Zápisník pohřebních přání

Určitě je to tím, že vypadám mladě. Druhou možností by bylo, že vypadám tak vyžile, jako bych za sebou měla několik životů Aleše Brichty, brigošku v azbestovým dole a 256 čočkových kaší s párkem z naší jídelny. Prostě, že už přežiju všechno, včetně lidí okolo sebe. Řeč je o pohřebních přáních.

Začala s tím máma, když jsme si krátily cestu přes hřbitov.

„Ne, aby tě jednou napadlo, dát nás s tátou dohromady do jednoho hrobu“ rozčílila se máma a málem jsem to schytala jak v tom vtipu s jedením párku bez chleba. 

„Dost na tom, že se musíme dohadovat pod jednou střechou 40 let. Myslím, že si zasloužím trochu klidu aspoň potom.“

Řekla jsem mámě popravdě, že trocha té paranormální senzace by mohla zásadně nakopnout cestovní ruch vymírajícího maloměsta.

„Někteří lidé dávají orgány, aby byli po smrti užiteční. A pro tebe je obtěžující levitující náhrobek a škrcení jihokorejských turistů stuhou s nápisem VZPOMÍNÁME?“ zeptala jsem se manipulativně.

Máma mi na to řekla, že jsou jí ukradené věnce, budoucnost maloměsta i doprošující se duch táty. A už vůbec Korejci, protože vyrábí nekvalitní elektroniku.

„Mně by se líbilo, kdybys jednou vzala urnu s mým popelem a jela jí vysypat do moře. To bych si za tvou výchovu, a hlavně za tvou pubertu, zasloužila, no ne?“ začala máma manipulovat mnou.

„Vždyť nemusíš nikam daleko, mně by stačilo i do Chorvatska. Třeba jak jezdím do Zadaru, tam je to pěkný…“ kuje želízko v ohni.

„Mami a mohla bys mi do té doby ověřit, jestli je to vůbec legální?“

S nedůvěrou jsem si představila oplétačky s pašovanou urnou na celnici. A pak sypání popelu mezi nafukovací matrace českých turistů na jedné z nejobsazenějších pláží světa. Opalovák, teplý pivo a dalmátský čufty. Co má moje matka proti Asii?

Pár dnů na to se ukázalo, že bych si mohla na pohřební přání svých blízkých zařídit samostatný zápisník.

Em v lese: „No, to je krása. Cítíte tu smůlu? Slyšíte tu žlunu? Neslyšíte, protože jste ignoranti a hádáte se o svačinu. Tady bych se jednou klidně nechal i pohřbít.“

Při zmínce o smrti se děti přestaly mlátit klackem. „A to si jako můžeš vybrat?“ zeptal se pochybovačně Žmur. „Já myslel, že to je spádový – jako škola. Že pudeš na Olšany.“

„Na Olšany chodí nebožtíci bez fantazie“ poučil ho Em. „Jasně, že si můžeš vybrat – nějaký místo, co ti je blízký a kde to máš rád.“

„V Tibetu se mrtvoly rozčtvrtí a nahází se na skály jako žrádlo supům“ neodolám a vnutím se se svou inspirací, jak být užitečný i po smrti.

„Tak to já už vím!“ hlásí se Čičman. 

„Já bych chtěla být pohřbená v aquacentru!“

Mám o důvod víc, proč si přát, abych nikdy nezažila smrt svých dětí!

Jizerská rukolamka

„Tak vás tady pěkně vítáme“ vyběhne se podívat celá rodina na Pražáky k brance a náš víkend v Jizerkách může začít. Na penzionu je hned druhá nejlepší věc po obří posteli průchod rovnou na zahradu, kam děti hned vysmahnou. Ten klid, to ticho. Ten smrad z cigaret, co sem táhne otevřenými dveřmi.

„Hulí tam majitelé a něco intenzivně řeší“ jdu přibouchnout dveře a informuji Ema, který si blaženě užívá postele pro titány.

„Hm. Snad se jim nehrabou v záhonech.“ okomentuje to bezstarostně Em, jako kdybychom na zahradu vypustili brojlery. „Myslíš, že tady mají i takhle dlouhatánskou peřinu?“

Za chvíli se Žmur a Čičman přiženou a s bušením se dožadují vstupu, přičemž Žmur schovává ruku za záda a Čičman by chtěla něco říct. Ale neřekne, protože ví, jak bolí bratrský bouchanec do zad. K večeři se Žmur dostaví jako nácek, co strávil víkend na festivalu Hitler for People nebo Colours of Dritte Reich a uhajloval si ruku na 12hodinovém koncertu Ortelu. Ruku má napřaženou přesně podle náckovského protokolu, ale musí si ji podpírat v lokti.

„Používáš tu ruku jako jeřáb?“ podivím se, když s ní krouží nad stolem a nemotorně se snaží z ošatky zvednout chleba. 

„A proč ji máš oteklou jak sloní nohu?“ zastaví ho v půlce trajektorie Em. Žmur upustí krajíc a hodně nerad konečně vyklopí pravdu.

„Já jsem jen vylezl na tu houpačku, a jak jsem se držel, tak mi ta kovová trubka zvenčí vyvrátila zápěstí dozadu. Že s tím nepůjdeme k doktorovi?“

„To teda rozhodně nepůjdeme, pojedeme s tím ráno rovnou do špitálu.“ odvětím po pravdě. „A radši se pořádně najez, protože jestli ti tu ruku budou zítra operovat, tak si snídani už nedáš. Myslím tím šrouby, kterýma ti přichytí tu roztříštěnou kost“ dodám na vysvětlenou, když zachytím Žmurův tázavý pohled.

Bohužel si uvědomím zase až příliš pozdě, jak strašný prokletí je mít matku, která si jako první představí vždycky tu nejhorší možnou variantu.

Tenhle fatalismus jsem mimochodem zdědila po babičce. Dodnes si vzpomínám na její „doufej v lepší, počítej s horším“ když mi se stejným ledovým klidem vysvětlovala, proč musím do nemocnice s kýlou. „Protože ti kouká z bříška střívko. Až se střívko zašprcne a praskne, tak umřeš“ pohladila mě po hlavě.

Vsadím se, že u toho v duchu přerovnávala ramínka ve skříni a přemýšlela, jestli se ta nová sukně bude hodit na funus.

Druhý den ráno vcházíme do jablonecké nemocnice. Čičman je ráda, že jednou jedeme na pohotovost taky s někým jiným než s ní. Žmur vypadá jako fanoušek skupiny Ortel, kterému po 12hodinovém hajlování na koncertu spadla na pravačku bedna i s basákem.

„Kosti jsou všechny na svým místě“ konstatuje mladý sympatický doktor. „Bude to ale potřeba zafixovat sádrou na deset dnů. Aspoň si to nebudeš muset pořád držet“ usměje se na Žmura a Em řekne, že mi to říkal.

„Tak vás tady pěkně vítáme“ ženou se majitelé opět k brance a obdivují Žmurovu sádru až k lokti.

„No my na to včera s Blážou koukali“ povídá majitel a zapaluje si cigáro. „Žejo, Blážo?“

„No fakt, jak tam vlez a vylomil si to, mně se udělalo úplně slabo od srdce. A jak tam pak ležel pod houpačkou a nehejbal se“ doplňuje Bláža bulvární podrobnosti. Až se člověk podiví, že mu nikdo nešel pomoct, ale na horách se asi děti vychovávají jinak než ve zpovykané Praze.

„To eště nic není. Jeden klučina si tady na tý houpačce zlomil ruku úplně vejpůl“ řekne majitel skoro otcovsky a típne cigaretu do rajčat. Radši spolknu otázku, za jak dlouho ho našli. A jestli je voda ze studny pitná, nebo v ní mohou být napadané děti ještě z loňské sezóny.

Asi to mysleli dobře, protože když jsme zjistili, že se nám nový Žmur už nevejde se sádrou do bundy, půjčili mu na túru aspoň apartní župánek.

Jak jsem poznala vašeho otce

A je to tady. Čičman si našla kluka. Chápu, že vás tímhle sdělením neohromím. Na druhou je to jen kvůli tomu, že jsem na blogu dostatečně neakcentovala podezření, že je Čičman lesbička.

 „Tak jak bylo ve školce?“ ptávali jsme se před rokem bez nějakého hlubšího úmyslu. „Ta Klárka má tak dlouhý a krásný vlasy“ povzdychla Čičman zasněně, nebo se rozvyprávěla o tom, jak se s Natálkou dívaly do očí snad celou hodinu.

Divný – já jsem v jejím věku dávno hrála s klukama v bunkru za sídlištěm na doktory. „Mně teda lesbičky vůbec nevadí. Aspoň bude o pár vnoučat na hlídání míň“, ulevil si Em.

Včera Čičman přihasila s tím, že má strašně, ale opravdu strašně velké tajemství, které je mi ochotná sdělit pouze na záchodě s puštěným kohoutkem v umyvadle, aby to neslyšel táta a Žmur. Trochu jsem zazmatkovala, jestli se už v první třídě náhodou neřeší menstruace, nebo závislost na opiátech. Ale to strašné tajemství bylo o existenci chlapce Ondry ze třídy, se kterým si vyměnili pravítko.

„A myslíš, že mě taky miluje, když se na mě podíval takhle?“ ptala se Čičman.

„Myslíš jako takhle, nebo takhle?“

„Myslím takhle“ loupla po mně oči Čičman a bylo rozhodnuto. 

„Tak to je rozhodně zamilovanej pohled“, potvrdila jsem ji znalecky a zlomyslně jsem se těšila představou Ema houpajícího na klíně usmrkance s proteklou plínou, v ideálním případě dvojčata. Čičman si přilízla před zrcadlem vlasy a vyzvala mě:

„A teď ty. Jak jste se potkali s tátou? Musíme mít přece společný tajemství, víš?“

Na jednu stranu jsem byla ráda, že se nemuselo rozebírat, jak jsem se poznala s Houbičem. Ráda bych věděla, jak byste nevinnýmu děcku popsali seznámení v klubu, kde byly gauče flekatý jako turínský plátno a do fotbálků se strkal ohnutej tácek od piva, aby se ušetřila drahocenná desetikoruna na pivo.

Stalo se to na Silvestra hodně po půlnoci a ve stavu, ve kterém by bylo rozumnější jít spát v deset nebo oslavy konce roku nejlépe úplně oželet. Na to se ale ve dvaceti nehraje. Tenkrát mi spadl pod stůl zapalovač. Když jsem pro něj spadla taky, s překvapením jsem zjistila, že pod stolem už někdo sedí a opírá se o nohy mé kamarádky.

„Jé, ahoj! Ten zapalovač mi tady přesně chyběl.“ řekl Houbič, zapálil si cígo a bylo to. Od tý doby znám jedno pravidlo. Když si někdy připadáte sami, je potřeba se podívat i pod nábytek.

„Mno, tenkrát jsem šla vyzvednout do práce kamaráda a všimla jsem si tam strašně hezkýho kluka.“ (čti: to mě tenkrát šokovalo, protože Mírovi kolegové beze zbytku splňovali vaši stereotypní představu o ajťácích jako majitelích ortopedických pantoflí, ovčích svetrů a mastného culíku).

„Tak jsem Mírovi nenápadně navrhla, že bychom mohli zajít na večeři i s jeho kolegou.“ (čti: šli na pivo do Belle Airu)

„Čím víc jsme jedli, tím víc jsme si povídali hlavně my dva s tátou.“ (čti celkem pařba, Míra se nasral).

„A potom mě táta jel doprovodit tramvají a když si na mě chtěl vzít číslo, rozpadl se mu kryt telefonu a musel si ho zapamatovat.“

„To je hezký.“ řekla Čičman. „A pak jste spolu začali bydlet a chtěli jste nás, žejo?“

„Ne, pak jsme spolu byli na prvním rande a tam jsme se rozešli.“ (čti: když šel na záchod, oblékla jsem se a odešla se spikleneckým mrknutím na servírku. „To je v pohodě, já vás úplně chápu“, rozloučila se se mnou.

„Jak jako rozešli? Mami, víš co? Radši mi to ani dál nekaz.“ Čičman zklamaně zavře kohoutek.

A já se zamyslela, nakolik jsou vlastně editované všechny rodinné historky a´ la Esmeralda, flor del campo, táhnoucí se celou naší rodinou. 

A že si budu muset možná taky vytvořit nějakej cover minimálně pro ty dvojčata s proteklou plínou, ať nám to v naší rodinný kronice nekazim.