrozím dne, kdy o mě začne psát blog).

Čičman nejen, že začíná vizuálně připomínat moje černobílé fotky, kde cválám v maloměstském fotoateliéru na houpacím koni v hand made háčkovaném kostýmu Elvise, z očí mám jen štěrbiny v tučné tváři a vlasy se mně kroutí do prstýnků. Čičman se začíná stejně smát a přitom mhouří pravé oko víc. Poslední týden se před plánovanou cestou ven vydá k botníku, chvíli si vybírá, a potom si k nohám připraví svoje sandálky a šklebí přitom na mě jedním okem.  

Z doby, kdy mi bylo stejně jako Čičman, mám první vzpomínku: sedím pod stolem, se mnou je tam velká černá bestie, co štěká a chystá se mě pozřít. Její tlama je nekonečná a strašlivá. Obluda je mámin trpasličí pudl Fifinka,  který zemřel krátce po mých prvních narozeninách, proto je vzpomínka jako jedna z mála chronologicky zařaditelná.

Z těch dalších. Chodíme s dědou jednou týdně na oběd. Babička se domnívá, že do jídelny, ale to se velmi mýlí. Chodíme do zakouřené restaurace Labe se žlutými závěsy. Po jídle dostávám cucnout piva. Doma děda dodržuje obědového šlofíka a já se bez dozoru hrabu v babiččině prádle a dalších zakázaných zásuvkách. Najdu erotickou sbírku fotografií na tuhých kartičkách v barvě sépiové kosti a lentilky. Děda se po probuzení nezlobí kvůli fotografiím, ale kvůli tomu, že lentilky jsou prášky na srdce. Dáváme si ruce na to, že to babičce neřeknu a neomdlím. Neřeknu a neomdlím.

Ale také neřeknu, když se mi jedno letní odpoledne udělá nevolno z přehnané konzumace jahodové zmrzliny, vyzvracím se do šuplíku kuchyňského stolu a zamknu ho na klíček. Řeší se to až za několik měsíců a nikdo nedovede zaschlé růžové lepidlo identifikovat.

Je zvláštní, že z útlého mládí nemám příliš vzpomínek na otce, což dokazuje určité partnerskou tenzi, která našim vydržela krásných čtyřicet let, čti dodnes. Vzpomínám si jen na to, že táta jako milicionář v kroji a zbroji navštívil naší školku společně s dalšími soudruhy proletáři, kteří bránili vlast proti nepříteli. Dávali nám potěžkat revolvery a rozdali připínáčky s hvězdou. (Dnešní montessori učitelky ve školkách by zíraly). Máma přátele proletáře nazývala ožralama a mrzelo ji, že nemůže veřejně nosit tričko s americkou vlajkou, které nám v humanitárním balíku poslala její sestra, toho času v emigraci ve Švýcarsku. Mnohem víc ji asi mrzelo, že nemá také emigranta.

Setkání a hlavně rozhodnutí zůstat spolu mého otce a matky totiž zůstane navždy záhadou a to nejen mého dětství. Oba to samozřejmě svalují na druhého („neměla se na mě pořád dívat“ „tak dlouho chodil, až mě uhnal“) Máma je z živnostnické rodiny, které navíc zmíněná emigrace kádrově vůbec nepomohla, táta z nadějné komunistické líhně. Ať už vychováváme děti jakkoliv, samotný fakt, že se máme rádi a názorově se respektujeme, je něco, v čem se jim, aspoň doufám, nemůže vyrůstat špatně. Ani přes tofu v guláši a houbové čaje.