Léto v řiti, do jara daleko

Barevné listí, zvířátka z kaštanů, pečená jablka a svařák se skořicí? Já nevím.

Podzim jsem nenáviděla minimálně od školní docházky a to jen díky tomu, že dál už mi nesahá plnohodnotná paměť, ale jen útržky, co vám vykládají druhý den po probuzení a nejste schopni objektivně oddělit zrno od plev. On už samotný fakt, že se narodíte v listopadu nenabízí žádné polonahé párty v písku a invence kde slavit, končí u doma, v zadýchaném klubu nebo v hospodě, kde topí. Na moje narozeniny prší pokaždé, výjimkou jsou ročníky, kdy začnou holomrazy dřív nebo díky husté mlze polovina gratulantů netrefí do smluveného podniku nebo se rovnou vykašlou vůbec opustit gauč. 

Optimální počasí na funus. Ono by se to dobře vyjímalo i na parte, když zrovna u toho vašeho zastavuje víc babek než před letákem Lidlu vedle a šeptají si, „od listopadu k listopadu, jak si to šikovně uměla načasovat a i ty věnce pěkný, dušičkový, bude mít teď v akci...“

Pardon, s podzimem na mě každoročně zavane vždy takový zahnilý dech cynismu a mravního pádu. Dnes se dá i přesně určit, odkud ten dech vane – Žmura včera na farmářském trhu spolu s Trudi podaroval štědrý prodejce po dietním párku během každého kolečka, které jsme kolem stánku absolvovali. Zalijte to doma malinovým sirupem, zajezte medovou krupičnou kaší a připravte se ke startu. Budiž Žmurovým štěstím, že při druhém kolečku kolem stánku už spal. Dnes se u každého zasyčení střevních plynů bojíme škrtnout sirkou nad sporákem.

Do pozitivní části dnešní bilance právem patří prostě neuvěřitelná bánica z prvorepublikové kavárny Slavia (neplést si se Slavií naproti divadlu, tahle je ve Vršovicích a mají tam ostatně skvostné úplně všechno) a začátek topné sezóny (zpátky do triček!). 

Jen tedy váhám, kam zapsat utonutí pavouka s tlustýma nohama o průměru padesátikoruny. V mé sklenici s vodou, ze které popíjím v noci, podotýkám bez předchozího rozsvícení lampičky a vizuální kontroly obsahu. Můžu o něm psát rovnou jako o zrůdě a to jsem ho viděla už jen jako utopence a ne jak mi zaživa poskakuje těma chlupatýma nohama po obličeji. Dobrá zpráva, že už se u nás neukáže. Špatná – kolika jeho kamarádům a příbuzným teď blikají žíznivé oči pod skříní a za topením?

Víkend nezávislosti. Halucinace, čůzy a pach mrtvého myslivce

Co se stává krátce po otěhotnění?

Gábina slaví narozeniny, před oblíbeným barem vyvěsí ceduli s happy hours na kapitána Morgana a Žmur odjíždí na víkend do Brna

Anebo taky "přilej dvě deci sebelítostivých slz a okořeň špetkou pesimismu". V těhotenství se Žmurem jsem měla 8 měsíců podezření, že do rozpustných multivitamínů se na konci výrobní linky přisypávají deriváty tvrdých drog a ani mě nenapadlo jít to někam hlásit. Dobře, ten devátý měsíc jsem začala být přinasraná, ale jenom z důvodu, že každým dalším dnem sílil pocit hraničící s jistotou. Totiž že obsahuji muže, který se nechce narodit a je mi souzeno vláčet ho do nižšího stupně základní školy.

Aféra s distribucí drog prostřednictvím těhotenských vitamínů podle všech indicií praskla, protože kýžené pocity se nedostavují. Můžu si to představovat jak chci, ale pořád je to marná snaha o vsugerování orgasmu. Svět prostě není utkán z tančících marshmallownů na obláčku z cukrové vaty a já nejsem Mahéšvaránanda. Doufejme, že jde o přechodný stav, než se mozek nasytí dostatečným množstvím hcg, chvíli uvidím svět rozmazaně a sluníčkově a pak se vypne jako po frťanu ze stánku.

V pátek jsem sbalila Žmurovi baťůžek a zvesela mu zamávala na cestu do Brna. Víkend úplně pro sebe, proti tomu je alko konzumace v objemu dvě deci vína a půlka rybízového frisca za celý víkend jenom takovým malým melanomkem na kráse.

Oslavy víkendu nezávislosti jsem začala v pátek večer uznávám trapně a to vysedáváním nad Powerpointem do 1 do rána. Aspoň vidíte, jak jsem otevřená a že nepíšu jen o věcech, které by vás mohly zajímat.

Taky můžu na požádání znudit popisem přípravy půlnoční svačinky a že jsem si konečně vyčistila monitor, který už byl zadělaný jako čelní nárazník kamionu. Ale zkraťme to a shrňme. Někdo tu prezentaci udělat musel a pokud si myslíte, že Žmur, jehož počítačová gramotnost začíná od domněnky, že je myš druh autíčka na provázku a končí u kliku na stopadesáté replay po skončení Krtka, šeredně se mýlíte.

V sobotu jsem křepce vyskočila po půl 7 z postele a zmateně jsem začala pobíhat po pokoji v halucinacích, že je potřeba vytáhnout Žmura z postele, otevřít jogurt a vyměnit plínu. Pocit blaha, který mě zaplavil po objevení prázdného bytu se dá srovnat snad jen se sekundární reakcí, že si v takovém případě ani nemusím hrát na správňačku. Vrátila jsem jogurt zpátky do lednice, kam patří a vyvalila se s časopisem, kávou a čokoládou zpátky do peřin.

Z těch mě vyhnalo až prozření, kolik je hodin a že mám za 42 minut sraz na nádraží. Na výletu do Solvayových dolů jsme neodhadli jen kalorickou náročnost (plány najíme se na až místě versus realita - z jídel tam prodávají jen žvýkačky). Celodenní pochod jsme zakončili opulentní hostinou v Srbsku, kde jsme začínali. Tady už pološílení hlady vystřídáme ještě tři místa, než jsme schopní si odhlasovat, že tu skutečně budou jíst všichni, protože „když už jsme celý den nejedli, tak to teď prostě musí stát za to ve všech ohledech“. Na to konto se Gábina ve druhé zahrádce po objednávce pití omluvila, že se tady s lítostí nemůže stravovat, protože cítí slabý závan hnijící zvěřiny a Houba málem omdlel.

Nápadné teda bylo, když to Gábině smrdělo po pár týdnů mrtvém tetřevovi i ve třetí zahrádce, ale to už všichni zaujali obranné pozice s příborem. Záhada se vyřešila až ve vlaku. Jak jinak než poté, co kupé smrdělo po vykuchaném kolouškovi. Hnědáka měla rozmázlého od špičky až k patě tenisky právě Gabča.

Po návratu jsme rozhodili piknik deku na Vyšehradě a kochali se Pyrofestem, najedení a voňaví. Super zážitek, pokud si ho zrovna nevychutnáte pár metrů od lavičky, kde sedí Maruš a Jaruš s hlasy o dosahu lodních sirén a nemoderují akci postřehy „Marůůůš, toč to! No čum na to, tenhle vypadá jako medúza! Jaká čůza Jaruš!?“ Proč se na pro majitelky hlasu od jisté frekvence a navíc po truchlivých výsledcích IQ testu nevydávají povolenky na mluvení???

2012: Konec májského a menstruačního kalendáře

Nebudu vám lhát do kapes. Vždycky jsme chovali domácí zvířata ve dvojicích, aby netrpěla depresemi. Okamžik, kdy se budeme dívat na Žmuříka osaměle posunujícího mašinky po kolejích a naše pohledy se setkají nad otázkou „a nepořídíme mu, chudáčkovi, kamaráda?“ dřív nebo později prostě musel přijít. Otázkou správných časových odhadů se budeme zabývat v dalším odstavci.

Práce pro rodinu, to je něco, od čeho já nedávám ruce pryč a žádná hodina pro mě není moc pozdě ani brzy. Co ale není moc fér, když vás z legrace napadne udělat si po prvním měsíci těhotenský test a on je pozitivní. Zvlášť když vám gynekoložka před pár lety s distingovaným úsměvem pogratuluje, že jste sterilní jako chirurgická rukavice a chvíli se přetahujete o propisku, se kterou touží vyplnit poukázku do centra asistované reprodukce.

Ne že bych byla fanouškem nevyužitých time slotů, ale vážně jsem se těšila na pár těch retro měsíců nechráněného sexu. A aspoň s minimem avizované neplodnosti klidně i let, zatímco by Žmur odrostl a musel chodit na cigáro kolem bloku s kočárkem.

Docela mě fascinuje, jak si člověk z reality subjektivně vybírá, co vidí a cítí. Bylo to ještě určitě včera, co jsem na ulicích potkávala samé spokojené těhotné matky s kočárky a skotačící sourozence v prvním spadaném listí. Proč se od dnešního rána kolem mě vláčí jen samé vyhořelé ženské s tikem v zaníceném oku a pohledem upřeným do prázdna, zatím co se jejich děti škrtí nebo zahazují slabší kusy do separačních kontejnerů?

Protože se už nikdy, nikdy nevyspíme. Definici ticha si budeme hledat na wikipedii a pouštět si ho do sluchátek na youtube (ne že bych si právě tento pojem vybavovala do konkrétnějších detailů už teď). Část domácí produkce výměšků se další dva roky nebude nacházet v útrobách WC, jak to chodívá ve vyspělejších zemích, ale v koši na plíny. Na světě neexistují nekompatibilní zařízení a problémy, ale pouze situace a okolnosti. A nové výzvy!