Jak jsem poznala vašeho otce

A je to tady. Čičman si našla kluka. Chápu, že vás tímhle sdělením neohromím. Na druhou je to jen kvůli tomu, že jsem na blogu dostatečně neakcentovala podezření, že je Čičman lesbička.

 „Tak jak bylo ve školce?“ ptávali jsme se před rokem bez nějakého hlubšího úmyslu. „Ta Klárka má tak dlouhý a krásný vlasy“ povzdychla Čičman zasněně, nebo se rozvyprávěla o tom, jak se s Natálkou dívaly do očí snad celou hodinu.

Divný – já jsem v jejím věku dávno hrála s klukama v bunkru za sídlištěm na doktory. „Mně teda lesbičky vůbec nevadí. Aspoň bude o pár vnoučat na hlídání míň“, ulevil si Em.

Včera Čičman přihasila s tím, že má strašně, ale opravdu strašně velké tajemství, které je mi ochotná sdělit pouze na záchodě s puštěným kohoutkem v umyvadle, aby to neslyšel táta a Žmur. Trochu jsem zazmatkovala, jestli se už v první třídě náhodou neřeší menstruace, nebo závislost na opiátech. Ale to strašné tajemství bylo o existenci chlapce Ondry ze třídy, se kterým si vyměnili pravítko.

„A myslíš, že mě taky miluje, když se na mě podíval takhle?“ ptala se Čičman.

„Myslíš jako takhle, nebo takhle?“

„Myslím takhle“ loupla po mně oči Čičman a bylo rozhodnuto. 

„Tak to je rozhodně zamilovanej pohled“, potvrdila jsem ji znalecky a zlomyslně jsem se těšila představou Ema houpajícího na klíně usmrkance s proteklou plínou, v ideálním případě dvojčata. Čičman si přilízla před zrcadlem vlasy a vyzvala mě:

„A teď ty. Jak jste se potkali s tátou? Musíme mít přece společný tajemství, víš?“

Na jednu stranu jsem byla ráda, že se nemuselo rozebírat, jak jsem se poznala s Houbičem. Ráda bych věděla, jak byste nevinnýmu děcku popsali seznámení v klubu, kde byly gauče flekatý jako turínský plátno a do fotbálků se strkal ohnutej tácek od piva, aby se ušetřila drahocenná desetikoruna na pivo.

Stalo se to na Silvestra hodně po půlnoci a ve stavu, ve kterém by bylo rozumnější jít spát v deset nebo oslavy konce roku nejlépe úplně oželet. Na to se ale ve dvaceti nehraje. Tenkrát mi spadl pod stůl zapalovač. Když jsem pro něj spadla taky, s překvapením jsem zjistila, že pod stolem už někdo sedí a opírá se o nohy mé kamarádky.

„Jé, ahoj! Ten zapalovač mi tady přesně chyběl.“ řekl Houbič, zapálil si cígo a bylo to. Od tý doby znám jedno pravidlo. Když si někdy připadáte sami, je potřeba se podívat i pod nábytek.

„Mno, tenkrát jsem šla vyzvednout do práce kamaráda a všimla jsem si tam strašně hezkýho kluka.“ (čti: to mě tenkrát šokovalo, protože Mírovi kolegové beze zbytku splňovali vaši stereotypní představu o ajťácích jako majitelích ortopedických pantoflí, ovčích svetrů a mastného culíku).

„Tak jsem Mírovi nenápadně navrhla, že bychom mohli zajít na večeři i s jeho kolegou.“ (čti: šli na pivo do Belle Airu)

„Čím víc jsme jedli, tím víc jsme si povídali hlavně my dva s tátou.“ (čti celkem pařba, Míra se nasral).

„A potom mě táta jel doprovodit tramvají a když si na mě chtěl vzít číslo, rozpadl se mu kryt telefonu a musel si ho zapamatovat.“

„To je hezký.“ řekla Čičman. „A pak jste spolu začali bydlet a chtěli jste nás, žejo?“

„Ne, pak jsme spolu byli na prvním rande a tam jsme se rozešli.“ (čti: když šel na záchod, oblékla jsem se a odešla se spikleneckým mrknutím na servírku. „To je v pohodě, já vás úplně chápu“, rozloučila se se mnou.

„Jak jako rozešli? Mami, víš co? Radši mi to ani dál nekaz.“ Čičman zklamaně zavře kohoutek.

A já se zamyslela, nakolik jsou vlastně editované všechny rodinné historky a´ la Esmeralda, flor del campo, táhnoucí se celou naší rodinou. 

A že si budu muset možná taky vytvořit nějakej cover minimálně pro ty dvojčata s proteklou plínou, ať nám to v naší rodinný kronice nekazim.