Bůh vám to vrátí na dětech? Nevěřte tomu.
Food story malé Psice by vlastně
mohla být strašně krátká epizoda, nebo zenové haiké: šťovík, hlína a anýzové
bonbóny. Ale tím bych vás okradla o spoustu zábavných detailů, které dokládají,
že nejlepší historky vznikají z ničeho, v našem případě z prázdného
dětského žaludku. Dneska bych byla v čele dětského breathariánského
spolku, nebo se uplatnila jako malá komparzistka válečných thrillerů, ale tenkrát
jsem před sebou měla místo vlastní fotky v novinách talíř s kližkou a
rozblemcaným knedlíkem tak dlouho, dokud nezmizí aspoň to maso, vís co by za to
daly děti v Somálsku, žejo? Pak přišla doba medová. Máma si někde přečetla
zdravovědný článek o blahodárnosti tohoto hmyzího výměšku a od té doby byl mým denním
chlebem rohlík s cenťákem másla, ze kterého přetékal jako z potápějící
se bárky z každé strany med. Pokud ve mně kližka vzbudila první podněty na
aktivní odpor, med mě přinutil jednat. Na tohle byla hrozná výhoda jídelna s lodžií,
kudy se dalo procházet na zahradu, v létě navíc volně průchozí. Spojencem se stal starý hustý tis, do jehož spletitých větviček se vešel celý
pravidelný příjem kližek a medu. V zimě jsem se naučila košťátkem zametat
stopy. Nebylo to bůhvíjak čestné, ale v zásadě čisté a win-win řešení. Jídlo
skutečně mizelo přesně podle přání rodičů.
Už si to moc nepamatuju, ale
nepřekvapilo by mě, kdyby se k nám tu zimu stahovalo neobvyklé množství ptactva
od sýkorek pro drobky z rohlíku po supy lačnící po šlachovitém hovězím. Nejasně si vzpomínám, že se pod sněhem a přívalem kalorií začala celá kontrukce tisu povážlivě
naklánět, ale dramaticky se to profláklo, až když přišly silné jarní větry a
rozvály po zahradě pochmurnou sbírku opižlaných chlebíků včetně svačinek, co
byly ještě pečlivě zabalený v sáčku, ze kterýho prosvítala plíseň a dezén
vánočních ubrousků.
Pokud by Ježíš kromě chůze na
vodě a výroby vína z vody dělal pečlivě svou práci, myslím nejen show, ale tu každodenní
administrativu od devíti do pěti, měli bychom teď doma dvě tenké děti s nafouklými
bříšky, do kterých bych ustaraně dloubala lžičkou. Místo toho máme doma dvě
sarančata jevící známky bezohledné radosti, když se jim podaří nepozorovaně
ohlodat hlávku celeru, nebo zanechat v lednici v přihrádce na
zeleninu jen šlahouny mrkve, na kterých se pohupují vršky odkousaných karotek.
Díky tomu dochází k situacím, kdy vypadám jako domácí tyran, třeba když v parku
přiběhne Žmur a prosí si o jablko (a já mu ho nechci dát, protože snědl před
odchodem půl kila hrušek). „On si prosí o jablko? U nás prosím děti já, aby
snědly jablko“ diví se Gábina. Výhodou je, že je nemusíme uplácet nezdravým jídlem, druhou stranou mince pak to, že
si s M. schováváme vzácné čokoládky na tajná místa jako muklové z koncentráku a hltáme je pod psacím stolem, když jsou děti zaujaté něčím
jiným, nebo se chytnou na návnadu v podobě wannabe zapomenuté petržele v nákupní
tašce.
Doma se tedy dá spousta věcí
ututlat, horší je to s výjezdem mezi lidi a to nejtemnější vyplave na povrch při společenských příležitostech jako je bufetová snídaně. „To jsou ale roztomiloučké děti“ štípe
Žmura do tváře majitelka severočeského penziónu. „Budete zítra pěkně papinkat
snídani? Podává se od osmi“, předává nám klíče od pokoje.
Druhý den se začínají páté ranní
množit dotazy, zda už je osm a pokud ne, tak přesný přepočet za kolik minut a
sekund. V jídelně jsme v půl osmé, děti při sebemenším šramotu vybíhají
na chodbu a pídí se, jestli paní kuchařka nezapomněla/ nezaspala/ nezemřela.
Konečně vchází majitelka penziónu s podnosem, naši dva ohaři jí jdou po
rukách a začíná gastro peklo. Žmur se odvažuje i k nekonvenčním kombinacím mazance
štědře obloženého šunkou a sendvičům se sýrem a marmeládou. Majitelka se nejdřív kochá se založenýma rukama,
ale hrdost kuchařky brzy vystřídá panika. Je 8:10 a první hosté vcházejí k bufetu
s pár opuštěnými kolečky salámu, v rohu se krčí pozapomenuté chlebové
patky. Někdy bych chtěla odjíždět bez sklopených očí. Ještě, že
mezi podniky s bufetovou snídaní neexistuje sdílený blacklist hostů, kteří
se nevyplatí!