Nemoc II. - Vykoupení

Když jsem si v noci na pátek prošoupala ponožky pochůzkami pro dětské kapky do nosu – kapesníky – čůrat – Modafen – kakat – pustit Bořka Stavitele, učinila jsem nad ránem rozhodnutí. Víkend v Brně bude jen pro mladý. Sbalila jsem dětem family pack kapesníků a nezapomněla přibalit láhev tvrdého alkoholu jako odpustek pro prarodiče. Odpoledne jsem stála před domem a s tváří zkroucenou žalem zamávala usopleným tvářičkám. Sotva auto zmizelo za rohem, vykřikla jsem v duchu hlasité „yeah“ a mávájící rukou jsem zalomila do vítězného gesta. Doma jsem si objednala zásobu sushi na celý víkend a horečnatě (přeneseně i doopravdy) jsem přemýšlela, jakým způsobem se začnu léčit já.

V první řadě bylo nutné pomyslet na léčbu prací. Věděla jsem, že kdesi v zaprášené příchozí poště najdu požadavky na analýzy a reporty a to možná už několikanásobné, s postupně se přidávajícími vykřičníky. Komínek knih na topení nad postelí mi ale připadal ještě neúprosnější. Zaváněla také hrozba manuální práce – okna jsem naposled myla ještě před narozením Čičman. Sakra, ale já přece jsem nemocná a kdo jiný než já má morální nárok na to se právě teď bez dětí jen zbůhdarma válet, pojídat lososové nigiri a číst si, do háje!

To samé jsem zopakovala Houbovi druhý den, když mě lákal na výlet. „Jenom pojedeš autem a budeš se dívat z okna“, sliboval. Uvěřila a souhlasila jsem v představě, jak sedím se skotským plédem přehozeným přes kolena a kochám se výhledy. Jeli jsme na Svatojánské proudy, ze skal traverzovali příkrým srázem dolů, přičemž jsme hráli hru na nákup trampských chat podle stádia rozpadu a opuštěnosti. Na jedné z nich jsme se zastavili, kopali jsme nohama na vratké lavici na terase, pili čaj z termosky a povídali si. Dojem ze smyčky v čase umocňoval zažloutlý výtisk novin z roku 1991 pod oprýskaným stolem. Na stráních jsme mimo jiné našli důkazy svědčící pro konspirační teorii, že původní majitele zchátralých objektů vyhubilo něco tak velkého a při chuti, na co nestačí motyka, tuhý podpalovač ani DDT z běžné výzbroje chataře.  Něco, co za sebou na celém svahu zanechalo jen obří tmavozelená hovna s fragmenty sežraných obětí. Do jednoho z nich jsem měla čest šlápnout, resp. proklouznout na něm deset metrů z kopce a kromě impozantní velikosti jeho tajemství tkví hlavně v tom, že je ve své podstatě nesmazatelné a neodstranitelné.  

Po návratu se ozvala Marťa. Na squatu za Motolem probíhá kulturní festival a nechceme se přidat? Jenom pár kapel, žonglování a divadlo. „Dnes tam jde po svých i celé onkologické oddělení z Motola“, dostalo se mi odpovědi na moji ohranou výmluvu na žluté hleny, zimnici a otevřené vředy.  V šest jsme se tedy sešli před branou starého venkovského statku. Kromě nás byl přítomen už jen jediný příznivec kultury, ležící na louce ve svahu hlavou dolů. Vstal asi za půl hodiny, plaše se na nás usmál a potom si nazvracel do bundy v trávě. Nemohoucí Pobliťák nicméně zůstával také jediným náznakem života v celém areálu. Potom dojela dodávka (plná heroinu, jak nás ujistil Houbič) a zacouvala do brány.

Kolemjedoucí cyklista se zvědavě začetl do letáku na probíhající festival vyvěšeného nad vchodem. Dredař z dodávky před ním hlasitě přibouchl mříž a něco mu důrazně vysvětloval. Cyklista se podrbal na čele a schlíple odjel. „Marťo, seš si jistá, že je to otevřená akce pro veřejnost?“ Apelovali jsme tak dlouho, až  vešla do usedlosti. „Tak jdeme moc brzo a taky bychom měli vzít v potaz, že už to tady jede třetí den“, vrátila se se vzkazem. Počkali jsme do setmění a poté se nenápadně infiltrovali mezi obyvatele squatu.

Připisuji poznámku, že to byla druhá časová smyčka dne. Ve stodole s vývěskou „chill out“ hrálo hardcore techno dost nahlas. Ve vedlejším kravíně aka hlavní stage hrálo hardcore techno o intenzitě jaderného výbuchu a následně vzniklé paniky i přes přirozené tlumící prvky jako jsou šukači beden nalepení přímo na aparatuře, takže mi každá cesta na bar důkladně promasírovala všechny vnitřní orgány.

Mezi stodolou a kravínem stála zaparkovaná auta, na mlatě se milovaly lesby a vedle nich kopulovali rotvajleři. Při bočním pohledu to vytvářelo velmi působivé zátiší. U baru jsme poznali našeho kamaráda z louky – Pobliťák chytil druhou mízu. S těžce vydobytými nápoji jsme usedli do navhlých  křesel (plných svrabu, jak nás znovu ujistil Houbič) a přemítali, co s načatým večerem. Bylo poměrně jisté, že divadlo se konat nebude. Později se ale navzdory všemu konala vydařená žonglérská představení, u kterých mě nejvíc fascinovalo, že je provozovali lidé, co jinak neudrželi ani půllitr v ruce.

V běžném podniku si k vám po naplnění kapacity přisedávají cizí lidé, zde jsme ale záhy přijali pravidlo, že k si k našemu stolu cizí lidé přilehávají. Ohledně úrodné vlhkosti pohostinných křesílek může leccos naznačit i historka s dredařem, který přišel zezadu za Houbovo sofá a při zírání skrz nás si začal rozepínat poklopec. Pár vteřin před vlastním vymočením Houbičovi do týla nevěřícně zavrtěl hlavou a odešel si ulevit na zápraží. Jestli to chytly lesby, nebo rotvajleři, zůstane navždy tajemstvím večera.

V neděli ráno mě nepřekvapilo, že plíseň, hulení a mokrej zadek nepřispívají k fyzické rekonvalescenci. Právem mě udivilo, že právě tyto účinné substance zabírají na duševní chřipku posledních dnů až týdnů. Jen se mi optimální léčebné podmínky stále nedaří nastavit v domácím prostředí.