Nguyenův životabudič do každé rodiny!

Radši bych byla nemocná místo nich, říkávala jsem pokaždé, když jsem zpocenému Žmurovi utírala sople až z trička, nebo strkala Čičman s očima lesklýma od horečky teploměr do zadku. Po uplynulých dnech doma jsem zmoudřela: není nic horšího, než léčit se doma společně se zdravými dětmi. Jak už jsem věděla dávno, malé děti si na empatii k druhému moc nepotrpí. Proto mě překvapilo, jak klidně Žmur vzal sdělení, že je maminka nemocná a nebudeme chodit ven. „Jasně, to vůbec nevadí“, ujistil mě. „Budeme si hrát doma“. Za chvíli přišel s vodítkem. „Už jsem to vymyslel. Budeme si hrát na psy a ty budeš babičky Brit. Já tě přivážu a ty budeš štěkat“. Zachrchlala jsem na znamení odporu, ale zřejmě ne dostatečně, protože se obratem vrátil s „daleko nejlepším“ nápadem. „Tak budeme opice. Vylezeme si na skříně a budeme se drbat“, horlivě kývá i za mě. Podívám se na hodinky: do příchodu Milého z práce zbývá přesně 6 hodin a 25 minut.

Buď je to ibuprofenem, nebo horečkou, ale popravdě se nepřestávám divit, jak jsem s nimi zdravá mohla stihnout tolik věcí během jednoho dne. Jak jsem mohla přehlédnout, že jsou tak hyperaktivní? A jak je možné, že vůbec nespí? Mám chuť se před nimi schovat pod křeslo a zdřímnout si aspoň tam několik blažených minut, než mě najdou, ale oni s každým mým zakašláním nabývají nové energie a ničemnosti.

Ráno jsem se s nimi musela vypakovat na chvíli ven. Došly zásoby trvanlivých potravin a Žmurův odpor pojíst ke snídani bílou Hollandii po expiraci jsem musela uznat za oprávněný. Zjistila jsem, že náš dům prochází další šílenou rekonstrukcí v řadě: když jsem otevřela dveře, klečel na rohožce malíř se štětkou v ruce. „Strašně jsem se vás lekla“, přiznala jsem úplně otevřeně, ačkoliv mě kromě něj notně vyděsila i barva úplavičného průjmu, která bude podle všeho zdobit celou chodbu našeho domu. „Buďte ráda, to se nestává každý den, že vám klečí cizí chlap u dveří“, odpověděl s širokým úsměvem ve výparech ředidla.  

Venku mě oslepilo slunce a ožehlo mou průsvitně zelenou pleť do ruda. Čičman v jakémsi nepříčetném vytržení, že je zlomena třídenní domácí nuda, skákala v kočárku a bez ustání vyhrávala odrhovačky z plyšového slona. S ohledem na svůj nestabilní zdravotní stav jsem se rozhodla zabočit jen do nejbližší večerky. Pečivo, těstoviny, banány. Moji pozornost upoutal balíček vietnamské kávy a kdesi v podvědomí se mi spojil neuronový můstek z lobova blogu, cestou do Vietnamu a slovem zázrak. Na obalu s grafikou 90.let si vykračuje zarputilý manažer s asistentkou ve špatně sedícím kostýmku. Vpravo pro ně přilétá helikoptéra, která je společně s ca-phe thu-thiet přemístí na obchodní jednání o globálním zdroji obnovitelné energie pro každého.

To je přesně to, co mi vrátí vyschlou mízu! Moje zázračná zbraň, která zkrotí mikrobiální padouchy i neposedné děti!

Po obědě jsem zvídavě roztrhala obal a sykla zklamáním. Krabice je plná pytlíčků 3in1. Drahocenné kofeinové sloty zabírá cukr a sušené mléko.

Nechybí příbalový leták o velikosti A4. Ve vietnamštině. S nedůvěrou pytlík vysypu do hrníčku a potom přidám druhý. Dám děti spát a zapiju s tím Paralen. Chutná jako hutná káva, do které se omylem vysypala cukřenka.

Buď má Paralen zázračné synergické účinky ve spojení s kofeinem, anebo je vietnamská káva jednoduše zázračná v jakémkoliv balení. V každém případě jsem v několika sekundách vyřídila pracovní maily a to pouhým přelétnutím prstů po klávesnici, pověsila prádlo, zaswingovala si na Django Reinhardta, napsala tento post a o dalších smělých plánech bohužel nestihnu už ani řádek – z okna slyším vrtulník...