Na zápis nebo na odpis?

Když jsem si minulý týden kroužkovala dny červenou fixkou v olbřímím papírovém kalendáři s velkolepým produktovým názvem „Maximanager“, nešlo o vyznačení menstruace, ani dnů, kdy jsem vydržela nejíst čokoládu a chodit spát před půlnocí.  Začátek vsuvky.  Mimochodem, psala jsem vám, že Milý na tenhle můj poctivý retrokalendář s kroužkovou vazbou namířil objektiv naší IP kamery a tak jej učinil v duchu dnešní doby konečně online? Své červené a zelené kroužky si tak můžu prohlížet i vzdáleně přes telefon, pokud jsem schopna po sobě přečíst čmárance, zkratky a nesouvislé komentáře. Jen se do něj nedá na dálku vpisovat. V naší domácnosti půjde ovšem jen o pár týdnů, než Milý sestrojí robota s propiskou v teleskopické horní končetině.

Konec vsuvky. Červené kroužky znamenaly jediné – dny otevřených dveří a vyzvedávání přihlášek do mateřských školek. Původně jsem ze dveří odcházela vyzbrojená vzpomínkami na moji předškolní docházku. Na facku, která mi doma přisvištěla za uši jako přímý následek integrace kouzelných slovíček palchant a kletén do mé tříleté slovní banky a cvičné oslovování rodičů. (Podotýkám, že jsem se je přiučila od učitelek a ne od dětí). Drožďové polévky s aroma neprotékajícího dřezu a ještě zatuchlejší zdravotní procházky kolem textilky, kdy jsme před mostem uzavírali sázky o bombary, zda bude dnes řeka červená, zelená, nebo tyrkysově modrá (v té době byly čističky odpadních vod pouze na Západě a ve fantasy literatuře).

Asi jsem fakt stará, protože realita je dnes úplně jinde. Pokud čekáte senzaci o dozorkyních z Buchenwaldu, které se po válce rekvalifikovaly jako personál mateřských školek, musím vás zklamat. Všechny ředitelky tří podniků, které jsem vybrala na poslední chvíli na základě dojezdové vzdálenosti a s vyloučením faktu, že tam nějaké dítě zhynulo za obzvlášť nechutných nebo tajuplných okolností, byly laskavé ženy prokazující nekonečnou studnici trpělivosti a taktu s pobíhajícími dětmi i agilními rodiči.

„Prosím vás, učíte tady podle montessori pedagogiky, nebo raději walfdorf?“vykřikuje jedna z matek a hučící místnost připomíná tiskovou konferenci. „No jak bych vám to“, podrbe se ředitelka propiskou v drdolu. „My tady učíme multikulti. Ono to v prostředí Rusů, Romů, Vietnamců a ostatních ani nejde“, plaše se usměje.

V druhé školce se s usínající Čičman na rameni ptám, jak je to s přijetím v případě mladšího sourozence, protože ve školce č. 1 Čičmanice snížila Žmurův kurz na přijetí do záporných hodnot. „Každý má právo na vzdělání a my tady žádnou sourozeneckou diskriminaci neuznáváme“, odříká jako mantru ředitelka. Což je sympatické, ale na vyžádání dopoví kompletní story: ve školce se táhl minulý rok nemilý případ s ombudsmanem a multimatkou, jejímuž dítěti bylo upřeno právo na vzdělání. A podle úvodního prohlášení je jasné, kdo se stal vítězem. Otázkou tedy zůstává, jestli není prohlášení jen navenek a interní rozhodovací procesy zůstaly nedotčeny, ale to už je trochu konspirace.

Třetí školka je božská. Secesní vila, která zastiňuje i sousední velvyslanectví. Učitelkám svítí kolem hlavy svatozář, o čemž nasvědčují minimálně riskantní kurzy keramiky už pro nejmenší děti (vím, jak mě dovede rozhodit, jen když mi nepíše oblíbená propiska, protože ji někdo ucpal plastelínou). Vestavěné relax patro s antistresovými míči (pro děti, ne pro učitelky). Čičman už tvrdě zařezává v kočárku před školkou a jsem načatá ji nehlásit, potají se plížit podél zdi a přehazovat kočár přes plot, pokud to bude situace vyžadovat. „Můžu se vás zeptat jen na orientační odhad, jaké dáváte Žmurovi šance na přijetí?“ ptám se a nohou zakopávám pod stůl střepy keramické placky, kterou zkoušel nepozorovaně, zato s úspěchem rozlomit, holomek. Ředitelka mi beze slov zamává třemi archy zhusta popsaných papírů. Schindlerův seznam čítá odhadem dvě stovky zájemců. „Bereme třináct.“

Začíná mi tedy svítat, jak bude vypadat příští rok. Žmurovy znuděné dotazy „a co budeme dělat teď, mami?“ se exponenciálně znásobí ze současných sta denně na odrhovačku od rána do večera. Druhou alternativou je soukromá školka, ale napadá mě spousta důvodů, jak investovat desítku měsíčně na bohulibější účely, ze kterých budeme mít navíc něco i my. Navíc při zachování rodinného práva na vzdělání není reálné, abychom za dva roky platili i s Čičman dvacku. Možná ještě třetí – schopný mladý rodič školky nehledá, ale vytváří!

Revizor

Některá stigmata si sebou neseme celý život. Když jsem byla na škole, nikdy jsem si nekupovala lístek na MHD. Znám kamarády, kteří vnímají dodnes konfrontaci s revizorem jako příležitost k divadelní improvizaci a jeden z nich se dokonce v rámci obětování na oltář studia psychologie v plné tramvaji pomočil vestoje u tyče, aby otestoval reakce spolucestujících. U mě za tím nehledejte revoltu mládí, ani otázku cti a boje proti establishmentu. Finanční tok od mých rodičů odkapával přiškrceně jako kohoutek ruského plynovodu a já jsem raději investovala do beedeesek, nebo biliáru za školou. A do prázdných kazet, na které jsem si nahrávala po částech Nirvanu z písniček na přání v rádiu včetně zatípaných komentářů moderátora, protože origoška stála třistapade, moje studentské total revenue skoro na celý měsíc.

Zhruba v téhle době lze datovat počátek mého SNRR (syndrom nepřiměřené reakce na revizora). Stejně jako když na alergika v půlce zaručeně vegetariánského pokrmu zamává krevetí klepýtko umně skryté v jasmínové rýži, začnu se při detekci muže v tmavě modrých tesilkách s rukou v kapse potit, zalykat a nervózně šacovat kapsy, a to bez ohledu na fakt, že mám měsíční kupón, Opencard a pro všechny případy ještě cvaklou jízdenku.

Zákony městské džungle neznají soucit. Pokud se schováváte za sloupem v metru v předsmrtné křeči, půjdou po vás v ostří hoši s odznakem a jágřím účesem jako hyeny po umírajícím černouškovi s nafouklým bříškem a nebude je vůbec zajímat vágus močící do kolejí ani náckové, kteří na ně drze vykřikují, že nemají lístek a jestli nepotřebuje nakopat do ledvinky.

O to větší zklamání pro ně představuji, protože navzdory všem absolvovaným kurzům psychologie na téma „jak rozpoznat černého pasažéra“ já svou jízdenku po chvíli najdu. Ano, je to chvíle plná nadějí v představách pochvaly před nastoupenou jednotkou revizorů a spokojeně pokyvujícím šéfem. Chvíle, kdy měním barvy a vysypávám obsah příručních zavazadel na zem. Chvíle, kdy mi jeden z nich drží batoh a druhý krmí dítě z lahvičky. Ale vždy skončí zklamaným konstatováním „ale vždyť vy máte platný lístek“ a já si pokaždé připadám jako naschválnice, co je úmyslně obírá o čas. Jako strýček skrblík. Jako když jsem si ve hře flaška sundala ponožky místo podprsenky.

Před měsícem mi odešel mobil, což je příběh, který vám napíšu někdy jindy, třeba až mi konečně doletí Lenovo z Číny a nebudu se muset vysírat se starou Nokií, ve které vydrží baterie přesně 3 hodiny a 25minut. Dnes dopoledne tento přesně vymezený čas odtikal hned po nástupu do tramvaje, takže jsem si nestihla poslat SMS jízdenku a začala se místo toho rovnou potit v nastupujícím záchvatu SNRR. Syndrom se rozjel naplno, když na další zastávce nastoupil nebezpečně nenápadný padesátník v mariňáckých tesilkách a šusťákové bundě. Revizor! Začala jsem panicky prohledávat kapsy. Jediné, co jsem našla, byl posmrkaný kapesník, leták z kindervejce a papírek s pořadovým číslem z pošty. V jedné setině sekundy jsem právě ten vyhodnotila jako plán.

„Žmury, trhej“, nacpala jsem mu papírek do ruk. „Jakože jízdenku“, sykla jsem na vysvětlenou. „Na kousíčky!“ Zatímco Žmur přičinlivě trhal a já upadala do mdlob, revizor zkontroloval několik nevinných obětí s platným lístkem, potom usedl pár sedadel před nás a hověl si. Vystartoval po mě až na další zastávce. Pod Žmurem se skvěla kupa papírků. „Chcete pomoct ven s kočárkem?“ zeptal se. A já bych měla zítra na dopravní podnik přinést pytlík bonbónů.

Sladké. Designové. Hustoboží.

Do minulého týdne jsem si nebyla jistá, jestli je to poslední hipster trend, nebo konspirační celorepubliková závislost na cukru, ale v mém okolí se nápadně často začínají rodit Autoři Designových Dortů. Proboha proč? Pokud jste si někdy položili stejnou otázku a navíc trpíte noční inkontinencí z nočních můr o šlehačce ze spreje a sušených žloutcích v prášku, přináší vám právě tento zápisek odpověď. Může za to věk Vodnáře!

„Já to cejtím v těhlech rukou už od 12.12.“ vypráví nám u stolu nenuceně přisednuvší Tomík, kterého jsme naposled viděli před několika měsíci. Tomík pracoval jako prodavačka, pardon, módní poradce v jednom nejmenovaných gay butiků v Praze. Osobně si myslím, že mít Tomíka v kšeftu muselo být větší terno, než kdyby v petshopu se granulemi pro psy obsluhovala chodící uzená kýta. „Ale já řekl. Jako sorry. Končím.“ pokračoval Tomík, „oblékl jsem si bílý kompletek od Armaniho, protože cukráři prostě musí nosit bílou, žejo. Uvolňuje čakry. A odešel jsem zadělat těsto. To je prostě ten Vodnář, no. Stejně jako jsme se tady dneska potkali, náhody neexistujou!“

„No a co recepty?“ ptám se. Přede mnou se nemusíš bát konkurence, mám bohužel vrozenou dispozici. I životaschopný zárodek těsta mi skončí jako samovolný potrat ještě před vytažením z trouby“, ujišťuju. Tomík mě obejme. "Jednou se to podaří, musíš být pozitivní!"

„No, to ti na mě jde takový tušení třeba už několik dnů předem“, přivře oči. Možná je krátkozraký, možná mu Vesmírní lidé právě faxují vylepšenou technologii na biokvásek. „Jako naposled při tom vatikánským chlebíčku. Představ si, že takhle sedím už druhej den u trouby a nenapadá mě vůbec nic. Vtom zazvoní sousedka a přinesla mi kousek těsta, ze kterýho se to peče. A ty dáš kousek těsta zase komu jinýmu. Řetězec duchovního štěstí. Taková hodná stará paní v zástěře s růžema, jako babiččin igelitovej ubrus. A já ji objal a brečeli jsme oba!“ sundá brýle a narychlo si protře oči. Slzí i stůl vedle nás a obsluha okamžitě odchází rozlít něco tvrdšího.

„Prodáváš je?“ Při zmínce o prodeji se Tomík nad materiální hrubostí dotazu trochu zachvěje. Mám už nasmlouvaných několik pražských kaváren. A s jednou jsem se taky rozloučil. Chodím si je tam osobně kontrolovat, jestli moje dorty mají dostatek pozornosti, chladu a kyslíku, aby se nezapařily a neudusily pránou, chápeš. Tak přijdu do tý kavárny, ptám se po svém Čokoládovém Pokušiteli a najednou ho vidím, jak je tam chudák přiklopenej pod plexisklem! „To je bezprecedentní porušení cukrářských práv“, zhrozím se. „No to by ještě nebylo to nejhorší, ale byl tam přiklopenej vedle větrníku od Hájka! A tak jsem si nechal zavolat managera a řekl jsem. „Jako sorry. Končím!“ proneseme všichni tři jednohlasně. „Vidíš? To je zas ten Vodnář!“ pokýve Tomík dramaticky.

Protože na rozdíl od Vodnáře věřím, že kuchař do jídla otiskuje nejen kalorickou tabulku, přemýšlela jsem ještě ten večer, jestli bych tenhle dort vlastně chtěla pozřít. A vzápětí jsem usoudila, že ano. Je jaro a čas stát se koncentrovaně sluníčkovou!

P.S. Víte, že letos frčí neptunově modrá poleva?

Image je na nic

Následuj svůj instinkt!

Pan Hrabánek a ti druzí

Před dětmi jsme žili v bytě my dva. A několik potkanů. Někdy kamarádi, instalatéři a mouchy. V každém případě určitý počet lidí a zvířat, kteří se dali spočítat a bezvýhradně podléhaly fyzikálním zákonům.

Od doby, kdy začal Žmur mluvit, se v téže bytě objevuje rozpínavý počet bytostí. První přišel Zajíc.

„Kde se tady vzala ta hrozná díra?“ podivovala jsem se třeba nad vydřeným kolenem v teplácích. Žmur se zatvářil spiklenecky a dychtivě mu cukaly koutky, abych se hlavně nezapomněla dozeptat, kdo to udělal. „Mami, byl to...(wait for it)...Zajíc!“

„Nojo, Zajíc!“ plácnu se do čela, ale vzápětí si ustaraně povzdychnu. „Ale kde ten Zajíc tady může bydlet?“ Ke žmuří duchaplnosti lze přičíst červený puntík za to, že Zajíce neumístil do jednoduše kontrolovatelného prostoru, jako je šuplík na příbory, ale do komory – místa, kam se občas bojím i já sama, nejen proto, že mě tam jednou málem sejmula koloběžka, která se jako gilotina zřítila z háku u stropu.

Zatímco Děravý Zajíc časem dorostl na Děravého Tygra, zabydleli se u nás trpaslíčci aka šunkoví vyžíráci z díry na přívod vody, Ruda Láznička (kamarád do vany) a pan Hrabánek. Za Hrabánka si mohu připsat čárku na zeď jenom já, protože Žmur tak dlouho odmítal klasické i alternativní čtené pohádky z knížek, až jsem musela stvořit správce parkoviště, jeho psa a šest aut. Seriál, který aktuálně přerůstá v šestou sérii a „Tak jde čas“ je proti němu krátkometrážní dokument ze života. Pan Hrabánek podnikl cestu po všech světových kontinentech a jednu mezigalaktickou výpravu, snědl dodávku čokolády a vypil hektolitry kakaa, postihla ho stařecká demence (velmi oblíbený atribut vyžadovaný téměř každý večer), našel a spřátelil si mnoho babiček alias kuchyňských milenek chutných večeří a božských bábovek.

Pana Hrabánka mám ráda, protože je čistokrevně źmuří a protože to je další rovina, na které se před lety ukázala vražda televizního přijímače jako jediné správné řešení. (Hrabánek ruluje dokonce i přes nepopiratelnou existenci youtube a animovaných pohádek o helikoptérách v japonštině.) Pan Hrabánek mě sere, protože je to nekonečná vylhanina o starém popleteném dědkovi a protože mám pocit, že se z něho už nikdy v životě nevyvážu.

Chrabrého Hrabánka je už prostě moc a v posledních dnech Žmurova závislost postoupila natolik, že si ho začal personalizovat. „To byl pan Huabánek?“ ptá se pokaždé, když u nás dopoledne zvoní pošťačka. „Na lavičce sedí dva huabánkové a jeden spí“, komentuje bezdomovce před kostelem. „Nekoukej jak huabánek“, přiletí Čičman herda do zad, až vyplivne natrávenou kukuřičnou křupku. Vymýšlím, hledám. Zapisuju si poznámky během ristretta na stojáka před kavárnou. Nástupce pana Hrabánka. Dětského superhrdinu, snadno zastupitelného za nové imaginární kámoše. Než mi z toho huábne!