Dárky co chceš: Čičman slaví čtvrtiny

Přijde mi, že si opravdu poctivě a do detailu pamatuju tak půlku doby, co Čičman máme. Takže pocitově by měla mít příští týden druhé narozeniny (a zbytek jsem vytěsnila do nějakého black boxu v zadní komůrce levé hemisféry – krabice s jejím jménem a v ní měsíce nevyspání, strachu, nemocí a výbuchů vzteku, kdy klečela na chodníku před domem a mlátila hlavou do asfaltu.) 

Podle rodného listu budou Čičman příští středu čtyři roky. Vloni jsem na začátku května přemýšlela, jak bude Čičman asi velká, vzdělaná, velkorysá a empatická až jí budou čtyři a skončí temné období 0 - 3. Rozhodně je větší. A úplně jiná, než jsem myslela. Takže pro případ, že bych za rok řešila zase nějakou amnézii, tady je kompletní wish-list toho, co by si čtyřletá Čičman přála k narozeninám, protože to vydá za kompletní psychologický profil:

• Modrý lak na nehty
• Zajít na matriku a přejmenovat Čičman na Eduarda, "protože by se mi líbilo, kdybyste mi říkali Edíku"
• Zlaté boty se zlatýma tkaničkama
• Zapichovátko do koktejlu se střapečkem, které se zlomilo, když se o něj masili s Pižmurem
• Mimino. Umělý.
• Mimino. Živý. („To není spjavedlivý, že už nechcete miminko. Žmul taky dostal mě, když byl malej!“
• Diamant
• Obrovský čokoládový dort, ze kterého dá ochutnat všem kromě Žmurovi za to zlomený koktejlový zapichovátko
• Stát se jednorožcem (jednorožcem Edíkem s modře nalakovanými kopýtky ve zlatých botech)
• Chodit s Matyášem ze školky
• (Aby Jiřík žárlil)
• Interiérové barvy a třpytky, aby si mohla vymalovat půlku pokoje podle vlastního návrhu
• Dlouhé vlasy ("Neš-ná-ším svoje vlasy!")
• Aby nikdy neumřeli všechny babičky a dědové
• „Aby umšela Saša za to, že chodí s Jižíkem!“

Ten jednorožec mě dojal, měla jsem to totiž stejně. (S vlasama doteď. Jen ten Edík mě v dětství fakt minul).

Věková geneze jednorožčích přání:

Stud na konci švédského stolu

Bůh vám to vrátí na dětech? Nevěřte tomu.

Food story malé Psice by vlastně mohla být strašně krátká epizoda, nebo zenové haiké: šťovík, hlína a anýzové bonbóny. Ale tím bych vás okradla o spoustu zábavných detailů, které dokládají, že nejlepší historky vznikají z ničeho, v našem případě z prázdného dětského žaludku. Dneska bych byla v čele dětského breathariánského spolku, nebo se uplatnila jako malá komparzistka válečných thrillerů, ale tenkrát jsem před sebou měla místo vlastní fotky v novinách talíř s kližkou a rozblemcaným knedlíkem tak dlouho, dokud nezmizí aspoň to maso, vís co by za to daly děti v Somálsku, žejo? Pak přišla doba medová. Máma si někde přečetla zdravovědný článek o blahodárnosti tohoto hmyzího výměšku a od té doby byl mým denním chlebem rohlík s cenťákem másla, ze kterého přetékal jako z potápějící se bárky z každé strany med. Pokud ve mně kližka vzbudila první podněty na aktivní odpor, med mě přinutil jednat. Na tohle byla hrozná výhoda jídelna s lodžií, kudy se dalo procházet na zahradu, v létě navíc volně průchozí. Spojencem se stal starý hustý tis, do jehož spletitých větviček se vešel celý pravidelný příjem kližek a medu. V zimě jsem se naučila košťátkem zametat stopy. Nebylo to bůhvíjak čestné, ale v zásadě čisté a win-win řešení. Jídlo skutečně mizelo přesně podle přání rodičů.

Už si to moc nepamatuju, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se k nám tu zimu stahovalo neobvyklé množství ptactva od sýkorek pro drobky z rohlíku po supy lačnící po šlachovitém hovězím. Nejasně si vzpomínám, že se pod sněhem a přívalem kalorií začala celá kontrukce tisu povážlivě naklánět, ale dramaticky se to profláklo, až když přišly silné jarní větry a rozvály po zahradě pochmurnou sbírku opižlaných chlebíků včetně svačinek, co byly ještě pečlivě zabalený v sáčku, ze kterýho prosvítala plíseň a dezén vánočních ubrousků.

Pokud by Ježíš kromě chůze na vodě a výroby vína z vody dělal pečlivě svou práci, myslím nejen show, ale tu každodenní administrativu od devíti do pěti, měli bychom teď doma dvě tenké děti s nafouklými bříšky, do kterých bych ustaraně dloubala lžičkou. Místo toho máme doma dvě sarančata jevící známky bezohledné radosti, když se jim podaří nepozorovaně ohlodat hlávku celeru, nebo zanechat v lednici v přihrádce na zeleninu jen šlahouny mrkve, na kterých se pohupují vršky odkousaných karotek. Díky tomu dochází k situacím, kdy vypadám jako domácí tyran, třeba když v parku přiběhne Žmur a prosí si o jablko (a já mu ho nechci dát, protože snědl před odchodem půl kila hrušek). „On si prosí o jablko? U nás prosím děti já, aby snědly jablko“ diví se Gábina. Výhodou je, že je nemusíme uplácet nezdravým jídlem, druhou stranou mince pak to, že si s M. schováváme vzácné čokoládky na tajná místa jako muklové z koncentráku a hltáme je pod psacím stolem, když jsou děti zaujaté něčím jiným, nebo se chytnou na návnadu v podobě wannabe zapomenuté petržele v nákupní tašce.

Doma se tedy dá spousta věcí ututlat, horší je to s výjezdem mezi lidi a to nejtemnější vyplave na povrch při společenských příležitostech jako je bufetová snídaně. „To jsou ale roztomiloučké děti“ štípe Žmura do tváře majitelka severočeského penziónu. „Budete zítra pěkně papinkat snídani? Podává se od osmi“, předává nám klíče od pokoje.

Druhý den se začínají páté ranní množit dotazy, zda už je osm a pokud ne, tak přesný přepočet za kolik minut a sekund. V jídelně jsme v půl osmé, děti při sebemenším šramotu vybíhají na chodbu a pídí se, jestli paní kuchařka nezapomněla/ nezaspala/ nezemřela. Konečně vchází majitelka penziónu s podnosem, naši dva ohaři jí jdou po rukách a začíná gastro peklo. Žmur se odvažuje i k nekonvenčním kombinacím mazance štědře obloženého šunkou a sendvičům se sýrem a marmeládou. Majitelka se nejdřív kochá se založenýma rukama, ale hrdost kuchařky brzy vystřídá panika. Je 8:10 a první hosté vcházejí k bufetu s pár opuštěnými kolečky salámu, v rohu se krčí pozapomenuté chlebové patky. Někdy bych chtěla odjíždět bez sklopených očí. Ještě, že mezi podniky s bufetovou snídaní neexistuje sdílený blacklist hostů, kteří se nevyplatí!

Dárky, co nechceš II.

„A tohle je pro tebe ze Střelkového mysu!“ vybalí Marťa ze své objemné tašky mikrotenový smotek, co vypadá přesně jak ta věc, co se tahá pinzetou z žaludků rozkládajících se vorvaňů v epických spotech proti používání igelitových tašek. „Jé“ zaraduju se upřímně, protože co máme s Marťou taky společné, je odboj proti všem těm načančaným dárkovým taškám s koťátkama v košíku. „Jé“ zaraduju se podruhý, mušle, boby a hnidy!“ „Ale hovno, říká Marťa, „tuhle lasturu používají místní jako popelník. A tohle jsou semínka strašně obří palmy, který v letadle pěkně dozrály a pukly.“ Než se stačím zaposlouchat do vyprávění z JAR, sednou si v úplně prázdný hospodě hned vedle nás čtyři stejně oblečený a učesaný ženský a začnou řešit gelový nehty. Snažíme se být otevřené tomu, co je to za vzkaz osudu a jak tak koukám na ty moje, měla bych si je aspoň zapilovat, ale nakonec to nevydržíme a stěhujeme se o stůl dál.

To se ale zas otevřou vchodové dveře a přivalí se tsunami ženských, mezi kterýma si i náš gay číšník připadá jako nedepilovaný hovado z planety Mars. Dokonce znervózní tak, že nám nosí cider s růžovým paraplíčkem a oslovuje nás dámy. Jako třeba: „Tohle už můžu asi vyhodit, dámy?“ a bere štítivě mezi dva prsty mou drahocennou sbírku semen a schránek měkkýšů, kvůli kterým bude na jihu Afriky o tři palmy míň a na pláži vajgly, zato se žádná želva neudusí sáčkem. „Ne!“ zařveme současně do virblu, co právě pustil DJ a záhy pochopíme, v jaké pasti jsme se to octly: rozlučka se svobodou. Podle pištivosti lokalizujeme budoucí nevěstu a její kámošky. A máte to mít, bude pánský striptýz.

Na pódium vběhne Batman s pláštíkem a žabíma nohama. Jen tak letmo mi bleskne hlavou Žmur s jeho aktuální závislostí na Avengers, a kam až může dětská obsese v superhrdinech zajít. Na pódiu se octne růžolící nevěsta a je donucena si kleknout během toho, co se všechny dělíme o parfémy a synchronizujeme si menstruační cykly. Přemýšlím, kdy bych to asi vzdala já, normálně utekla bez placení záchodovým okýnkem a vymazala si čísla všech těch gelových kravek, ale bylo by to určitě dřív, než je hrdinka naší dnešní show donucena očichat bílá tanga ještě před tím, než jí je Batman zavěsí na hlavu (doufám, že si teď užíváte detailní představu těch vyzrálých spoďár naložených pod nepropustnou vrstvou koženkových kalhot). Festival trapnosti se rozbíhá do plných, pištivé kámošky už jen chraptivě sténají, nevěsta s tangama na hlavě do rytmu disca rytmicky honí Batmanův pásek a my zdrháme. Hlavním vchodem a s placením, i když gay číšník už bude po zbytek večera skrývat erekci za barem a holky by si pár ciderů na nevěstu nevšimly.

Že pánský striptýz není pěkná podívaná jsem tušila už dávno, ale tohle bylo okénko do světa netušených rozměrů. Figuruje na rozlučkách se svobodou taky gigolo? A co třeba tématický filmový večer s Robertem Rosenbergem s pamětním DVD? Někdy je fakt štěstí vyváznout jen s igelitkou ulit a semen!

Český striptér Turbo XXXL: Sem si klekni!
Od určité velikosti cizího spodního prádla na hlavě už zbytek show nevidíte.