Důsledky zanedbaných lékařských diagnóz ve sportu

Kiss box? To je zas nějakej výmysl pro ženský!

Žmur

Jestli jsem vám psala minule něco o návratu do dětství, tak dneska to bude o výletu do budoucnosti. Přesněji zhruba do roku 2047. Poslední večery totiž trávíme s M. večery v teplých ponožkách pod několika duchnama, kde se stejně klepem jak drahý psi. Nešuškáme si o sprosťárnách, co spolu provedeme, ale trumfujeme se vyšší naměřenou teplotou, kdo z nás se cítí jako mukl z uranových dolů po víc směnách a kdo měl po večeři namále s blitím. Tahle viróza je něco jako telefonát mojí mámy: bez začátku, konce i pointy – jen se snažíte vyšetřit si svoji volnou chvilku na záchodě pro mikrospánek a večer to nezalomit dřív než v půl deváté. Navíc je časově hrozně nehospodárná – trvá už skoro měsíc a za tu dobu se u nás obvykle vystřídá několik svižných dětských nemocí.

Prostě už je to moc a to se mnou jde k doktorce i M., který si za běžných okolností operuje apendix podle manuálu na youtube. V čekárně jsme svedli bitku o pořadí ještě s jedním starším párem. Tu jsme vyhráli i přesto, že týpek svoji ženu v bačkorách s bambulkami opřel přímo o dveře do ordinace, odkud se mu ale schlíple skácela do přerostlé bonsaje v rohu. Týpek si vztekle odchrchal, přesadil ji na odřenou lavici a šel k sestřičce vyřizovat nějaký papíry. „Asi úmrtí list, aby s tím pak neměl další zbytečný pochůzky“ pošeptala jsem M.

Být svým vlastním manželem odložena na lavici v pantoflích a bez make-upu bývá tragický důsledek toho, že si před návštěvou lékaře včas nezjistíte svoji diagnózu. Třeba já bývám u doktora vždy připravená a na otázky „Co vám je?“ neodpovídám v hádankách jako „bolí mě v krku a cítím, jako by mi někdo bodal jehlou do srdce“.

„Mám mononukleózu“ prohlásím rezolutně a hned si připadám jako velký případ. „Chm, chm, na to nemáte dostatečně nateklé mízní uzliny“, nepozdává se lékařce.

„Tak žloutenku“ plynule pokračuji na druhý řádek autodiagnóz. „Proti té jsem vás očkovala před pár lety“ vrací úder. Než stihnu přejít k toxoplazmóze, dozvídám se, že je to nějaká kombinovaná rotavirová infekce. „S tou tady byly minulý týden houfy lidí. Objektivně vážně nic nevidím. To i váš přítel má aspoň zarudlý krk“ pokyvuje hlavou doktorka a významně se dívá směrem ke dveřím čekárny, kde podle jejího názoru sedí pacienti, kteří lékařskou péči skutečně potřebují.

Tou toxoplazmózou jsem si přitom teď už úplně jistá a po přečtení minulého příspěvku se mnou musí soucitně přikyvovat většina z vás. Jedině toxoplazmóza totiž způsobuje i určité změny chování, jako třeba snížení pudu sebezáchovy za současného zvýšení podrážděnosti a agresivity. Když jsem byla jeden večer vyhnilá, vymyslela jsem si pro sebe další sportovní výzvu: kick box. Popravdě má očekávání od první lekce uvízla na nejnižší laťce; že to přinese maximálně další sebeztrapňující post na psici.

Když jsem ale v sále poprvé nasála pach propocených tatami žíněnek, adrenalinu a ještě teplé krve z vyražených zubů, okamžitě jsem věděla, že rodiče v mé sportovní výchově plné neplodných disciplín jako je krasobruslení a balet, vynechali jednu podstatnou věc. A Pižmič, co chodí na taekwondo, má aspoň sparring partnera pro své nácviky létajících ninjů.