pondělí 12. září 2016

Hip, hap, hop!

Jestli jsem vám v minulém postu psala něco o veselém konci léta opravdu já, musela jsem být asi na tripu. Dnes začneme tím, že doma opět vypukla zombiekalypsa a právě teď se mi za zády strnulými pohyby klátí postavičky generující při každém kýchnutí takové množství zeleného slizu, že by z toho v batolecím kurzu Kutílků vyrobili padesát mucholapek a ještě by vyšlo na pistáciový puding. Ani do toho Korporátu nemůžu chodit s pocitem satisfakce, protože ze strnišť nefouká a paraplíčka se dají použít jen do koktejlů. Navíc mám odložené podzimní kurzy, a v takové chvíli nezbývá, než sáhnout do kouzelného klobouku aktivit, kterých se Psice většinu roku štítí, a vytáhnout si slosovací míček s nápisem „Sport“. Konkrétně nejbližší fitko, kam chodí všechny holky s nalepovacíma nehtama v barvě svých kosmo elasťáků, a nikdo si před vchodem o futra tajně neoklepává bláto ze svých jediných sportovních bot do lesa, tedy až na jednu výjimku. A všichni už víte, o koho zase jde, žejo.

Včera jsem hodně přemýšlela, jestli vsadit na jistotu s Lakšmí, která si v hodinách jógy vášnivě líbá kolena, lokty, či jiné tělesné výběžky (svoje) a při závěrečné meditaci zaujatě hněte krční páteře (všem), nebo se pustit do zcela nové disciplíny. Zvítězil můj přirozený masochismus a přihlásila jsem se na hodinu jumpingu, protože v popisu lekce byl zmíněn jako nejúčinnější booster endorfinu a na to Psice slyší – ať už to napíšete na čokoládu, důtky, nebo trampolínu.

S heslem „radši přijít pozdě, než přijít škaredá“ jsem si namalovala si oční linky a rudé rty, abych mohla se svou nadlimitní dávkou endorfinů na konci lekce odhopsat rovnou na sraz (tak velká masochistka, abych šla jenom cvičit, zase nejsem). To se vymstilo, protože jsem hned ve dveřích schytala černý bodík od instruktorky a trampolínu opřenou o zeď, kterou nikdo nechtěl. Proč ji nikdo nechtěl, jsem se dozvěděla velmi brzo.

"Poprvý na jumpingu?" ptá se instruktorka v jedovatě fialovém dresu a je to typ, se kterým to ve sportu nikdy nevyhraju: malá, s krátkýma svalnatýma nohama a houževnatým pohledem. Připomíná mi trochu sklípkana, ale radši jen horlivě kývám a tvářím se, že jsem v poho a mám nastudováno.

„Oukeeej“, zařve Sklípkan. „Dáme si po celou dobu lehký kardio a do toho občas trošku zabereme. Pěkně si dupu do svý trampošky a ručník mám před sebou, budeme dělat přestávky na pití“.  Váhavě si pověsím na tyčku před sebe aspoň papírový kapesník a Sklípkan pouští kazeťák. A přesně v tomto okamžiku pochopím, proč právě moje trampoška stála na hanbě u vchodu a nikdo ji nechtěl. V kombinaci s mojí výškou a dlouhýma nohama se pohybuju v úplně jiných výškových hladinách, než Sklípkan a ostatní cvičenky.  Někde mezi stropem a orbitální dráhou. „Dupej silou dolů“ cedí přes zuby Sklípkan, ale tahle rada mě fakt nepomůže, jen těsně líznu hlavou kolem zářivky. A tak zatímco někde hluboko pode mnou Sklípkan tančí svůj ďábelský kozáček, zpomaleně vykopávám labutí jezero vysoko nad hlavami přítomných a připadám si jako Neil Armstrong na procházce po Měsíci nebo člověk, který právě zažívá klinickou smrt a dívá se svrchu na zpocený lékařský tým.

V životě bych neřekla, co Sklípkan zvládne za efektivní pohyby v doprovodu hudby, kterou jsem dosud považovala za zcela neškodnou, jako Elvis Presley, nebo Bob Marley. Ale po skončení hodiny bych uvěřila, že se dokáže během deseti sekund  rozkmitat na rychlost světla a rozpadnout na atomy i za hudebního doprovodu „Holubí dům“ a pak se proměnit v černou díru, co nás všechny sežere jak malinu. Ke konci už aspoň rezignovala a přestala mě odvolávat zpátky na zem, takže jsme si v závěru mohly střihnout kung-fu legendu, kdy Sklípkan boxoval v rytmu 400 bpm a já se stala létajícím ninjou, přičemž kolem nás místo okvětních lístků sakury lítaly moje zpocené papírové kapesníky.

Jestli jumping opravdu podporuje uvolňování endorfinu, není úplně jisté. Podle nezaměnitelných zvuků v tělocvičně ale něco určitě uvolňovat musí. Taky jsem pochopila, proč mají slova „tramp“ a „trampolína“ společný slovní základ. V obou případech se domů ploužíte nejistým krokem, s bolavým břichem a palčivou otázkou, kterou si zodpovíte s jistotou až v koupelně: totiž jestli jsou ty spoďáry mokrý od potu, vylitejch ionťáků, nebo něčeho úplně jinýho.

15 komentářů:

  1. "při každém kýchnutí takové množství zeleného slizu, že by z toho v batolecím kurzu Kutílků vyrobili padesát mucholapek a ještě by vyšlo na pistáciový puding"
    hahááááá... a teď jdu číst dál.

    OdpovědětVymazat
  2. Á, klinická smrt a levitace!
    A jaký jsi měla boty, psice, tentokrát??

    OdpovědětVymazat
  3. Proč JÁ chodím na workshopy posilování pánevního dna, zatímco TY si můžeš dovolit trampolínu?! Tři roky přece, kuwa, nejsou zas takovej rozdíl! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Liška: Boty jsem měla lesní. Takže krom papírových kapesníčků možná pršelo i jehličí...:)

    F.: Počkej a já snad někde píšu, k jakým závěrům jsem dospěla v té koupelně???

    OdpovědětVymazat
  5. Píšu si, jumping nechávám ve škatulce aktivit, až budu na tom tripu :D

    OdpovědětVymazat
  6. Sklípkan a kozáček, z toho s prominutím chčiju smíchy:-) Váš blog prostě miluju. Právě jste popsala mou první hodinu spinningu - bylo tam všechno! Včetně svalnaté sklípkanky a pokřiku dupej dupej. Příště jdu radši na tu jógu.

    OdpovědětVymazat
  7. Quanti: Na tripu by to bylo boží, ale to bych tím stropem už fakt proletěla:)

    Anonym: Díky a spinning zařazuju do black listu. Já si půjdu příště taky radši líbat kolena!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na spinningu jsem párkrát byla a bylo to v podstatě totéž, jen bez prorážení stropu. Obávám se, že na organizované sporty jsem prostě moc asociál...

      Vymazat
    2. Na spinningu jsem nebyla nikdy, aspoň vidíte, jak se mě drží trauma z cyklisťáku na gymplu, kdy jsem se ještě se dvěma astmatiky držela několik kiláků za naši zdatnou třídou a bylo mi z toho šlapání blbě od žaludku.

      Vymazat
  8. Já vim, proč se svejm pohybovejm aktivitám věnuju neorganizovaně - protože sklípkan! :-D
    ...žiš, jak já nesnášim, když mi do cvičení někdo kecá!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo a nejvíc jsou ty zfanatizovaný fitness náckové, co na začátku hodiny poprosí o tykačku jen proto, aby ti pak mohli syčet do ucha "makej na ty nohy" a uvolněně u té buzerace popíjet svůj steroidovej koktejl...

      Vymazat
    2. Ty se do mě nikdy moc nemontovali. Ale dva roky nazpátek jsem běžel Spartan race a tam byl takovej...takovej... Tam byl takovej roztleskávač, kterej na lidi seřazený těsně před startovní čárou pořád hulákal, ať si zaskáčou na jedný nozeee...a na druhý nozeee... a "A-roooo" aby si od plic zakřičeli. Já se tam TAK styděl... :-D

      Vymazat
    3. A proč měli hned na startu křičet "ÁRO"?

      Vymazat