Terapie společenským životem

„Měla bys víc chodit mezi dospělé lidi“ shrne to Milý po návratu z práce. Po obývacím pokoji jsou rozmetány střepy a hlína z květináče, na futónu pláče Čičman, protože jí Žmur přišlápl hlavu (jak mi ostatně sám bezelstně přiznal – aspoň ji nebudou muset rentgenovat od hlavy k patě, až na ni zase jednou náhodou upadne Žmurova ruka v ničivějším rozsahu). V koupelně pláče Žmur a uprostřed toho všeho pláču já do lopatky a utírám si nos smetáčkem. Stejně jako v dětství a dospívání Adolfa Hitlera to začalo celkem nenápadně.  Nejdřív Žmur přestal být k Čičman ten pozorný mladík, za kterého jsem ho měla a všude vychvalovala. Následovala fáze náhodné a potom konkrétně namířené nenávisti. Aktuálně jsem členkou nečisté rasy taky já. „Nikdy jsme neměli mít dvě děti“ říkám. Měli jsme pečlivě zvážit i následky jednoho dítěte, které právě teď podle dutých ran bije vzteky hlavou o kachličky. Možná jsme hraniční pár na to, abychom si pořídili tak maximálně jezevčíka.

„Zajděte si s Gábinou na jedno“ jemně mě Milý vystrkuje mě večer po vykoupání dětí, nějakým zázrakem přeživších další společný den. Asi naočkoval víc našich známých, protože mi druhý den volá Houba. „Co děláš dnes večer? Vyhlašování top firem na Žofíně all inclusive“, láká mě. „Přijde i Miloš s popelníčkem“, zasadí mé váhavosti definitivní knokaut.

Výběr dressu mě poněkud zdrží. Přece jenom bych nerada, aby hned ráno na idnes.cz má nevhodně odhalená stehna v letním outfitu vykukovala za Zemanem típajícím čvaňháka do foie gras. Nakonec zvítězila černá klasika, ve které jsem se mohla rozšoupnout, tedy dýchat a dokonce se i pohybovat místo snahy o udržení konstantní křeče břišních svalů ve zbývajících modelech. Drsná realita mi však měla brzy ukázat, že jsem vyměnila vzácnou hodinu před skříní za hodinu na baru zbůhdarma; po rudém koberci korzovala pestrá směs od antických bohyň přes úplety z H&M až po velkou večerní od Vietnamců s plastovými perlami nalepenými do výstřihu šejdrem.

V čem se naopak nestala žádná chyba byl raut a výběr vín. Houba pozvánkami nešetřil a tak jsem se trochu strnule bavila s Lenkou a její kamarádkou z ejčár, která se snažila prolomit ledy otevřenými otázkami. Lenka naopak nemluvila vůbec a teprve po pár drincích mi prozradila, že je na lovu. Zbytečné řeči se stejným pohlavím zřejmě tedy jen narušovaly koncentraci na kvalitní výběr. Pozvání se naštěstí dostalo i naši společné známé Martě, se kterou jsme právě degustovaly moldavský Kagor a nacházely překvapivě mnoho stejných rodičovských problémů při výchově našich dětí a Martiných fenek bullteriéra. Marta je neuvěřitelně zábavná, přemýšlivá a nejvíc netaktní ze všech lidí, které znám.

„Prostě jsem jí v tom omáchala čumák“ nabízí mi pár prověřených tipů na odplenkování, když se k nám přitočí jediný Afroameričan celé párty, abych zůstala rasově korektní. Což stejně nebudu moci dodržet, jak pochopíte z následujících řádků.

„A vy se jmenujete jak?“ vpadne nám do půlky nedořečené věty a od pohledu vypadá, že se nebude chtít nechat jednoduše odbýt.

„Za á jste mi přerušil tok myšlenek a za bé je to moje velmi soukromá a choulostivá záležitost, děkuji za pochopení a nashledanou“, odpinkne Marta tenisák na druhou stranu sítě a nerušeně pokračuje o psím pomočování.  „Ale já jsem se vás zdvořile zeptal a považuji za přirozený rámec slušného chování, abyste mi odpověděla“, vrátí se jí přihrávka spolu s upřeným pohledem do výstřihu. Pičus, vyměníme si mezi sebou pohledy. Potom se Marta nadechne. „To je skandál, prošla jsem přes ostrahu a teď se snad budu legitimovat před vámi?!“ zahřímá až se zvedne pár očí od talířů se selátkem.

A tak začalo naše večerní dobrodružství s Ericem, managerem jednoho z oceněných korporátů.  „Tohle je možné v demokratickém Kongu, ale tady demokracie neznamená legitimování a genocidu poloviny sezvaných hostů “ namátkou vybírám z konverzace, nebo „šunka musí být pro váš zažívací trakt nepoživatelná. Mám skočit raději ke stolu s ovocem pro banán?“ „Ale já opravdu nemám AIDS“ zarputile se obhajuje Eric před celým barem, když se vracím z toalet.

O hodinu později se společnost rozchází, zůstává náš stůl. Eric mi se mi snaží namluvit, že děti nejsou na překážku. Plodné konžské ženy mají běžně mnoho dětí s mnoho muži, aby se udržel zdravý genofond. Když se zeptá na telefonní číslo ejčárky, uraženě se stáhne od stolu se zaťatými koutky. „Ona je lesba?“ zeptá se Lenky, která by nejraději odpověděla sedm sedm tři..., ale není tázána. Venku začíná bouřka a mě se stýská po dětech. Po jejich teplých tvářičkách usmívajících se ze snu. Jak mi mohlo ještě dnes připadat, že jsou to nestvůry z pekla?

Masařka

Žižkovské cuba libre z tuzemáku s kofolou, melounová zmrzlina, kvasinková infekce, reklamy na antiperspiranty a naše domácí masařka opět určují pravidla plovárny!

Věděli jste, že hmotnost veškerého hmyzu na naší planetě dvojnásobně převyšuje váhu všech obratlovců? Můžete za to poděkovat třeba naší domácí masařce.

A není to o velikosti těla, ale i ducha. Snaživých a dementních masařek, které se dají navždy vymazat z mapy našeho bytu jediným plácnutím novin, jsou mraky. Ale tohle není obyčejná moucha, je to tažný pták. Odlétá od nás se svou krosnou vajíček koncem září a znovu a znovu se rozmázne do okna a zahrozí černou chlupatou pravačkou začátkem léta, jako třeba právě dnes dopoledne. Vlastně to není ani obyčejný tažný pták, protože se vrací za námi nezávisle na místě, kde právě žijeme. Už si nás našla i čerstvě přestěhované. Možná je to spíš taková nechutná parodie na můj oblíbený dětský seriál Goro, bílý pes.

Tohle dopoledne jsem tedy zaslechla létající strunovou sekačku v kuchyni a okamžitě jsem si vybavila válku o území z minulého léta. Jak mi upíjí frisco rovnou z flašky a potom se humpolácky odpotácí zapít to vodou z hajzlu. Možná v obráceném pořadí. Jak se s každým balením Diffusilu stává houževnatější. Jak jsem ji našla zpola utopenou v talíři guláše a ta svině přežila, protože jsem odešla od stolu místo toho, abych ji zavalila knedlíkem a přimáčkla vidličkou.

„Tak jí prostě zab!“ nabízí Milý typický příklad zjednodušeného řešení.

„To nejde. Pokud ji nedostanu na první ránu, tak ji jen rozdráždím a potom se budu muset s dětmi někam zavřít a utěsnit prahy.“ Mezitím masařka podniká kobercové nálety na Čičmana. Kojenec, to je vůbec takové hmyzí Paukertovo lahůdkářství. Trochu toho vyblitého mléka v koutku a čerstvě naloženo v plíně. Navíc jen zbůhdarma leží jako mouchy snězte si mě a nechá se pohodlně ojídat a obkládat vajíčky.

Teď nebo nikdy. Můj poznámkový blok rozkrojí vzduch potichu jako samurajský meč. Masařka se zatváří udiveně a na setinu sekundy je mě to zamrzí, přece jenom měla celý život a nějakého toho fešného masaře před sebou. Ta setina byla klíčová. Minula jsem. Ale pro Žmura jsem zůstala hrdinou, stejně jako Svěrák odpalující panzerfaust z druhé světové v Obecné škole. „Taty, máma bum bum bzzz blé blé“ vypráví pyšně svému otci po návratu z práce a ilustrativně se rozhání novinama. Masařka si mne ruce nad nedopitou kávou. Však na sebe budeme mít celé léto.

Dva: Hiphoptak

Proč nerada vařím

abych se očistila od bahna komentářů z minulého postu, kde se někteří nestydí přiměřovat můj vztah k vaření za infinitezimální a zbytek se vysmívá jinak, vysvětlím vám teď jednou provždy proč.

Nejdřív základní taxonomie. Pokud do hry nepočítám podniky z Maurerova sborníku, takové to domácí vaření prostě spadá pod domácí práce, nemůžu jinak. A rozhodně to netvrdím s pohrdavě ohrnutým pyskem, já mám domácí práce ráda. Ale jak už to tak bývá, některé z nich raději. Jako třeba vynášení koše. Ten pocit vláčet po schodech pytel lepkavého hegeše se soustředěným výrazem jako hovnivál svoji kuličku. Když se pytlů v domácnosti urodí více, pocit závěrečné úlevy se násobí. Dobře však poslouží i přecpaný sáček z mikrotenu, u kterého bezprostředně hrozí riziko, že se jeho obsah vysype na boty, půlku schodiště a zastaví ho až rohožka majitele domu. Po kvalitně zvládnutém sestupu dole přichází okamžik odpadkového vyvrcholení. Pravidelně trénovaným pohybem lokte nadzvednu poklop popelnice a mrskám tam ty igelitové rakve plesnivé marmelády a amputovaných končetin vodňanského kuřete pěkně jeden po druhém.

A co teprve praní, to už je taková poloprofesionální terapeutická záležitost. Nahážete do pračky své svršky poskvrněné od trávy, slin a nahnědlých čmouh, o jejichž původu se sice můžete domýšlet, ale úplně se vám do toho nechce. Něco jako drobné lži, ústrky a sprostá slova, která se o vás za celý den rozmáznou. A za hodinu taháte jako králíky z klobouku voňavá trička a za pozpěvování si je věšíte na sušák podle barev a oblíbených položek. Opět se můžete zařadit mezi slušné členy společnosti s čistým štítem.

Vaření by se určitě taky dalo na křesle u psychologa vyložit pozitivně, třeba jako stát se velkou pramatkou zemí a nakrmit všechny své děti nebo svou dušičku nakrájet na kousíčky a nabídnout ostatním. Ale upřímně řečeno mě žádná z těch variant neláká.

Vaření je drahé. Jako příklad uvedu vegetariánské penne s lilkem a cuketou. Na nákupní seznam tedy píšu 2 kusy cukety, 1 lilek a sáček těstovin. Do kila se vejdeš, zatleská ve mně skrblík. Jenže po cestě obchodem vezmu taky sušená rajčata, čerstvou bazalku a ještě že jsem si vzpomněla, dochází olivový olej a potřebuju nějakou energii na cestu domů, takže pistáciová Deli to jistí. A když už budeme vařit, tak lehké bílé víno, ať to nezapíjíme rybízovým sirupem. Pětibába v hajzlu.

Vaření připravuje o iluze. Nebojím se toho, vaření nasírá. Ta snobácká chuťovka přestříknutá monogramem šéfkuchaře z worcesteru a přeložená citrónovou trávou nikdy nezafunguje doma. A to ještě vynechávám pečení, kde se výsledky mé práce umísťují spíš na výstavách leteckých modelářů. Pevné a přitom porézní, v obou případech nejedlé. Ve vzácných případech je sním zlostí sama.

Za třetí vás to nepřekvapí, ale v úplném výčtu by se to nemělo vynechat. Vaření generuje neuvěřitelné množství zaflákaného nádobí, které po celé té monstrakci zbyde, hovadsky se kupí v dřezu a očekává, že to někdo umyje (mytí nádobí nemám v žebříčku nejoblíbenějších domácích prací na posledním místě jen díky tomu, že existuje taky vysavač).

A za poslední, vaření je neopakovatelný kreativní proces a každodenní rutina v něm zabíjí napětí a radost z výsledku. (To abyste si nemysleli, že se mi nepovedlo nikdy nic. Například balkánské papričky bohužel neumí nikdo tak dobře jako já!)

Ale pokud bych musela přijmout místo v hotelu a mohla si vybrat, kde v něm budu pracovat, konečně už víte, kde mě najdete. Ta paní ve vaťáku u kontejnerů.