pátek 13. června 2014

Náhodné kapitoly ze života Psice, část I.: Ranné dětství v osmdesátých


Někdy pozoruju děti a přemýšlím, jaké budou. Přiznávám, že je pro mě zatím hodně abstraktní pomýšlet na to, že Žmur, co pojídá smrky, všude sebou tahá medvěda Botona a na povel se všichni musíme sběhnout a hlasitě obdivovat jeho „autobus“ v záchodové míse, bude jednou sedět s notebookem a pracovat na něčem jiném, než playlist Červeného traktůrka. Pižmič je bojovník, jak teď sám sebe oslovuje (to je taky absurdní, ale aspoň už se před sousedy v domě nenazývá autistou a navíc ve třetí osobě). V Čičman, ačkoliv je mladší, začínám poznávat sebe, občas mi probleskne vzpomínky na moje dětství (a tajně se hrozím dne, kdy o mě začne psát blog).

Čičman nejen, že začíná vizuálně připomínat moje černobílé fotky, kde cválám v maloměstském fotoateliéru na houpacím koni v hand made háčkovaném kostýmu Elvise, z očí mám jen štěrbiny v tučné tváři a vlasy se mně kroutí do prstýnků. Čičman se začíná stejně smát a přitom mhouří pravé oko víc. Poslední týden se před plánovanou cestou ven vydá k botníku, chvíli si vybírá, a potom si k nohám připraví svoje sandálky a šklebí přitom na mě jedním okem.  
Z doby, kdy mi bylo stejně jako Čičman, mám první vzpomínku: sedím pod stolem, se mnou je tam velká černá bestie, co štěká a chystá se mě pozřít. Její tlama je nekonečná a strašlivá. Obluda je mámin trpasličí pudl Fifinka,  který zemřel krátce po mých prvních narozeninách, proto je vzpomínka jako jedna z mála chronologicky zařaditelná.

Z těch dalších. Chodíme s dědou jednou týdně na oběd. Babička se domnívá, že do jídelny, ale to se velmi mýlí. Chodíme do zakouřené restaurace Labe se žlutými závěsy. Po jídle dostávám cucnout piva. Doma děda dodržuje obědového šlofíka a já se bez dozoru hrabu v babiččině prádle a dalších zakázaných zásuvkách. Najdu erotickou sbírku fotografií na tuhých kartičkách v barvě sépiové kosti a lentilky. Děda se po probuzení nezlobí kvůli fotografiím, ale kvůli tomu, že lentilky jsou prášky na srdce. Dáváme si ruce na to, že to babičce neřeknu a neomdlím. Neřeknu a neomdlím.

Ale také neřeknu, když se mi jedno letní odpoledne udělá nevolno z přehnané konzumace jahodové zmrzliny, vyzvracím se do šuplíku kuchyňského stolu a zamknu ho na klíček. Řeší se to až za několik měsíců a nikdo nedovede zaschlé růžové lepidlo identifikovat.

Je zvláštní, že z útlého mládí nemám příliš vzpomínek na otce, což dokazuje určité partnerskou tenzi, která našim vydržela krásných čtyřicet let, čti dodnes. Vzpomínám si jen na to, že táta jako milicionář v kroji a zbroji navštívil naší školku společně s dalšími soudruhy proletáři, kteří bránili vlast proti nepříteli. Dávali nám potěžkat revolvery a rozdali připínáčky s hvězdou. (Dnešní montessori učitelky ve školkách by zíraly). Máma přátele proletáře nazývala ožralama a mrzelo ji, že nemůže veřejně nosit tričko s americkou vlajkou, které nám v humanitárním balíku poslala její sestra, toho času v emigraci ve Švýcarsku. Mnohem víc ji asi mrzelo, že nemá také emigranta.

Setkání a hlavně rozhodnutí zůstat spolu mého otce a matky totiž zůstane navždy záhadou a to nejen mého dětství. Oba to samozřejmě svalují na druhého („neměla se na mě pořád dívat“ „tak dlouho chodil, až mě uhnal“) Máma je z živnostnické rodiny, které navíc zmíněná emigrace kádrově vůbec nepomohla, táta z nadějné komunistické líhně. Ať už vychováváme děti jakkoliv, samotný fakt, že se máme rádi a názorově se respektujeme, je něco, v čem se jim, aspoň doufám, nemůže vyrůstat špatně. Ani přes tofu v guláši a houbové čaje.

9 komentářů:

  1. Doufám, že tohle není začátek nekrologu. Protože v tom případě jsi s tím začala dost pozdě! Hahahá. Tak zítra v pravé poledne!

    OdpovědětVymazat
  2. Tohle je začátek nekroblogu! Tak zítra a očekávám slíbený nákupní seznam, to nejdůležitější - špekáčky a náhradní ponožky už mám sbalený.

    OdpovědětVymazat
  3. maminka dcera proklatého vykořisťovatele stavitele, tatínek z rodiny lékaře předválečního komunisty, to odněkud znám ... jenom asi dědeček nechodil po školkách strašit děti třídním bojem ...

    OdpovědětVymazat
  4. Blití v šuplíku made my day, hned takhle po ránu.

    Mně není záhadou, proč se mí rodiče vzali, záhadou mi je, proč se nerozvedli. Respektive rozvedli, ale pozdě.
    Vždycky, když čtu jednu nejmenovanou bloggerku, která zastává názor, že lidé by spolu kvůli dětem měli zůstávat za každou cenu, říkám si, jestli by pomohlo sebrat všechny ty "děti", kterým je dneska mezi dvaceti a pětatřiceti, a sborově jí zazpívat chorál na téma, oč šťastnější bychom byli, kdybychom pocházeli z včasně rozvrácených rodin.

    No ale blití lepší. Vzpomínám si, jak jsem v jednom studentském bytě našla ve sporáku v tom šuplíku, kam se dávají plechy, něco hnědožlutého, o čem jsem se domnívala, že je to dost stará sekaná nebo francouzské brambory. Teď ovšem nevím...

    OdpovědětVymazat
  5. extláča: jj, to tady byla svého času asi častá a populární kombinace...

    Žena: Rodičům, kteří mají podobné smýšlení jako nejmenovaná bloggerka, bych ještě ráda poradila, aby svým dětem do omrzení vtloukali, že svou oběť podstoupili jenom kvůli nim, bez rozdílu, zda je dětem deset nebo padesát. Není nad pocit výjimečnosti, že zrovna kvůli vám někdo strávil čtyřicet let v pekle a snadno se na to zapomíná, takže opakování matka moudrosti!

    OdpovědětVymazat
  6. mimochodem, výroba šuplíkových záhad, to mě pobavilo dost ... no, mimo jiné i stejná nevraživost mezi rodiči (vyplývající z nikoliv třídních rozdílů, ale z rozdílnosti povah a neschopnosti se vnitřně rozvíjet, sdělovat, komunikovat a mít se rádi) mně v klíčových okamžicích vlastního života dovedly k rozhodnutí, že každému svému dítěti pořídím vlastní matku ... a ejhle ... právě se mastí (synové, ne matky) na dvoře naší farmy klackama úplně stejně, jako by byli úplně pokrevní

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě to mi přesně schází! Vypisovat v zájmu citově vyprahlých dětí inzeráty na chybějící počty otců, dědečků, sestřenic, nebo křečků!

      Vymazat
  7. Růžový šuplík! To je něco! Jako název nějaké operety :-)
    Tos byla, psice, hodně statečná zdatná bytost už odmala. Já bych to s šuplíkem nestihla a hlavně ne nepozorovaně bezhlučně. I tváří v tvář obludné olbřímí psí tlamě to nebyla žádná selanka (by mě zajímalo, od čeho je slovo selanka - mně osobně to slovo asociuje poblitou slámu; asi to bude z francouzštiny...).

    Nekroblog - hahahahááá tady řvu.

    Nejdéle jsem se pozastavila nad poslední větou článku. Takové sci-fi jsem ještě nezažila. Ani u Julesa Vernea. -Tofu v guláši. A to mi napovídá, že jste výteční rodiče geniálně rozvíjející fantazii svých dětí. Jistě se dočkáte nejen růžových, ale i zelených, modrých... šuplíků!

    OdpovědětVymazat
  8. Liška: Hohó! No, co se výměšků týká, tak začínám věřit na principip karmické odplaty, neb kde všude se u nás objevily, překračuje i můj skromný růžový šuplík a vydalo by na samostatný post.Za selankou se mi okamžitě vybaví košík růžovoučkých napucovaných selat a hospodyňku v naškrobené zástěře, jak pantátovi zavařuje kdoule a u toho leští stříbrnou sadu příborů...

    OdpovědětVymazat