Brejdens

Děti prochází několika stupni jasných ideologických přesvědčení a vyhraněnosti vůči někomu, a zpravidla se to vůbec netýká lidí, kteří by si to opravdu zasloužili, ale vás. Začíná to u prvních zaťatých pěstiček a grimasy, kterou jsme nazývali „obrácený rohlík“ a pokračuje postupným odbojem a rozkladem všech hodnot, které budujete, a věcí, kterých si vážíte. V našem bytě se naštěstí tyhle věci už dávno nevyskytují a v podstatě jedinými hodnotnějšími předměty u nás zůstaly notebooky zablácené od natrávených kukuřičných křupek.  Notebooky si někdy můžeme od dětí půjčovat. Je to taková lekce zenu. A i když si myslíte, že už jste docela pokročilí nuzáci, vždycky je ještě co utrhnout, počmárat a okousat. 

Vezměte si to třeba na tomhle notebooku, ze kterého vám teď píšu bez dovolení jen díky tomu, že děti ohlodávají vybavení u prarodičů v Brně. Už dávno jsem se naučila psát bez písmenka Q, které má na dětském černém trhu hodnotu aspoň tří víček od piva. Urvanej Caps Lock? Ten mě stejně sral už od doby, kdy jsem chodila na gymplu na „Základy podnikání“ a učili jsme se psát všema deseti na elektronickém psacím stroji. Elektronický psací stroj je mimochodem na světě úplně stejně potřebný jako CapsLk, punčochy ve spreji a Láďa Hruška před sporákem, nebo kafilérkou.

Zatímco notebook můžete rozkládat pomalu a dlouho to nemusí nikdo poznat, třeba s takovým stolem je to úplně jiný mechanismus. Urveš nohu od stolu, a když ji urveš poctivě a nejde to ani narafičit, už se nenajíš. Jestli vás zajímá, jak se dá jednoduše utrhnout noha od stolu, tak si domů vypůjčte pětileté dítě.

Žmur se totiž identifikoval se subkulturou. Chvíli to vypadalo, že by ho mohl mít pár shodných postojů s punkem, ale protože Žmur má svoji future teprve před sebou, skončilo toto experimentální období jen u nalepovacích kérek ze žvejkaček a blití v autě, kdy udělal Žmur majstrštyk a pozvracel sebe, mě, sedačku, sedadlo a ještě sobě do bot. Pak si nějakou dobu oblékal můj svetřík, ukradl mi vintage diář (do kterého si fakt zapisuje!) a chtěl chodit na čokoládu do kavárny na Krymský jako správnej hipster.  A potom v jedné rozhodující chvilce Žmur na youtube omylem překlikl z Požárníka Sama na breakdance battle.

„Mami, prosím tě, kde mám kšiltovku? A nevíš, jak se tancuje ten brejden?“ vyzvídá Žmur a leze na stůl. „Noo, to přesně nevím“, hrabu se v letních věcech, „ale myslím, že na tom stole není moc dobrý pařit.“

„Ale já na to potřebuju pódium“ zalomí si kšilt hafokrutě do očí.

„Tak si ten stůl dej obráceně, aspoň z toho nespadneš“ posloužím radou, kterou později M. ohodnotí jako zvrácenou logiku.

Žmur tedy s nadšením, kšiltovkou a mýma vypůjčenýma slunečníma brejlema vyleze na pódium, já jsem zvukař a Čičman se dívá, jak její bratr skáče po hlavě. Žmur se do toho noří až po paty, odhazuje směrem k publiku fusekle, aby se to nesmekalo, paní Tiché pod námi na stole zase drncá hrnek s čajem a na Richterově škále je to skoro pětka. Napětí graduje a pak se ozve ostré krrr-ch jak Žmur nakopne nohu od stolu a ta se před ním skácí jako kuželka.

„Jejda“, řekne Žmur. „Tak to aby si táta zase pěkně zaspravoval, co? Chudák táta!“

Naše nová jídelní deska.
Dá se z toho jíst...no, třeba sushi.

Portugalsko: Noční záhada ztracených trenek a černý humor mrtvé babičky

„Černej jako inkoust… Jedno vím jistě:  poslední, co bych teď chtěl je koupel se všema těma chobotnicema a mořskými ďasama, co na mě mrkají z těch peřejí.“ Pomalu si s M. boříme kecky do mokrého písku, všude kolem je tma tmoucí, dýchám si na ruce a Atlantik se líně převaluje víc než padesát metrů před námi. I tak může vypadat první romantický večer v portugalském Peniche.

„Hele a neodřízne nás příliv, že jo? Teda, že ne?“ ptám se kontrolně, protože jsme sem doklopýtali a přelezli přes skalní výběžek, který podle vlhké olezlosti bývá častěji pod vodou, než nad ní. Nato se M. galantně nabídne, že ověří nouzový východ přes skaliska za námi a za chvíli hlásí, že tudy vede široká pěšina.

Zůstáváme tedy v našem útulném koutku pod skalisky.  Chytáme padající hvězdy, ochutnáváme místní brandy a zanedlouho z nás spadne i ten ostýchavý pocit, že jsme byli ještě před pár hodinami na Ruzyni a vlastně vůbec nevíme, kde to ksakru jsme a jak to tam vypadá za světla. Pro zahřátí běháme v písku a najednou začíná být všechno přívětivé a zvědavé, jako ten oceán, co se najednou přiblížil a chce nám olízat nohy jako dobrácký labrador. Zjišťujeme díky tomu, že voda vůbec není studená. „Teď nebo nikdy!“ sundávám si legíny a chci navrhnout skákání přes vlny, ale M. si to vyloží po svém a jde do toho černýho inkoustu po hlavě a nahý bez ohledu na to, co za rosoly ho bude plácat po zádech.

Poskakujeme a řveme nadšením tak dlouho, dokud mě nenapadne se otočit. Oceán mezitím odstřihl příchodovou cestu přes výběžek a mlsně očmuchává a sliní mořskou pěnou po batohu s mobilem a rozházených věcech. Následující etapa je plná zmatku. Taháme mu ze slané huby všechny různě věci v různých stádiích omokřelosti, přičemž záchranné akce využívají M. trenky a bez rozloučení odplouvají kamsi k Brazílii. Chaoticky běžíme k exitu, té M. široké pěšině, ze které se vyklube úzká průrva skalou vyplněná čvachtavých blátem, co zůstává mezi prsty u nohou. Jednou hodím rybičku a jednou se chytím za kraba, kterého vzápětí za drásajícího jekotu odhodím M. na hlavu. Potom se slavnostně vyštrachám přímo pod lampou veřejného osvětlení na kraji promenády. Připadám si pod ní jako Mr. Bean naruby, který nespadl do kuželu světla shora, ale z tajemných útrob oceánu.

Pocit, že je za námi skrytá kamera ještě umocňuje M., který setřásl kraba a leze za mnou. Je přioděn jen do rozepnuté mikiny s kalhotami ležérně přehozenými přes rameno a bahno ze skály je podle všeho apartně rudé, protože Milý vypadá, že vlastníma rukama uškrtil a vykuchal koťátka v proutěném košíku a spolu s absencí kalhot mu to propůjčuje divoký vzhled sexuálního zvrhlíka.

---

„A pronajímat tenhle dům je vlastně jediným způsobem, jak jej po smrti babičky udržovat“ povídá Raqel během toho, co se snaží rozkopnout starobylé dveře s mosazným klepadlem ve Viana do Castelo. Když vydupeme po úzkém tmavém schodišti a otřepeme si z vlasů pavučiny, je jasné, že krátkodobý pronájem je jediným způsobem, jak v domě spíš udržet hosty k babiččině rozptýlení. Jakmile se Raqel spěšně rozloučí  s tím, že pro klíče si přijde ráno, nebo radši někdy úplně jindy, rozhlédneme se po pokojíku a usedneme na babičky smrtelnou postel. 

„No, působí to kapánek stísněně“, přizná i M., zabiják upírů, před jehož sarkasmem se běží schovat do komína i mrtvá holka z Kruhu.

Na stěně visí obraz, ze kterého na nás civí dvě dívky zchromlé hrůzou. Jedna se dívá na starožitnou filigránsky zdobenou skříň zabudovanou ve stěně. Nemusíte být ani otrlý divák horrorů, aby vám docvaklo, že právě tam se při schovce fakt nevyplatí zavřít. Druhá ostražitě sleduje dřevěné schůdky na střešní terasu, kde nakonec skončíme - předtím, než jsme se dohádali, kdo půjde zhasnout v kuchyni a na chodbě. Prohrála jsem samozřejmě já a čekala jsem od M. nějaký prank, třeba že se zahalí do vyšívaného plédu a lehne si na práh. V tom M. samozřejmě nezklamal a už ho slyším šourat se po spodním schodišti. Rychle se zdrhám schovat na terasu, abych se mohla zahalit do plédu já a posmrtně chroptět, ale k mému překvapení a popření fyzikálních zákonů M. už na terase je a bezelstně se mě ptá, jestli jsem nezapomněla otvírák.

A protože je schodiště jenom jedno, celou dobu čekám, že se dveře od terasy samy zamknou a babička se nás bude snažit setřepat z ostře zkosené střechy. Což se sice nestane, ale nikdo mi nevymluví, že šouravé kroky a klepání hůlkou, které se rozléhalo v hluboké noci z půdy bylo normální vrzání starého dřeva. I tak díky za nocleh, babi, mohlo to být ještě horší (nebo jsem nejzábavnější část noci prospala).

---

Tři nepokořitelné důvody k páteční radosti

Jak o tom tak přemýšlím pořád víc a víc let, možná by mi bylo daleko líp kdesi na jihu a vůbec bych nebrečela nad absencí zasněžené krajiny a kousavých svetrů ve skříni. Sněhuláci ať táhnou na vánoční pohlednice, kam patří. Sebefikanější vánoční dárek mi nevynahradí sluneční deprivaci a to univerzálně kalně šedý světlo venku. V Praze je po tři zimní dny nahrazeno sněžením, kdy všichni propadnou hysterii a jezdí v Riegráčích na snowboardu po řídce zasněžených psích hovnech. Je to něco jako s hnusným jídlem v restauraci: to už si radši objednám míchaný salát, než tvrdý brambory a napůl syrový maso, ze kterého pod vidličkou volně odtéká stružka krve. Podzim a zima v Praze jsou nedodělaný úplně stejně.

O to víc  mě potěší, že v době, kdy už to člověk tak nějak očekává, kdy si to prostě po horkým létě zaslouží a zabaluje se do vlněného šátku čím dál hlouběji, podaří se týden jako je tenhle. Když jsou listy barevné, ale ne vlhké a plesnivé. Když se dá sednout na trávu a popíjet svařák – a nemusíte si s ním hned opařit ústní dutinu a pak se rychle zbavit kelímku, aby vám nepřimrzl k prstům. To je ten první.

Ten druhý jsou děti. Což je permanentní 24/7 generátor příjemných pocitů a zkušeností, ale samozřejmě také hrůzného jekotu v sopránové tónině. Když jsem se nedávno zaposlouchala, zjistila jsem, že ten řev produkuje vlastně už jen Čičman, zatímco dřív to bylo neoddělitelné od sebe. A že někdo lusknul prsty a ze Žmura je fakt ze dne na den mladík, co flirtuje se spolužačkami ze školky a má svoji partu kamarádů, kteří doopravdy existují a jejich jména nejsou smyšlená jen proto, aby nás s nimi odpálkoval, když máme trapný otázky na jeho sociální život. Má svoje tajemství a svoje lži, který už nejsou zdaleka tak průhledný jako před pár měsíci. Mohla bych nad tím nostalgicky škytnout, ale je pro mě teď daleko bližší partner než mimino, nebo batole vyjadřující důležitost svých požadavků v decibelech řevu. Oba byli krásní jako čerstvě narození, ale po mnoha útrapách a chvilkách, kdy jsem to prostě už jenom vzdala a byla připravená jít vrátit na matriku rodné listy a pořídit si jezevčíka, začínají být konečně lidé. (Nebo aspoň humanoidi).

A vzhůru k třetímu radostné události týdne – děcka jsou sice fajn, ale stále razíme s M. teorii, že nejkrásnější a nejhodnější bývají ten týden v roce, co si od nich odpočineme. Dnes tedy dopíšu, dobalím poslední tašku a odjíždíme na Moravu, odkud se vrátíme jako slamění rodiče a v pondělí už povečeříme a ťukneme si sklenkou portského v Lisabonu. Čeká nás cesta pobřežím na sever k Santiagu de Compostela – a s tím ruku v ruce pár možných failů a překážek odvíjejících se od našeho finančního budgetu jen o málo vyššího než kapesné sirotka ze třetího světa. Nebo třeba od toho, že s půjčeným autem se nesmí přes hranice (ale po kolenou to od portugalských hranic do Santiaga během týdne prostě nestihneme). Mějte se tady dobře a pište si o zuby moudrosti svatého Jakuba, kuří oka poutníků a další relikvie.