Nadávky nás baví

„Co to máš napsaný na ruce? Ty už si píšeš taháky?“ podivím se při večeři a pohledy nás všech se stočí od mísy s vaječnou pomazánkou na Žmurovo zápěstí.

„Mno, jak se tak dívám, tak to asi nebude tahák“ odpoví za Žmura zhrozeně eM, který na rozdíl ode mě nemá problém s krátkozrakostí, ale zase má nejspíš problémy se čtením nahlas.

„Může mi někdo říct, co tam teda má napsaný?“ zeptá se Čičman, která ovládá zatím jen pět písmen a ať se snaží sebevíc, tajenku s touhle limitovanou znalostí prostě nevyluští.

Nakloním se s krajícem přes stůl. „HOVNO, PRDEL, DOJEBAL JSI TO“, píše se na Žmurově zápěstí. Kousek vajíčka pleskne z mazacího nože na stůl.

„Co znamená dojebal?“ zeptá se zase Čičman, která ovládá nejen třicetinu abecedy, ale i stejně chabý zlomek slovníku vulgarit.

„To je stejný jako posral, Čičman“, dovysvětlí ji hbitě Žmur a potom se zdviženým ukazováčkem pokračuje. „Než začnete něco říkat, tak bych jen rád dodal, že jsem si jen zapisoval sprosťárny novýho učitele z toho kroužku Věda nás baví.“

„To je nejšílenější výmluva týdne!“ ozve se eM. Vlastně druhá. První místo pořád patří tomu, jak jsi tvrdil, že vás učitelka přes váš odpor nutí psát „Lyžka Bistrouška“.

„Z toho jsem málem omdlela“, ozvala jsem se jako správný rodinný grammar nazi. „A taky, jak jsi mi snědl čokoládu, protože v ní byly zapečený rybenky. Ale nebyly“, požaluje plačtivě Čičman pod tíhou bolestivé vzpomínky.

„Nezamlouvejte to. Proč sakra chodíš jako rapper z Bronxu s vytetovanejma nadávkama na ruce?“ zeptal se eM.

„Protože přišel ten novej učitel. Nejdřív se nemohl dostat do třídy a začal hned nadávat, že mu ty klíče z vrátnice jsou akorát tak k hovnu. Než přišel školník, tak to docela trvalo. Tak jsme si krátili s Kubou čas tím, že jsme se servali na konci chodby, během toho, co se pan učitel snažil vykopnout dveře. To se mu nepovedlo, takže ze svý vlastní neschopnosti  vypěnil a řekl nám, že s tím máme jít taky do prdele.“

„No a to poslední?“ pobízím jako vděčný posluchač.

„To řekl Kubovi, když mu odevzdával model auta, co jsme vyráběli z lepenky. Víš, že ta lepenka byla z krabice od vína?“

Upřímně – doteď jsem si myslela, že vyhořelí jak krabička sirek v kapse Freddy Kruegera, jsou jen dlouholetí pedagogičtí pracovníci. Ale zřejmě to prosáklo i do nižších pater školní zájmové činnosti. Na příští hodinu se Žmur předvybavil tlustým zápisníčkem, zřejmě v předtuše zlaté žíly nadávek, které se svými spolužáky z učitele vytěží. My jsme si u večeře pro tenhle oživlý vědecký experiment odhlasovali krycí jméno Frankenstein.

Podzim jejich dětství

Přistání v Praze bylo docela drsný.

Ne, nebyly turbulence, a dokonce ani strach o život – díky tomu, že jsem přesně věděla, co na mě čeká v práci, jsem doufala, že se mé temné proroctví ohledně pádu letadla konečně naplní. Šla jsem tomu naproti a úmyslně vynechala svou počáteční modlitbu za šťastné přistání. Sorry jako, ostatní cestující. Výsledkem bylo pouze to, že jsme přistáli s dokonale hladkým dosednutím. Začínám Boha podezřívat, že stárne a ztrácí přehled o tom, co přesně po něm sedm a půl miliard lidí každý den v každou minutu svého života chce.

Jediný nefalšovaný těšení se bylo na děti. Ze strany dětí šlo hlavně o těšení se na obsah našich zavazadel. Zbytek tady vám nemusím představovat: Ranní severák, co vás stáhne do podoby křečovitě sklapnutý perlorodky a zlomyslně vám pleskne konec šály do ksichta, dokud vám na balzamovaných rtech nezůstanou cucky vlny. Myslela jsem teda jako balzám na rty nejmenované značky, ale jestli jste si představili zcvrklou balzamovanou mumii, tak je to taky správná asociace, tentokrát na to, jak na sebe po koupeli ve vařící vodě (nějak se zahřát musím) nanáším rostlinné oleje a sádlo, abych po krátké podzimní procházce nevypadala jako zmuchlaná složenka.

Nabídka v obchodem nepřetéká fantastickými ovčími sýry a bandou krabů, kteří organizovaně utíkají jeden za druhým z chladícího pultu supermerkada, ale plesnivým eidamem v akci a zástupem čokoládových Mikulášů. Ti, co mají na staniolu strojově natištěné oči šejdrem, se tváří přesně jako já na té tramvajové zastávce s cuckama šály na rtech. Je to divný období. Tak nějak se na něj pokaždý v létě v těch strašných pařácích těším – na barevný listí, kaštany a burčák, ale tenhle marketingovej sen nikdy neodpovídá podzimní depresi, je to stejnej podvod jako mimina s photoshopovým úsměvem v reklamě na plíny a laktační psychóza.

Šest měsíců bezpodmínečně s výhledem propuštění někdy v půlce března.

Naštěstí je tu eM. Apeluju na vás všechny, co to máte s podzimem a zimou stejně, pořiďte si partnera, se kterým to máte obráceně. eM nějak překlepal léto a teplo na Sardinii, aby se mu s první hnusnou plískanicí roztáhly koutky úst až k uším. „Zítra má pršet a v noci mají být tři stupně“, čte vám předpověď počasí a tajně doufá, že přízemní mrazík vydrží i celý dopoledne.

Kromě toho, že vás bude tenhle typ partnera pěkně srát při každý zmínce o sněhový kalamitě, bude vám dodávat dobrou náladu během období, při kterém většina živých tvorů nekompromisně zaleze na několik měsíců pod zem.

Byl to pochopitelně eM, který vymyslel partnerskou výzvu uváděnou pod pracovním názvem „chobotnice“. Konečně věc, kterou si můžete vyzkoušet sami, stačí vám k tomu partner/ka standardních rozměrů. Začíná ten, kdo je větší a těžší. Menší a lehčí partner vleze před něj do jeho spodního prádla, nohama do stejných otvorů, do jakých se v civilizovaných domácnostech nosí trenky a zároveň se spolu s ním obleče do stejného trička. Pokud dobře počítám, mělo by vám teď z každého otvoru v textilu čouhat něco dvakrát.

Praská to ve švech a drží se v tom strašně blbě rovnováha, ale zároveň je v tom pohodlně a hřejivě. To na podzim chceš! Takže si dáš další výzvu. Jdete si spolu do lednice pro pivo. Jestli jste schopní dát podřep před lednicí bez bolestivého pádu, máte u mě drink, nebo článek na blog jen o vás. My jsme se cestou do ložnice složili třikrát, z toho jednou smíchy. Je to vpravdě debilní, ale efektivní zábava, o kterou jsme se ráno chtěli podělit i s dětmi.

„Máme pro vás jedinečné vystoupení, které tu ještě nebylo“, slibovali jsme a děti se nechali vyhecovat a zkrátili kvůli nám snídani. Zkušeně jsme vklouzli do společných trenek a trička a doklátili se s hýkáním do pokoje.

„A to je všechno?“ zeptala se Čičman. „To jsem si tu jedinečnou zábavu představoval teda úplně jinak.“ ušklíbl se Žmur.

Jednak jsem si při těch slovech uvědomila, že přesně takhle to mám s podzimem. Ale to druhý prozření bylo ještě mnohem mrazivější. Jsme zase o krok blíž době, kdy rodiče začnou být permanentně a ultimátně trapný, přestože jsou přesvědčený o pravým opaku.

Sardinie: Den, kdy se zhaslo

Sardinie je krásná. Stála za ty dvě hodiny vypjatého letu, kdy jsem se proti strachu z létání bojovala všemi způsoby, co jste mi poradili. Mimochodem jediné, co doopravdy pomohlo, bylo upadnout do hlubokého spánku na způsob strnulé vačice, ze kterého mě eM neustále vyrušoval dloubáním do žeber a poukazováním na kontinenty z té hrůzné výšky, ve které jsme se zrovna nacházeli.

Abychom se nezaobírali jen sardinskými stereotypy, rozbuší se tady srdce i nejednomu zarytému urbexáři a jeskyňáři, mezi něž jak víme, patří právě Psice. Tolik zrezlých koster bývalých důlních strojů, opuštěných vesnic a těžebních tunelů, mě už dlouho nepotěšilo nikde jinde. Ti z vás, kteří se hlásí a nesměle dodávají ještě eMa, mají samozřejmě také pravdu, ale zatímco urbex je schopen eM dávat z upřímného zájmu, jeskyně navštěvuje spíš z lásky ke mně (a taky kvůli tomu, že se mu nechce přešlapovat hodinu venku).

Stejně jako se já děsím létání a výšek obecně, i když jde o trapnou rozhlednu na Ještědu, kam jsem schopná vylézt po čtyřech a přidržovat se kotníků kolemjdoucích, eMa děsí hloubky. Stalagnity, netopýři a pavučiny. Úplně nejhorší jsou krasová jezírka!

Tohle je rekonstrukce našeho rozhovoru před Grotta di Su Mannau:

eM: „A jak je to ksakru hluboký? Z toho plánku se nedá nic vyčíst.“

Psice: „Stálo to deset éček, to bývá ve speleo konverzi tak kiláček pár metrů pod zemí. Za dvacet minut jsi venku a za ruku táhneš pocit, že máš příště na víc!“

eM: „Tyhle motivační bullshity si nech do letadla. Vyhrazuju si právo kdykoliv odejít, když tam dojde kyslík, nebo se mi na záda pověsí vrápenec. A koupíš mi za to zmrzlinu. Dva kopečky“, rychle se z toho snaží eM vytřískat, co to jde.

Psice: „Deal! Prodáno pánovi ve zpoceném tričku!“

Jenže stejně jako v letadle, ani v jeskyni nemáte možnost odejít kdykoliv, kdy máte pocit, že to dál už nedáte. Zvlášť se toto pravidlo uplatní v jeskyni, kde postupujete strmě dolů a vaše jediná opora je zrezlé zábradlíčko pokryté oblemcanou vlhkou plísní. Plus průvodce, co mluví jenom italsky.

„Dál už to nedám. Počkám nahoře.“ eM se loučí asi po dvou kilácích cesty do hlubin země a je to jak dojemná scéna z Titanicu až do chvíle, kdy ho za krápníkovou stěnou slyšíte anglicko-italsky vyjednávat s bodrým jeskyňářem.

eM: „To jsem rád, že vás konečně potkávám. Jen vám chci říct, že tak trochu umírám (nepřirozený smích). Buďte v pohodě, počkám nahoře na vzduchu.“

Průvodce: „ Těší mě, že se vám naše jeskyně líbí. Je to skutečný klenot, za pár hodin dojdeme až k zemskému jádru. Všiml jste si, že ten měkký polštářek, o který se opíráte zády, je spící netopýr?“

eM: „Vskutku! Moc rád bych si s vámi povídal dál, ale jak vidno, skupina se vám rozprchla neznámo kam. Nebudu vás dál zdržovat v práci, arrivederci!“ zařve mu do ucha.

Průvodce (otočí eMa zpět směrem do středu Země): „Rozloučíme se až za dvě hodiny. Teď vám ukážu krasové jezírko s mloky, to vám teprve vyrazí dech.“

„Ahoj“ vítám schlíplého eMa zpátky v pekle. „Ten chlap je šílenec. Kde jsou všichni lidi?“ „Rozprchli se asi po deseti kilometrech dalších chodeb“, přiznám mu popravdě. „Potřebuješ obejmout?“

A v té chvíli se zhaslo.

Nejdřív jsem si myslela, že jde o ten známý průvodcovský tríček „...a teď si ukážeme, jak vypadá absolutní tma“. Jako, přišlo mi to trochu creepy, zhasnout rovnou bez varování.

Minuta se vlekla jako viskózní povlak na zábradlí. Pak nám to v jednom okamžiku došlo. Výpadek proudu.

„Rychle pryč!“ zařval muž, který před rokem slíbil, že se mnou zůstane v dobrém i ve zlém, rozsvítil svítilnu na mobilu a během pár sekund zmizel za skalní stěnou. Objala mě znovu tma.

„Psice? Jsi tady někde?“ vrací se eM za chvíli, když se mu po „bojuj, nebo uteč“ zapojila do provozu zbývající mozková centra a došlo mu, že by se musel sám postarat o naše děti (a taky, že mohu posloužit jako razicí štít, co bude zachycovat oživlé vrápence do vlasů místo něj).

Potkali jsme skupinku francouzských turistů a spojili svítilny. Potkali jsme skupinku německých turistů, kteří spořádaně čekali na místě, protože nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. A někde v půlce tmy jsme potkali našeho italského průvodce, jehož bodrý smích se nesl přes několik podzemních pater.

Nikdo si nebyl jistý, co vlastně povídal, když vedl naši připosranou skupinku k východu, až na jednoho z nás. „Říkal, že celou tuhle hrůzu zinscenoval jenom kvůli mně a v té tmě mu rudě žhnuly oči“, tvrdí eM dodnes. 

Těma očima si teda nejsem úplně jistá, ale stálo mě to spoustu zmrzliny – a taky se obávám, že odteď se v našem partnerským směnným kurzu kurva prodraží i návštěvy blbejch Koněprus.

Důvěřivý eM na cestě k zemskému jádru

První půlka trasy

Druhá půlka trasy