Adoptováni Moldavskem

Je to nejchudší a nejnudnější země v Evropě, říkali.

80 % zabíraj pole a zbytek kláštery a socíkovský paneláky, říkali.

Měli byste jet jako normální lidi na Lago di Garda a nevymýšlet blbosti, říkali.

Ale my si řekli ne! Dokážeme všem, že v Moldavsku neumřeme nudou (maximálně na tetanus, dodává truchlivě Em, ale nebudeme předbíhat).

Tohle je náš poslední prázdninovej vejlet. Děti jsou u babičky a my dva fakt nemáme vysokou laťku na večeře v michelinských restoškách a labutě z ručníků. 

Naši první moldavskou noc přespíme v bytě, kterej je metaforou celýho Kišiněvu. 

V otřískaným paneláku, ve kterým jsou vevnitř díry ve zdech, plíseň a elektrický dráty se tu houpou ze stropu jako liány. Vstupujeme do bytu v okázalým wannabe luxury style. Kuchyň je sice smontovaná tak, že musíte otevřít pračku, aby šla otevřít skříňka, aby šel otevřít odpadkový koš, ale to neva. Na zdi jsou new age citáty z internetu a rámečky na fotky, v nichž jsou původní ikejácký rozesmátý rodiny. V koupelně vyvedený v mramoru neteče teplá a smrdí hajzl. Ale VYPADÁ to, chápete. Je to fancy závan zápaďáctví.

Fanoušci panelů si tu přijdou na svý

Celej Kišiněv je jak na tripu. Klimatizovaný obrovský obchoďáky s mnohem lepší nabídkou než u nás, před kterýma sedí babky v silonových šatech ze sedmdesátek se šátky na hlavě a prodávaj brambory. Mladý holky mají umělý řasy a přifouklý rty a chodí na lattéčka do Andy´s, zatímco do sebe chlapi před trafikou lijou vodku. Kdo tu nemá jizvy, není chlap.

Když vyjedeme z Kišiněva, máme po cestě les. Les je tady fakt úkaz, většinu území tady zabírají nekonečný lány. Na začátku příjezdovky nás zastaví zavalitej chlápek s krochnou a začne na nás pálit tvrdou ruštinou: 

Kam jdem? Odkud jdem? Do lesa? Jako vážně? Proč? Nikdo tady nechodí do lesa. 

(K tomu je ještě potřeba dodat, že anglicky tu nemluví vůbec nikdo. Jde to většinou ruku v ruce s nikdy nekončící ochotou se s námi bavit rumunsky a rusky, kde to většinou skončí – protože Em na základce stihl absolvovat jeden rok ruštiny a to z něj dělá našeho mluvčího). 

Z toho přísnýho chlapa se nakonec vyklube pohostinnej místní hajnej. Neochvějně trvá na tom, že nás musí vzít na prohlídku do hájovny. „Tady jím, tady spím, tadytoho kance jsem zastřelil a snědl, tadytoho vlka jsem zastřelil a nesnědl, ukazuje nám hrdě vycpaniny na zdi. "Tady máte vodu a tady je můj telefon, kdybyste v lese narazili na vlka, je tu spousta vlků“, nadiktuje Emovi svý číslo a pak se ho vyptává, čím jezděj hajný v Česku. On jezdí Ladou, kterou nám taky ukáže, aby to bylo komplet. Dovedete si představit, že byste takhle přitáhli k sobě domů korejský turisty, který odchytnete na Kampě?

Jeden z nejšílenějších zážitků adopce místníma jsme ale zažili ve vesnici poblíž kláštera. Mimochodem, kláštery jsou tady všude a místo povozů s koňma na silnici občas předjíždíte náboženský procesí. Kromě Boha ale místní věří i ve vrajitoare, čarodějnice. Ještě nedávno vedle v Rumunsku chtěla vláda zdanit výdělky čarodějnic. Vrajitoare se vzbouřily a začaly vyhrožovat, že svý magický schopnosti obrátěj proti parlamentu – a tak zůstávají jejich výdělky nezdaněný dosud. Na Boha a čarodějnice se prostě nesahá.

Dopravní prostředek, který vás vezme rovnou k Bohu: procesí

Malej rodinnej penzion vedle kláštera má úzký stlučený schody do části pro hosty, na kterých bychom si byli schopný zlomit vaz, ale to se nestalo. Místo toho si 192cm vysokej Em zakrouhl do lebky zrezlej konec okapu ze střechy. Stihl z těch schodů civilizovaně sejít a začal chlístat potoky krve až spořádaně dole na kachličky verandy.

Přibíhá křižující se majitelka s kapesníčky. Přibíhá její manžel s lahví vodky. Přibíhají zvědavé děti. Přibíhá syn majitelů, který odněkud vytáhl chirurgický rukavice  a profi obvaz. Později se dozvíme, že se jmenuje Kristian a pracuje jako neurochirurg v kišiněvským špitálu. Em si umí vybrat, kde si zranit hlavu!

Kristian efektivně zarazí chlístání krve, ale trvá na tom, že to je na šití. Volá sanitku, má tu být za 20 minut. Odběhne. Přiběhne k nám jeho matka s talíři naloženými dorty – ať si pán vezme, potřebuje sílu! A kafe, musí si dát kafe! Kafe je nejlepší s dortem (a úrazem hlavy). „Dorty, co dorty, potřebuje stakana, tvrdí její manžel. Skočí pro koňak? 

Naštěstí se vrátí Kristian, zakáže do Ema cokoliv lít a soukat, kvůli čemuž musím později sníst oba dorty a zapít je dvěmi šálky kávy. Dva stakany jsou mi naštěstí odpuštěny.

Sanitka nakonec přijede za hodinu a půl, což posílí mou vděčnost, že měl Em jen úrázek, protože věřím, že s tímhle závodním časem část pacientů jednoduše zemře-nebo si zavolá radši čarodějnici. Manžel jede s námi, trvá na tom. Rozloučit se přitom přijde celá rodina včetně příbuzných, co jsou tu na návštěvě.

Špitál vypadá přesně jako Nemocnice na kraji města, fakt. Nábytek z dřevokližky, zamračené sestry a lékaři na cigáru. Jsem dost ráda, že s námi Manžel jel, protože ani tady nikdo nemluví anglicky, takže za nás všechno vyřídí rumunsky a nejspíš za úplatek v sesterně, protože po Emovi nikdo nechce pojištění ani pas. 

Výsledkem je šest stehů, který se budou tahat až v Praze. A to celý jen za velkou flašku koňaku a kafe, protože tady si od vás peníze nevezme vůbec nikdo, kdo má špetku moldavský cti. 

A příště možná o tom, jak nás včera večer na pivu adoptoval proruský Ivan, před kterým se dnes schováváme, protože trval na tom, že nás zaveze do svýho rodnýho Podněsteří ("dodnes starý dobrý socialistický kolchoz! Dáš dvacet dolarů úplatek a uvidíš tanky i KGB!"). Anebo z Podněsteří, jestli nás fakt s kámošema z KGB vypátrá a uletí nám kvůli tomu letadlo...)

Řbitůvky...vy víte, že to mám ráda a tady jsou trochu speciální

Válka s Větrákem

 

Mám jeden divnej pracovní návyk, kterýho se nedovedu zbavit. Když píšu něco na klávesnici, fakt do ní buším. Něco jako ten gif s opičákem. Prostě čím důležitější je to sdělení, tím víc je potřeba zatlačit na písmena, aby to se stejnou prioritou dolítlo i na druhou stranu. To přece dává smysl, žejo?

Giphy.com

Bych se skoro vsadila, že to i funguje, ale má to pár technických nedostatků. Jedním z nich jsou přecitlivělý kolegové na zvukový vjemy, takže uprostřed mýho epickýho sdělení a naprosto soustředěnýho flow začne většinou někdo hulákat „zase do toho mlátííííííš!“. Druhým nedostatkem je HW. Je to něco podobnýho jako když po týdnu reklamujete žraloka na botě a prodavačka vám řekne, že to nejde, protože „tohle je společenská obuv, se kterou se nesmí chodit venku.“ Jako na co tyhle boty teda konkrétně jsou? Na nošení ve značkových kabelkách? Na vození v kočárku?

A stejný je to s klávesnicí mýho noťasu. Empiricky jsem si ověřila, že používám nejčastěji písmeno „N“ (to jsou ty moje důrazný zápory…) protože se mi z tý notebookový klávesnice normálně vylomilo a zůstala po nich smutná díra jak po zubu pacienta s počínající parodontózou.

takže zadám novej miliontej service desk do našeho help desku, kterej mě pokaždý jen nasere, což bezpochyby platí vice versa. Normálně začínám mít taky podezření, že na mě dedikovali za trest nejhoršího ajťáka z celýho korpoše, kterej se jmenuje Marek Větrovský. 

Mr. Větrovský je podle mě nějakej hacker puštěnej z kriminálu na podmínku, ale bohužel rozhodně nevykazuje nějakou známku podřízený ochoty a empatie. Přičtěte k tomu, že jsem zdrojem nejbanálnějších a nejzákeřnějších chyb systému – při jednoduchých operacích jako je změna hesla mi většinou naskočí tovární nastavení, implodují Windowsy, na černý obrazovce začne blikat pentagram a v Africe vypukne epidemie eboly.

Když tohle všechno poctivě zaznamenám do chybovýho ticketu, Větrák mi na to napíše, že jsem zadala špatně login. Je vychcanej, žádný zkoušela jste vypnout a zapnout. Dobře ví, že nezkoušela, ale napíšu, že mám zrestartováno. 

Tohle mě ale ještě dovede zabavit, takže se znova přihlásím pod stejným loginem, udělám z toho print screen a pošlu to zpátky.  Větrák mi mezitím vygeneruje tři nový hesla, který nefungujou. Tím oba zabijeme hodinu drahýho času placenýho korpošem a jdem s kolegy na obídek si na sebe navzájem postěžovat. 

Od tý doby, co v service desku přibylo tlačítko „urgovat u nadřízeného“ mám možnost zapnout v týhle mikrohře režim TURBO a jen těžko byste u nás v korpoši pohledali někoho, kdo má u Větráka v šuplíku woodoo panenku s mou fotkou staženou z intranetu. Fakt myslím, že ji tam má. Jinak by mi to Nko možná ani nevypadlo.

Ale vypadlo, takže jsem zadala novej ticket a jen se děsila, že tenhle typ chyby si vyžádá naši první fyzickou interakci, až mi tam bude Větrák fyzicky vkládat nový písmeno a u toho mbě polije ksicht kyselinou. Větrák měl z mý osobní návštěvy na IT oddělení asi stejně pohostinný pocity, protože přehodil můj požadavek na zpracování externí firmě.

Uběhly krásný dva týdny, kdy jsem dvakrát neodolala tlačítku TURBO, protože Větrák zarputile nereagoval na zprávy v helpdesku ani maily. „Čekám na nabídku dodavatele“ napsal mi pak suše na jednu obzvlášť emoční intervenci o vypadlém centimetrovém kousku plastu.

V pátek mi Větrák poslal nabídku dodavatele. Po třech týdnech. Náhrada za moje vypadlý písmenko by byla z platiny nebo možná z klu jednorožce, protože externí dodavatel za něj chce 3.500 CZK. 1:0 pro Větráka, ale víte co? Jedna prohraná bitva ještě nedělá prohranou válku. Psice strikes back!

Seberozvojový krávy

 

Další ročník rodinný chaty na samotě u lesa je za náma. Tentokrát se odehrával v území nikoho v Rychlebách. Většinu času tam nechytáte žádnej signál a když už, tak ten od Poláků. Majitel chaty se v popisku eufemisticky rozepsal o „wifi“. Realita byla něco na způsob starýho dobrýho dial-up připojení, kde si můžete jednou za den stáhnout textový zprávy na whappu bez fotek.

Zasaďte do toho prostředí bandu děcek v různých fázích puberty-a teď přeskočím očekávanou pointu-ale poradili si s tím úplně hladce. Částečně jde určitě i o iluzi pozorovatele, protože většinu času se aktivně snažili nebýt. Nebýt s náma a možná i nebýt úplně, jak prozradí další řádky.

Kousek od chalupy je fakt velká pastvina se stádem krav. Ne krav z nejbližšího družstva, který choděj spát do kravína a jsou zvyklý na automatizovaný dojící linky Mám na mysli ty opravdový, starý dobrý, krávy. Stádo s býkem a houfem telátek, který jsou něžným důkazem, že býk tu není na okrasu ani za trest. Tyhle krávy tu žijou celej rok a nejspíš se dost nudí-zvlášť pokud většina turistů není línejch a výběh obejdou v bezpečný vzdálenosti.

My jsme taky ze začátku drželi distanc, ale pak se ukázalo, že jít přes výběh je slušná zkratka k zajímavým cílům v okolí. Mimochodem, věděli jste, že krávy mají skvělou paměť a čich až na 8 km?

Pro první porušení hranic je zásadní dělat jako že nic. To je prostě taktika, která se osvědčila v politice i ve sbližování s opačným pohlaví. Fakt jsme vám přelítli do vzdušnýho prostoru? Jak se ta ruka octla v podprsence? Jejda, jak se to mohlo stát?

Na první překročení hranic krávy reagovaly jen s asertivním „děláte si prdel“? Stádo přestalo žvýkat a krávy se tázavě podívaly na býka. Býk vycítil společenský tlak, že by nás měl zabít a zajistit si tak nehynoucí obdiv zbytku stáda, ale rozhodně se mu nechtělo do rizika ztrapnění. Co kdybychom disponovali jateční pistolí? Nebo snad vystřelovací injekcí s ketaminem? Nakonec se zmohl na divoké škubání hlavou a rytí kopytem do drnů, což psychicky slabší jedince z naší skupiny přimělo ke klusu. Obě strany se bavily.

Další den se tyhle hry stupňovaly. Krávy za námi začaly běhat jak hlídací psi a býk začal s corida tanečky, což dědu motivovalo k úplnýmu zákazu chození do ohrady.

Pár dnů se geopolitická situace stabilizovala, dokud babička neposlala Žmura na borůvky do bublaniny. Ne že by se pubertální Žmur za každých okolností přetrhl ochotou, ale pro buchtu udělá fakt hodně, zvlášť když se nemůže válet s mobilem na sockách a messangerech. Všechno. Včetně sběru lesních plodů před bouřkou.

Když začaly lítat první blesky a hromy, měl Žmur dvě možnosti. Buď si dát velkorysou obcházečku ohrady, nebo spoléhat na to, že se krávy bojí bouřky stejně jako většina normálních savců.

Po kravách nebylo ani památky zhruba do půlky pastviny. „Pak se najednou za kopcem objevilo pět hrozně nasupenejch krav“ vyprávěl nám v chalupě Žmur a děda k tomu dodal, že to bylo pět jezdců apokalypsy a že nám to všem řikal.

„No, tak jsem běžel doprava, ale tam se najednou objevil ten druhej tým krav a tvářily se, že přecházej na masitou stravu a že zrovna na mě se pomstí za všechny mekdonaldy na světě. Tak jsem běžel dopředu a za svahem stál býk a na obzoru za ním lítaly blesky.“

Podle Žmura to vlastně nebyl ani tak moc býk, jako mýtický stvoření, velký asi 6 metrů na výšku a 12 na šířku. Býk viděl Žmura asi v podobných velikostech, protože chvilku trvalo, než se navzájem podívali do očí.

Když ten okamžik nastal, Žmur prý hrozně zařval. Býk tenhle tah nečekal, takže překvapeně ustoupil a krávy se na sebe podívaly s despektem ke svýmu polyamory vůdci. Žmur proklouzl pod drátem ohrady a doběhl na chalupu jako totální vítěz. Tyhle minirituály dospělosti na wifině prostě nenajdeš!