Sladké. Designové. Hustoboží.

Do minulého týdne jsem si nebyla jistá, jestli je to poslední hipster trend, nebo konspirační celorepubliková závislost na cukru, ale v mém okolí se nápadně často začínají rodit Autoři Designových Dortů. Proboha proč? Pokud jste si někdy položili stejnou otázku a navíc trpíte noční inkontinencí z nočních můr o šlehačce ze spreje a sušených žloutcích v prášku, přináší vám právě tento zápisek odpověď. Může za to věk Vodnáře!

„Já to cejtím v těhlech rukou už od 12.12.“ vypráví nám u stolu nenuceně přisednuvší Tomík, kterého jsme naposled viděli před několika měsíci. Tomík pracoval jako prodavačka, pardon, módní poradce v jednom nejmenovaných gay butiků v Praze. Osobně si myslím, že mít Tomíka v kšeftu muselo být větší terno, než kdyby v petshopu se granulemi pro psy obsluhovala chodící uzená kýta. „Ale já řekl. Jako sorry. Končím.“ pokračoval Tomík, „oblékl jsem si bílý kompletek od Armaniho, protože cukráři prostě musí nosit bílou, žejo. Uvolňuje čakry. A odešel jsem zadělat těsto. To je prostě ten Vodnář, no. Stejně jako jsme se tady dneska potkali, náhody neexistujou!“

„No a co recepty?“ ptám se. Přede mnou se nemusíš bát konkurence, mám bohužel vrozenou dispozici. I životaschopný zárodek těsta mi skončí jako samovolný potrat ještě před vytažením z trouby“, ujišťuju. Tomík mě obejme. "Jednou se to podaří, musíš být pozitivní!"

„No, to ti na mě jde takový tušení třeba už několik dnů předem“, přivře oči. Možná je krátkozraký, možná mu Vesmírní lidé právě faxují vylepšenou technologii na biokvásek. „Jako naposled při tom vatikánským chlebíčku. Představ si, že takhle sedím už druhej den u trouby a nenapadá mě vůbec nic. Vtom zazvoní sousedka a přinesla mi kousek těsta, ze kterýho se to peče. A ty dáš kousek těsta zase komu jinýmu. Řetězec duchovního štěstí. Taková hodná stará paní v zástěře s růžema, jako babiččin igelitovej ubrus. A já ji objal a brečeli jsme oba!“ sundá brýle a narychlo si protře oči. Slzí i stůl vedle nás a obsluha okamžitě odchází rozlít něco tvrdšího.

„Prodáváš je?“ Při zmínce o prodeji se Tomík nad materiální hrubostí dotazu trochu zachvěje. Mám už nasmlouvaných několik pražských kaváren. A s jednou jsem se taky rozloučil. Chodím si je tam osobně kontrolovat, jestli moje dorty mají dostatek pozornosti, chladu a kyslíku, aby se nezapařily a neudusily pránou, chápeš. Tak přijdu do tý kavárny, ptám se po svém Čokoládovém Pokušiteli a najednou ho vidím, jak je tam chudák přiklopenej pod plexisklem! „To je bezprecedentní porušení cukrářských práv“, zhrozím se. „No to by ještě nebylo to nejhorší, ale byl tam přiklopenej vedle větrníku od Hájka! A tak jsem si nechal zavolat managera a řekl jsem. „Jako sorry. Končím!“ proneseme všichni tři jednohlasně. „Vidíš? To je zas ten Vodnář!“ pokýve Tomík dramaticky.

Protože na rozdíl od Vodnáře věřím, že kuchař do jídla otiskuje nejen kalorickou tabulku, přemýšlela jsem ještě ten večer, jestli bych tenhle dort vlastně chtěla pozřít. A vzápětí jsem usoudila, že ano. Je jaro a čas stát se koncentrovaně sluníčkovou!

P.S. Víte, že letos frčí neptunově modrá poleva?

Image je na nic

Následuj svůj instinkt!