Pan Hrabánek a ti druzí

Před dětmi jsme žili v bytě my dva. A několik potkanů. Někdy kamarádi, instalatéři a mouchy. V každém případě určitý počet lidí a zvířat, kteří se dali spočítat a bezvýhradně podléhaly fyzikálním zákonům.

Od doby, kdy začal Žmur mluvit, se v téže bytě objevuje rozpínavý počet bytostí. První přišel Zajíc.

„Kde se tady vzala ta hrozná díra?“ podivovala jsem se třeba nad vydřeným kolenem v teplácích. Žmur se zatvářil spiklenecky a dychtivě mu cukaly koutky, abych se hlavně nezapomněla dozeptat, kdo to udělal. „Mami, byl to...(wait for it)...Zajíc!“

„Nojo, Zajíc!“ plácnu se do čela, ale vzápětí si ustaraně povzdychnu. „Ale kde ten Zajíc tady může bydlet?“ Ke žmuří duchaplnosti lze přičíst červený puntík za to, že Zajíce neumístil do jednoduše kontrolovatelného prostoru, jako je šuplík na příbory, ale do komory – místa, kam se občas bojím i já sama, nejen proto, že mě tam jednou málem sejmula koloběžka, která se jako gilotina zřítila z háku u stropu.

Zatímco Děravý Zajíc časem dorostl na Děravého Tygra, zabydleli se u nás trpaslíčci aka šunkoví vyžíráci z díry na přívod vody, Ruda Láznička (kamarád do vany) a pan Hrabánek. Za Hrabánka si mohu připsat čárku na zeď jenom já, protože Žmur tak dlouho odmítal klasické i alternativní čtené pohádky z knížek, až jsem musela stvořit správce parkoviště, jeho psa a šest aut. Seriál, který aktuálně přerůstá v šestou sérii a „Tak jde čas“ je proti němu krátkometrážní dokument ze života. Pan Hrabánek podnikl cestu po všech světových kontinentech a jednu mezigalaktickou výpravu, snědl dodávku čokolády a vypil hektolitry kakaa, postihla ho stařecká demence (velmi oblíbený atribut vyžadovaný téměř každý večer), našel a spřátelil si mnoho babiček alias kuchyňských milenek chutných večeří a božských bábovek.

Pana Hrabánka mám ráda, protože je čistokrevně źmuří a protože to je další rovina, na které se před lety ukázala vražda televizního přijímače jako jediné správné řešení. (Hrabánek ruluje dokonce i přes nepopiratelnou existenci youtube a animovaných pohádek o helikoptérách v japonštině.) Pan Hrabánek mě sere, protože je to nekonečná vylhanina o starém popleteném dědkovi a protože mám pocit, že se z něho už nikdy v životě nevyvážu.

Chrabrého Hrabánka je už prostě moc a v posledních dnech Žmurova závislost postoupila natolik, že si ho začal personalizovat. „To byl pan Huabánek?“ ptá se pokaždé, když u nás dopoledne zvoní pošťačka. „Na lavičce sedí dva huabánkové a jeden spí“, komentuje bezdomovce před kostelem. „Nekoukej jak huabánek“, přiletí Čičman herda do zad, až vyplivne natrávenou kukuřičnou křupku. Vymýšlím, hledám. Zapisuju si poznámky během ristretta na stojáka před kavárnou. Nástupce pana Hrabánka. Dětského superhrdinu, snadno zastupitelného za nové imaginární kámoše. Než mi z toho huábne!