Jizerská rukolamka

„Tak vás tady pěkně vítáme“ vyběhne se podívat celá rodina na Pražáky k brance a náš víkend v Jizerkách může začít. Na penzionu je hned druhá nejlepší věc po obří posteli průchod rovnou na zahradu, kam děti hned vysmahnou. Ten klid, to ticho. Ten smrad z cigaret, co sem táhne otevřenými dveřmi.

„Hulí tam majitelé a něco intenzivně řeší“ jdu přibouchnout dveře a informuji Ema, který si blaženě užívá postele pro titány.

„Hm. Snad se jim nehrabou v záhonech.“ okomentuje to bezstarostně Em, jako kdybychom na zahradu vypustili brojlery. „Myslíš, že tady mají i takhle dlouhatánskou peřinu?“

Za chvíli se Žmur a Čičman přiženou a s bušením se dožadují vstupu, přičemž Žmur schovává ruku za záda a Čičman by chtěla něco říct. Ale neřekne, protože ví, jak bolí bratrský bouchanec do zad. K večeři se Žmur dostaví jako nácek, co strávil víkend na festivalu Hitler for People nebo Colours of Dritte Reich a uhajloval si ruku na 12hodinovém koncertu Ortelu. Ruku má napřaženou přesně podle náckovského protokolu, ale musí si ji podpírat v lokti.

„Používáš tu ruku jako jeřáb?“ podivím se, když s ní krouží nad stolem a nemotorně se snaží z ošatky zvednout chleba. 

„A proč ji máš oteklou jak sloní nohu?“ zastaví ho v půlce trajektorie Em. Žmur upustí krajíc a hodně nerad konečně vyklopí pravdu.

„Já jsem jen vylezl na tu houpačku, a jak jsem se držel, tak mi ta kovová trubka zvenčí vyvrátila zápěstí dozadu. Že s tím nepůjdeme k doktorovi?“

„To teda rozhodně nepůjdeme, pojedeme s tím ráno rovnou do špitálu.“ odvětím po pravdě. „A radši se pořádně najez, protože jestli ti tu ruku budou zítra operovat, tak si snídani už nedáš. Myslím tím šrouby, kterýma ti přichytí tu roztříštěnou kost“ dodám na vysvětlenou, když zachytím Žmurův tázavý pohled.

Bohužel si uvědomím zase až příliš pozdě, jak strašný prokletí je mít matku, která si jako první představí vždycky tu nejhorší možnou variantu.

Tenhle fatalismus jsem mimochodem zdědila po babičce. Dodnes si vzpomínám na její „doufej v lepší, počítej s horším“ když mi se stejným ledovým klidem vysvětlovala, proč musím do nemocnice s kýlou. „Protože ti kouká z bříška střívko. Až se střívko zašprcne a praskne, tak umřeš“ pohladila mě po hlavě.

Vsadím se, že u toho v duchu přerovnávala ramínka ve skříni a přemýšlela, jestli se ta nová sukně bude hodit na funus.

Druhý den ráno vcházíme do jablonecké nemocnice. Čičman je ráda, že jednou jedeme na pohotovost taky s někým jiným než s ní. Žmur vypadá jako fanoušek skupiny Ortel, kterému po 12hodinovém hajlování na koncertu spadla na pravačku bedna i s basákem.

„Kosti jsou všechny na svým místě“ konstatuje mladý sympatický doktor. „Bude to ale potřeba zafixovat sádrou na deset dnů. Aspoň si to nebudeš muset pořád držet“ usměje se na Žmura a Em řekne, že mi to říkal.

„Tak vás tady pěkně vítáme“ ženou se majitelé opět k brance a obdivují Žmurovu sádru až k lokti.

„No my na to včera s Blážou koukali“ povídá majitel a zapaluje si cigáro. „Žejo, Blážo?“

„No fakt, jak tam vlez a vylomil si to, mně se udělalo úplně slabo od srdce. A jak tam pak ležel pod houpačkou a nehejbal se“ doplňuje Bláža bulvární podrobnosti. Až se člověk podiví, že mu nikdo nešel pomoct, ale na horách se asi děti vychovávají jinak než ve zpovykané Praze.

„To eště nic není. Jeden klučina si tady na tý houpačce zlomil ruku úplně vejpůl“ řekne majitel skoro otcovsky a típne cigaretu do rajčat. Radši spolknu otázku, za jak dlouho ho našli. A jestli je voda ze studny pitná, nebo v ní mohou být napadané děti ještě z loňské sezóny.

Asi to mysleli dobře, protože když jsme zjistili, že se nám nový Žmur už nevejde se sádrou do bundy, půjčili mu na túru aspoň apartní župánek.