Embryo

Nejpozoruhodnější události týdne jsou, že se z vnějšku neděje vůbec nic. Když jsem v úterý v nosohltanu stále ještě opatrovala zelené hleny jako ráček poustevníček svou sasanku, stala jsem se zřejmě bakteriologicky vyhlášenou destinací a přidal se také zánět močových cest. Nejsem fiflena; já tři týdny vydržím chrchlat a lít si do kafe zkyslý mlíko, protože nemám čich ani chuť, ale jak jde o to, že se mě někdo pokouší připravit také o komfortní čůrání, ještě ráda se odplazím k doktorce pro odborný zásah.

“Jé, tak to je teda pěkně vyvinutej zánět. Tak vám budu muset napsat antibiotika a taky to asi musí dost bolet co? Tohle vám od bolesti spolehlivě uleví.” Natěšená zejména na tu úlevu jsem naběhla do lékárny. Je to ta lékárna, která je personálně a sortimentem kdesi na úrovni chýše z palmových listů, jen tam místo šamana obsluhuje zlý duch zatrpklé lékárnice. Pokaždé se utěšuji, že příště už budu opravdu vážit cestu do lékárny 21. století jen o pár bloků dál. Ale vzhledem k tomu, že podobné cesty podnikám jednou ročně a pokaždé ve zbídačeném stavu, končívám v naší černé špeluňce se zaprášeným hadem ovíjejícím se kolem vah, na jejichž miskách jsou vyrovnány vybledlé krabičky Marťánků a Geladrinků. Je prostě nejblíž.

Antibiotika ušla pozornosti. “Ale tady ten Algifén”, procedí lékárnice štítivě mezi zuby, jako by šlo o domácí prostředek pro vyvolání potratu, “ten máme pouze ve větším balení.”

“To nevadí, doplatím to”, mylně se domnívám, že jde pouze o obchodní domluvu. 

“No to věřím, že byste ráda doplatila, velké balení! Ale to já vám dát přece jen tak nemůžu”, zahříme jako šéf protidrogového oddělení.

“Aha, a jak to tedy uděláme?”  “Buď vám ho můžu objednat a bude tady za dva dny. Nebo spíš za tři. Ale to už stejně přece nebudete potřebovat, když vám zaberou ty antibiotika.” Tak tady máte antibiotika a nashledanou.”

Úleva se tedy nekoná a to ani s antibiotiky. Druhý den ráno si v 39 stupňové zimnici vyhledám nejbližší urologii, která bere bez objednání. Sestra je v pohodě, doktor vypadá jako pan profesor Hrbolek a zřejmě je nejstarším žijícím držitelem lékařského diplomu na světě. “Tak pojďte děvenko, nebojte se”, zve mě do své ordinace a já jen čekám, kdy dostanu čichnout éteru. Přítomnost ultrazvuku mě rozhodně nemálo překvapí.

“Ledviny jsou v pořádku, ale ta moč! Že vy málo pijete! A solíte!”

Následujících deset minut probíhá detailní výslech na téma kolik přesně ml za den vypiju a kolik ml vymočím, v kolik hodin chodím na záchod, kolik sekund a v jakých bolestech vykonávám vyměšování. Hrbolek bolestně syká pokaždé, když se snažím odhadnout nějaká hausnumera. "Měla jste být na takové otázky lépe připravena! A do toho solíte!” naříká.

“Děvenko, tady máte recepis na lék, který by vám měl pomoci. Vysadíte předchozí a začněte ho brát okamžitě." V úterý si zavoláte.

“A nesolte!” slyším jeho vzdálené úpění ještě při odchodu z čekárny.

Doma rychle vyškubnu z krabičky příbalový leták. Širokospektrální antibiotikum. Záněty všech stupňů a druhů. Cestovatelský průjem, osvědčený přípravek na kapavku a syfilis. (A co čekáš z návštěvy urologie, posmívá se mi po telefonu Houbič) Celá zadní strana vydatného čtení drobným písmem je potom věnovaná vedlejším účinkům.  Z těch čtenářsky atraktivních mohu jmenovat edém mozku, obrnu půlky obličeje a seznam rozličných druhů náhlých úmrtí. První tableta se mi tedy nepolyká s úlevou.

Potom dva dny spím. Občas mě probudí Žmur, který si z mého bezvládného těla udělá trampolínu. Občas se zajde podívat Čičman. Milý s hrnkem houbového čaje ze Sibiře. Připadám si jako embryo a je mi jedno, že jsem zpocená, zcela jistě smrdím (i když to díky absence čichu necítím), nemyla jsem si vlasy čtyři dny a sním půlku rohlíku za den. Zdá se mi, že pluju v loďce po řece a rybařím trpaslíky. Málem mě sežere vydra. Třetí den vylezu ze svého zatuchlého úmrtního lůžka a je mi dobře. Nemůžu tomu uvěřit. Je mi tak dobře, že už nechci ležet. Dávám si očistnou koupel, vyjím ledničku. Všechno voní a chutná! Na tenhle rok musí být vybráno.