Na zápis nebo na odpis?

Když jsem si minulý týden kroužkovala dny červenou fixkou v olbřímím papírovém kalendáři s velkolepým produktovým názvem „Maximanager“, nešlo o vyznačení menstruace, ani dnů, kdy jsem vydržela nejíst čokoládu a chodit spát před půlnocí.  Začátek vsuvky.  Mimochodem, psala jsem vám, že Milý na tenhle můj poctivý retrokalendář s kroužkovou vazbou namířil objektiv naší IP kamery a tak jej učinil v duchu dnešní doby konečně online? Své červené a zelené kroužky si tak můžu prohlížet i vzdáleně přes telefon, pokud jsem schopna po sobě přečíst čmárance, zkratky a nesouvislé komentáře. Jen se do něj nedá na dálku vpisovat. V naší domácnosti půjde ovšem jen o pár týdnů, než Milý sestrojí robota s propiskou v teleskopické horní končetině.

Konec vsuvky. Červené kroužky znamenaly jediné – dny otevřených dveří a vyzvedávání přihlášek do mateřských školek. Původně jsem ze dveří odcházela vyzbrojená vzpomínkami na moji předškolní docházku. Na facku, která mi doma přisvištěla za uši jako přímý následek integrace kouzelných slovíček palchant a kletén do mé tříleté slovní banky a cvičné oslovování rodičů. (Podotýkám, že jsem se je přiučila od učitelek a ne od dětí). Drožďové polévky s aroma neprotékajícího dřezu a ještě zatuchlejší zdravotní procházky kolem textilky, kdy jsme před mostem uzavírali sázky o bombary, zda bude dnes řeka červená, zelená, nebo tyrkysově modrá (v té době byly čističky odpadních vod pouze na Západě a ve fantasy literatuře).

Asi jsem fakt stará, protože realita je dnes úplně jinde. Pokud čekáte senzaci o dozorkyních z Buchenwaldu, které se po válce rekvalifikovaly jako personál mateřských školek, musím vás zklamat. Všechny ředitelky tří podniků, které jsem vybrala na poslední chvíli na základě dojezdové vzdálenosti a s vyloučením faktu, že tam nějaké dítě zhynulo za obzvlášť nechutných nebo tajuplných okolností, byly laskavé ženy prokazující nekonečnou studnici trpělivosti a taktu s pobíhajícími dětmi i agilními rodiči.

„Prosím vás, učíte tady podle montessori pedagogiky, nebo raději walfdorf?“vykřikuje jedna z matek a hučící místnost připomíná tiskovou konferenci. „No jak bych vám to“, podrbe se ředitelka propiskou v drdolu. „My tady učíme multikulti. Ono to v prostředí Rusů, Romů, Vietnamců a ostatních ani nejde“, plaše se usměje.

V druhé školce se s usínající Čičman na rameni ptám, jak je to s přijetím v případě mladšího sourozence, protože ve školce č. 1 Čičmanice snížila Žmurův kurz na přijetí do záporných hodnot. „Každý má právo na vzdělání a my tady žádnou sourozeneckou diskriminaci neuznáváme“, odříká jako mantru ředitelka. Což je sympatické, ale na vyžádání dopoví kompletní story: ve školce se táhl minulý rok nemilý případ s ombudsmanem a multimatkou, jejímuž dítěti bylo upřeno právo na vzdělání. A podle úvodního prohlášení je jasné, kdo se stal vítězem. Otázkou tedy zůstává, jestli není prohlášení jen navenek a interní rozhodovací procesy zůstaly nedotčeny, ale to už je trochu konspirace.

Třetí školka je božská. Secesní vila, která zastiňuje i sousední velvyslanectví. Učitelkám svítí kolem hlavy svatozář, o čemž nasvědčují minimálně riskantní kurzy keramiky už pro nejmenší děti (vím, jak mě dovede rozhodit, jen když mi nepíše oblíbená propiska, protože ji někdo ucpal plastelínou). Vestavěné relax patro s antistresovými míči (pro děti, ne pro učitelky). Čičman už tvrdě zařezává v kočárku před školkou a jsem načatá ji nehlásit, potají se plížit podél zdi a přehazovat kočár přes plot, pokud to bude situace vyžadovat. „Můžu se vás zeptat jen na orientační odhad, jaké dáváte Žmurovi šance na přijetí?“ ptám se a nohou zakopávám pod stůl střepy keramické placky, kterou zkoušel nepozorovaně, zato s úspěchem rozlomit, holomek. Ředitelka mi beze slov zamává třemi archy zhusta popsaných papírů. Schindlerův seznam čítá odhadem dvě stovky zájemců. „Bereme třináct.“

Začíná mi tedy svítat, jak bude vypadat příští rok. Žmurovy znuděné dotazy „a co budeme dělat teď, mami?“ se exponenciálně znásobí ze současných sta denně na odrhovačku od rána do večera. Druhou alternativou je soukromá školka, ale napadá mě spousta důvodů, jak investovat desítku měsíčně na bohulibější účely, ze kterých budeme mít navíc něco i my. Navíc při zachování rodinného práva na vzdělání není reálné, abychom za dva roky platili i s Čičman dvacku. Možná ještě třetí – schopný mladý rodič školky nehledá, ale vytváří!