pátek 5. června 2020

Jak jsem poznala vašeho otce



A je to tady. Čičman si našla kluka. Chápu, že vás tímhle sdělením neohromím. Na druhou je to jen kvůli tomu, že jsem na blogu dostatečně neakcentovala podezření, že je Čičman lesbička.

 „Tak jak bylo ve školce?“ ptávali jsme se před rokem bez nějakého hlubšího úmyslu. „Ta Klárka má tak dlouhý a krásný vlasy“ povzdychla Čičman zasněně, nebo se rozvyprávěla o tom, jak se s Natálkou dívaly do očí snad celou hodinu.

Divný – já jsem v jejím věku dávno hrála s klukama v bunkru za sídlištěm na doktory. „Mně teda lesbičky vůbec nevadí. Aspoň bude o pár vnoučat na hlídání míň“, ulevil si Em.

Včera Čičman přihasila s tím, že má strašně, ale opravdu strašně velké tajemství, které je mi ochotná sdělit pouze na záchodě s puštěným kohoutkem v umyvadle, aby to neslyšel táta a Žmur. Trochu jsem zazmatkovala, jestli se už v první třídě náhodou neřeší menstruace, nebo závislost na opiátech. Ale to strašné tajemství bylo o existenci chlapce Ondry ze třídy, se kterým si vyměnili pravítko.

„A myslíš, že mě taky miluje, když se na mě podíval takhle?“ ptala se Čičman.

„Myslíš jako takhle, nebo takhle?“

„Myslím takhle“ loupla po mně oči Čičman a bylo rozhodnuto. 

„Tak to je rozhodně zamilovanej pohled“, potvrdila jsem ji znalecky a zlomyslně jsem se těšila představou Ema houpajícího na klíně usmrkance s proteklou plínou, v ideálním případě dvojčata. Čičman si přilízla před zrcadlem vlasy a vyzvala mě:

„A teď ty. Jak jste se potkali s tátou? Musíme mít přece společný tajemství, víš?“

Na jednu stranu jsem byla ráda, že se nemuselo rozebírat, jak jsem se poznala s Houbičem. Ráda bych věděla, jak byste nevinnýmu děcku popsali seznámení v klubu, kde byly gauče flekatý jako turínský plátno a do fotbálků se strkal ohnutej tácek od piva, aby se ušetřila drahocenná desetikoruna na pivo.

Stalo se to na Silvestra hodně po půlnoci a ve stavu, ve kterém by bylo rozumnější jít spát v deset nebo oslavy konce roku nejlépe úplně oželet. Na to se ale ve dvaceti nehraje. Tenkrát mi spadl pod stůl zapalovač. Když jsem pro něj spadla taky, s překvapením jsem zjistila, že pod stolem už někdo sedí a opírá se o nohy mé kamarádky.

„Jé, ahoj! Ten zapalovač mi tady přesně chyběl.“ řekl Houbič, zapálil si cígo a bylo to. Od tý doby znám jedno pravidlo. Když si někdy připadáte sami, je potřeba se podívat i pod nábytek.

„Mno, tenkrát jsem šla vyzvednout do práce kamaráda a všimla jsem si tam strašně hezkýho kluka.“ (čti: to mě tenkrát šokovalo, protože Mírovi kolegové beze zbytku splňovali vaši stereotypní představu o ajťácích jako majitelích ortopedických pantoflí, ovčích svetrů a mastného culíku).

„Tak jsem Mírovi nenápadně navrhla, že bychom mohli zajít na večeři i s jeho kolegou.“ (čti: šli na pivo do Belle Airu)

„Čím víc jsme jedli, tím víc jsme si povídali hlavně my dva s tátou.“ (čti celkem pařba, Míra se nasral).

„A potom mě táta jel doprovodit tramvají a když si na mě chtěl vzít číslo, rozpadl se mu kryt telefonu a musel si ho zapamatovat.“

„To je hezký.“ řekla Čičman. „A pak jste spolu začali bydlet a chtěli jste nás, žejo?“

„Ne, pak jsme spolu byli na prvním rande a tam jsme se rozešli.“ (čti: když šel na záchod, oblékla jsem se a odešla se spikleneckým mrknutím na servírku. „To je v pohodě, já vás úplně chápu“, rozloučila se se mnou.

„Jak jako rozešli? Mami, víš co? Radši mi to ani dál nekaz.“ Čičman zklamaně zavře kohoutek.

A já se zamyslela, nakolik jsou vlastně editované všechny rodinné historky a´ la Esmeralda, flor del campo, táhnoucí se celou naší rodinou. 

A že si budu muset možná taky vytvořit nějakej cover minimálně pro ty dvojčata s proteklou plínou, ať nám to v naší rodinný kronice nekazim.




27 komentářů:

  1. No tak ale počkej: Jak jako rozešli?
    „Vyměnit si pravítko“ není žádná metafora prvňáků, že ne?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidis, to me ani nenapadlo - doufam, ze nejsem out!
      Jinak, my jsme spolu zacali po tydnu zase chodit. Lidi jsou spolu vetsinou par tydnu, mesicu, let a pak prijde rozchod - tak mi pripada strategicke vybrat si to hned na zacatku:)

      Vymazat
    2. Rozhodně souhlas, ostatně každý máme něco. Já zas třeba jedu podle teorie, že když někomu jdou epické rozchody, měl by je často opakovat:D (Míněno s tou samou osobou.)

      Vymazat
  2. Já mam kliku. Historka o tom, jak jsem matku svých dětí poznal, je mládeži mnohem přístupnější, než historka o tom, jak jsem s ní začal chodit.
    ...dává to docela slušný prostor k manévrování...

    OdpovědětVymazat
  3. slyšel jsem o společenských akcích, kde pod stoly pobývají ženy...ale Houbičové? to už je možná až příliš dekadentní!

    OdpovědětVymazat
  4. Já kliku nemám, protože moje historka začíná tím, že L byl ještě neplnoletý a seznámili jsme se prostřednictvím mého tehdejšího partnera... :D ale nikdo se naštěstí ještě neptal!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele ale to zní jako fakt dobrá historka... :-)

      Vymazat
    2. Ja si predstavila neco jako skautsky taboriste a bobrika mlceni:)

      Vymazat
    3. No a pak, na hudebním táboře... :)))

      Vymazat
  5. Galahad: To mi trochu pripomina obracenou historku kamarada, ktery navazal pekny partnersky vztah na swingers party:)

    Lobo: Byt tebou, tak si situaci pod stolem prubezne hlidam!

    Quanti: To skoro taky vypada na nejakou mensi korekci, az se zacnou mnozit dotazy:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mlžit, mlžit, mlžit... :)) Ale jo, mám připravenou verzi, která je víceméně pravda, jen něco málo zamlčuje :D

      Vymazat
    2. ...rozhodně nemám problém uvěřit, že tam od večera do rána někoho hluboce miloval... :-)
      /Já vim, že to bylo laciný, ale já musel ;-)/

      Vymazat
    3. To by byla pekna pointa, ale myslim, ze by se dala nasroubovat na budouci vztah fakt uz hodne krkolomne:)

      Vymazat
    4. Zázraky se dějí.
      ...nějaký pozdější náhodný setkání v Lidlu u mlíka...
      Nelam nad tim hůl ;-)

      Vymazat
    5. Nemám to srdce ti to brát. Takže verze 2.0. Ten večer se rozešli, on si našel servírku a ona místo skladnice v Lidlu. Když druhý den vyskládávala paletu, jejich ruce se setkaly na krabici polotučnýho... Za svědka jim šel vedoucí a od té doby jsou to italské týdny (ještě bylo potřeba vypořádat se se zhrzenou číšnicí, samozřejmě po mafiánsku).

      Vymazat
    6. Nabízím 2.0.1.
      Ten večer se rozešli, on si našel servírku, ona skladnici z Lidlu :-)

      Vymazat
    7. Jo, to jsme presne u mych vlhkych snu. S tmavomodrym plastem a chlupatyma rukama jako lopaty. Jen misto Zmura a Cicman bychom mely adoptovany sirotky z Konga.

      Vymazat
    8. Ale... kdyby ti skladnice dovolila nějakýho dárce i Žmur s Čičman by byly... :-)

      Vymazat
  6. Zde bych ráda vyzdvihla výhodu dlouho vedeného blogu. Jakmile se dítě naučí číst a ovládat výpočetní techniku, už není prostor pro další dotazy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by mi nesmel umrit disk, na kterym jsem mela stazenou komplet zalohu z bloguje.cz. Myslim, ze bych byla sama prekvapena, co jsem resila kolem roku 2007...

      Vymazat
    2. To ti asi nedohledám, ale kolem roku 2008 by se našlo... http://web.archive.org/web/20080807020142/http://psice.bloguje.cz/ :)

      Vymazat
    3. Otevřela jsi mi nový svět! Jen tak jak tím letmo brouzdám nevím, jestli to nemělo zůstat navždy pod zemí jako kostry a zkamenělá vejce stegosaurů:)

      Vymazat
    4. Jak nový svět?
      ...sis sem tu zálohu z bloguje nenalila? :-)

      Vymazat
    5. Pockej, to je na me moc rychly. Je to jako ztratit stene, ktery za tebou prijde jako dospelej pes. Skoro jako Goro. Musim se poradit se svym psychoterapeutem, chapes.

      Vymazat
    6. Jo, tyhle účinky právě pozoruju. Proto se ptám.
      Já si při stěhování z bloguje tu zálohu na novym blogu pověsil a tenhle skok jsem tim pádem řešit nemusel. Prostě mam ty starý články pořád na dosah ruky a potěšit oko jsem jimi mohl kdykoliv :-)

      Vymazat
  7. Svěřuje se mi pětiletá vnučka: už děsně dlouho, možná celý rok, přemýšlím, jakého kluka si vezmu. O každém, kterého poznám, tak přemýšlím.
    Milan

    OdpovědětVymazat