O čem si děti povídají, když si myslí, že je neslyšíte

Žmurovy večery pod lampou: Dvacet vraždících mimin v akci a tuhá babička

Pokud vás to fakt zajímá, pořiďte svým dětem…wait for it…neštovice. Jo, jasně, zase se opakuje, ta Psice, už o tom psala minule a teď znova, a abyste se z toho úplně opupínkovali, budu vám o tom klidně psát ještě další dva týdny, protože infekční štafetový kolík převzala Čičman.

A jestli jsem tvrdila, že jsem po Pižmurovi už ostřílenej pupenovej pistolník, tak jsem taky kecala. Na Čičman už se jich jednak ani nedopočítám kvůli tomu, že jsem byla vždycky chabá na počty a hlavně na ní během mezisoučtu vyrazí deset nových. Milý to chtěl pro zajímavost zdokumentovat pomocí zakroužkování a unikátního kódu popisovačem CD/DVD u každého pupínku, ale já si myslím, že už tak se na nás ve školce někdy dívají s otazníkem.

Dneska vám fakt o neštovicích psát nechci. Už jen proto, že se drbu, jen co to slovo vyslovím a taky proto, že se dva týdny nic moc neděje, kromě toho, že je venku parádně a my se na to smutně díváme z okna v pracovně, v pokoji, nebo v ložnici. A že chodím každé pondělí do dětského oddělení knihovny s narvanou krosnou a jen čekám, kdy mě knihovnice obestoupí a budou se dotěrně zajímat, jestli máme doma soukromou školku, nebo samizdat.

Ale taky jsou neštovice jedinečným sourozeneckým team buildingem.  A je fuk, že je to z nouze – ještě nikdy jsem je neviděla si spolu tak často hrát a povídat. Robinson byl taky rád i za blbýho Pátka.

„Hele Čičman, chceš slyšet pohádku?“ šeptá strašně nahlas Píža večer z postele, když se jim ještě nechce spát.

„Jooo!“ Zapomene Čičman na to, že má být zticha a nadšeně zajásá.

„Čičman, ticho, nebo sem přijdou! Tak jo – poslouchej. Byla jedna holčička a ta měla strašně ráda miminka.“

„Já“, doplní důrazně Č.

„Ano, ta holčička jsi byla ty. Měla dvacet miminek a vždycky, když si potřebovala jet odpočinout do Londýna, dala je k babičce a dědovi, aby se postarali“ (v důchodu si asi moc neodpočineme).

„Babička dělala miminkům kakao a samý buchty, rolády a zmrzlinu…pistáciovou…“ zasnil se Žmur.

„Mňám!“

„No jo, Čičman, ale ty miminka z toho pořád rostly a tloustly, až dostaly chuť na maso, protože ta babička byla veteránka jako teta Kamča a vařila jen sladký a košťály.

A jednou ta babička přišla domů a to největší mimino na ní čekalo s nožem, ale nedrželo ho správně ostrým dolů, ale kudlou před sebou a ta babička se omylem nabodla! Ostatní mimina se sběhly okolo a chtěli z ní taky kousek sežrat, když už byla nadobro zapíchlá.“

(Násilně v kuchyni potlačujeme smích)

„Slyšíš – takhle chrčela! Už jde na tebe Čičman!“

Čičman piští hrůzou někde na frekvenci zubní vrtačky.

„Pížo, co jí to tady vykládáš prosím tě“, neudržím se už dál stranou dění.

„Ale to dopadlo dobře, mami. Protože po tom sladkým měli tak zkažený zuby, že by tu tuhou babičku stejně neužvejkali, víš, Čičman.“

V životě jsem neslyšela tolik ponaučení v jednom krátkém příběhu. Tak snad nás jednou nesežerou…

Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o neštovicích

...a báli jste se podrbat

Všechno, co jsem věděla ještě do začátku minulého týdne o neštovicích já, jsou dvě chabé vzpomínky, co by se vešly na Petriho misku. Protože mám paměť na vůně, vybavuji si dráždivě sterilní tekutý pudr, co voní trochu po komoušské vyžehlené sesterské uniformě s čepcem. Nebo jako pižmo doktora Sovy. A ta druhá je vizuální - šedivé puntííky z toho tekutého pudru všude po těle (a hlavně za mými nehty).

Dnešní mládež má, co se dětských nemocí týká, utrum díky plošnému očkování a neštovice jsou taková poslední výspa starosvětského dětství, která nám ještě zbyla. I tu časem vymlátí (zatím) nepovinné očkování proti planým neštovicím, to se vsaďte. Děckám zbyde jen obezita, autismus, alergie na krevety a další trendy nemoci. 

V každém případě by mě nikdy nenapadlo nechat děti naočkovat právě proti planým neštovicím - ale popravdě řečeno by mě taky nikdy nenapadlo, že k nám zavítají zrovna, když se po pěti letech vracím do práce. Měla jsem je za víceméně estetický problém a kajícně přiznávám, že když se Žmur třetí noc klátil v horečkách mezi svým Chapitánem a dalšíma kámošema z podsvětí a já ráno nevyspalá rozkládala svou home office, párkrát jsem si na očkování pomyslela jako na docela dobrou strategii.

Cedule "POZOR! NEŠTOVICE!!!" visela v dětském školkovém pavilónu od začátku května a myslím, že Žmur je typicky poslední obětí, jak už to bylo u řady jiných viróz. Prostě se ráno probudil a na čele měl obří neštovici přesně na místě třetího oka. Ačkoliv jsem se ani po shlédnutí výstražné cedule dále nedovzdělávala v rozlišení neštovice od ekzému, nebo kousnutí sklípkanem, diagnostikovala jsem ji správně na první pohled. Žmur byl rád, protože měl ten den jet se školkou na celodenní výlet a nesnáší jízdu autobusem, a učitelky byly rády, že jim odpadl jeden člen gangu. Zde končí win-win řešení a začíná realita návratu do Korporátu. Šéf si zřejmě povzdechl, že to s těma ženskýma po mateřský není jen fáma a já jsem sklapla notebook a dosavadní plaché úspěchy a vrátila se - možná na měsíc - zpátky na rodičovskou dovolenou.

První den byl v pohodě. Dopoledne jsem pracovala a Žmur sjížděl animáky včetně běžně zapovězených, čti násilnických krváků. Byl přátelský, objímací a měkký jako plyšový lenochod, nebo kojící polštář. Odpoledne jsme spolu prohlíželi knížky, povídali a mazali si pupínky a moje mateřská znaménka, abych z toho taky něco měla. Celý neštovice mi přišly jako taková komunitní sousedská slavnost. 

Přišla noc a Žmur se přesně v té chvíli, co přechází soumrak v noc, proměnil v Draculu. "Jdi pryč!", křičel, kopal a mlátil do zdi ten měkkej postelovej kámoš z odpoledne. Moc jsme toho nenaspali. A v té chvíli, co se mění noc v úsvit, nás probudil z prvních mělkých snů popěvek. "Už je bílý den, pojďte všichni ven", trylkuje Žmur a nejradši by se přetrhl ochotou a dotáhl snídani do postele, kdyby bylo nakoupeno. Z noci si nepamatoval nic. Takhle to šlo po tři dny a tři přílivové vlny pupínků.

Pak se z něj stal starej strup. Všechno, co jsme četli, už četl stokrát, žádnej animák není krvavej dostatečně a bytem se protlouká jako mladej Werther. "Co budeme dělat?" lomí flekatýma rukama. "Proboha, už zase?!"

Ale než vystrupí do původní podoby, řeknu vám, že jsem docela ráda, že to má za sebou. Bez komplikací. Prostě nějak věřím v to, že každá nemoc má něco přinést a pokud Žmur zvítězil nad svými třídenními démony, tak ať si je  za odměnu vymrzelej klidně do konce týdne. Zůstávám i na tom, že bych ho zpětně nenechala naočkovat, ale ani řízeně nakazit. A pravidla nešťárny?

1.) Nehodí se vždycky, ale počkají si až na okamžik, kdy děcka zkrátka fakt nesmí onemocnět

2.) Ačkoliv všichni okolo vás tvrdí, že jejich děti měli mírnej průběh a ty dnešní neštovice nestojí za nic, zrovna to vaše vypadá jako po dvaceti letech na heráku a má pupínky i okolo řitního otvoru (Au!)

3.) Tekutý pudr zacpává póry, neasi, už se nepoužívá, sprdla mě lékárnice a vydala jen nicneříkající chladivý gel bez chutě a zápachu. A já se tak těšila, až si přivoním...

4.) Doplň: Čičman onemocní za 

a) dva týdny, t.j. první den po návratu do práce

b) tři týdny, t.j. až se šéf osmělí zvát mě opět na školení a meetingy

c) za pár měsíců/ let uprostřed mrazivého ledna, až budeme pít lipové thé a vděčně si číst knížky od Vánoc, ale tomu asi nevěříte vy ani já, co?

Trnkova vila

Jinonická, Praha 5

Tuhle zahradu pro vás mám připravenou už docela dlouho, z jednoho jarního výletu na druhý břeh Vltavy. Kde je tráva zelenější, v parcích neběhají jen amíci a gayové v bílých šortkách, a co je u nás na Vinohradech navoněná a předražená bída, to jsou v Košířích unikáty, které pomalu hnijou a neštěkne po nich pes. Tedy samozřejmě myslím Jacka Russela v mikině GAP, když jsme u těch Vinohrad.

A dnes mám konečně čas se tím trochu probrat, protože víte, co dostane Žmur na konci mého slavného prvního měsíce pracovní docházky?

Neštovice.

Jen připomínám, že děti jsou u nás dvě a inkubační doba až tři týdny. Myslím, že se můžete těšit na kupu historek, z nichž budou ty poslední podušené jako hovězí plec z jídelny.

Nevím a vlastně ani nemůžu tušit, jak to máte vy. Ale když jsem byla malá já, všechno mi připadalo obrovské – ať už to byly dvorky, pokoje, nebo zahrady. A v každé z těch velkých prostor číhal kromě lákadel a zapomenutých pokladů i jeho strážce. Bubák, panenka s vydloubnutým okem, prostě takovej ten rozježenej kocour, jak ho popisuje Jiří Trnka ve své Zahradě: „Pod keřem vedle trpaslíka byla roztrhaná žíněnka. Lezlo z ní seno a z toho sena se vyno­řil starý zlostný kocour. Byl dost vypelichaný, ale přesto hrozný, protože to byl zlomyslný kocour samotář a občas sprostě nadával.“

Je to trapný, ale když někdy hraju se Žmurem na hledání křovinných skřítků, věřím, že fakt nějakýho chytnem víc než on. Takže vás asi ani nepřekvapí, že jsem byla upřímně zvědavá, jestli ten zlolajný kocour v Trnkově vile ještě žije. Protože je jasný, že na bývalém squattu potkáte hravé slony, nebo trpaslíka s vybledlou červenou čepicí, tak maximálně na tripu. Ale kocourovi, který ožívá s každým vyhozeným smetákem a rozbitou lahví, tomu by se přece mohlo právě na takovým místě dařit.

Jiří Trnka se do vily Turbová nastěhoval v roce 1939, když ho zaujala stejně jako nás během nedělní procházky. Vila tak na dvacet let získá nájemníka, jehož jméno bude známější, než její původní. V 70. letech začne být doba turbu-lentní. Objekt vyvlastní stát a vybuduje tady sklad stanů. Prokletí bohužel trvá dodnes, přes plány na taneční školu z 90. let až po velkomožný plán přestavby na luxusní wellness centrum aktuálního majitele, firmy Praturb se sídlem na Britských Panenských ostrovech. Chápu. Asi bych měla taky jiný priority, kdybych tam měla trvalé bydliště. Ale protože objekt spadá pod památkáře, Praturb aspoň musel vyhnat squattery, podepřít ty nejzchátralejší nosné konstrukce a pořídit k vile nonstop ostrahu. Hlídači byli v době mé návštěvy buď na sváče, nebo je Zahrada jednoduše slupla jako malinu. Stačí letmý pohled přes vrávorající plot a budou vám připadat stejně pravděpodobné obě varianty.

„Vrrrzúúúúúúthrúúúúú udělala branka a pomalu se otevřela. Ona nebyla vůbec zamčená, ale nevypadala na to. Jak to má kluk vědět! Tak a zas ticho. Uvnitř bylo vidět spoustu vysoké trávy, šla klukům až nad hlavu, a taky ně­jaké keře a dosti šero.“ 

O zlém psu a ostraze píše na obou branách a cílem samozřejmě není navádět vás, abyste na to vyzráli a přeskočili zeď. Už kvůli tomu, že vám na nohu sice nepověsí vlčák, ale s o to větší pravděpodobností se na vás něco sesune, nebo šlápnete do něčeho, co se vám nebude vůbec líbit (třeba na stříkačky poházené jako nášlapné miny v okolí celého areálu). 

Ale přes to všechno stojí za to se ještě na chvilku zdržet.

Když totiž přeskočíte pár rezavých plechovek, přebrodíte cáry igelitu a nakloníte se přes ohlodanou omítku zdi, vrátíte se do doby, kdy vám bylo šest.

A jakkoliv Turbová vypadá bezútěšně, možná přes přivřené oči uvidíte, že tam někde vevnitř pořád blikají modré žárovky Jiřího Trnky a na zahradní stůl odpoledne hostitelka přehodí damaškový ubrus a broušené sklenice pro vzácné hosty. Třeba to prostě jen fakt není místo pro výrobu stanů ani wellness centrum.

Nakoukněte dírou v plotě a uvidíte sami. A bacha na kocoura.

„Potom vše zpustlo. Jezírko s velrybou zakryly stromy, altán slonů se ztratil v houští. Když se později městečko rozlilo kolem, nikdo už nevěděl, kde vlastně zahrada byla. Jenom pár psů prý tam chodí pořádat večírky a popíjet psí víno.“

Jo - a ten kocour se taky ztratil.
Škoda.

Pani! Něco tak děsivýho jako vás jsem ještě neviděla!

Až do včerejška jsem fakt nechápala některé nehody a úrazy, co se lidem stávají. Třeba když někdo na pikniku zatouží po hlavním chodu předvést společnosti irské lidové tance, zakopne a vyrazí si horní jedničku o jediný šutr na louce (ahoj Verčo!). Nebo když někdo balí holku na to, že ji z hospody galantně odnese v náručí, uklouzne a flákne s dívkou svého života o asfaltku tak, že je z toho těžký otřes mozku a pobyt na JIPce (čau Václave!)

Takové nehody se prostě stávají Mr. Beanovi, nebo dětem, myslela jsem si vždycky. Dokud jsem nešla (střízlivá!) po chodníku a neskončila na chirurgii s šesti stehy pod bradou.

No dobře, jak tomu obvykle u úrazů bývá, nechyběla i ta troška spěchu a denního snění. Ale snad bych se ve svém věku už mohla spolehnout na to, že po chodníku prostě chodit umím. 

Prostě si tak valím, v hlavě tisíc věcí a pod sebou slepovanej chodník jako patchwork povlak na polštář z fleru. Najednou mé centrum rovnováhy rozbalí do myšlenkového vysílání zhruba někam do půlky reklamních spotů na dovolenou pop-up vyskakovací okno, že se mé tělo nachází v nebezpečném úhlu. Za další desetinu vteřiny se vnitřním hlasem bezelstně podivím „Do hajzlu, já asi fakt padám“ a než ta sekunda doběhne, ležím na chodníku s vystrčeným zadkem a snažím se dostat do slušnější pozice. Pode mnou je kaluž krve a při každém dalším pohybu si kapu červenou na tílko a kalhoty. Připadám si trochu jako zombie, protože skoro necítím bolest, ale řeknu vám upřímně, že to nekontrolovatelné chlístání krve mě dost obtěžuje. Zastavují se u mě starší paní, jedna z nich vypadá, že bude zvracet, když k nim zvednu hlavu. „Nepotřebujete…?“

„Pomoc? Ale kdepak, jsem úplně v pohodě“ přátelsky se usměju a zamávám, přičemž mi z levé ruky odlítne sprška krve, zatímco pravačkou šacuju batoh. No jasně, nikdy mi nebylo líp, žejo. Zrcátko. Do prdele, to jsem fakt nechtěla vidět. Pod bradou mám druhou rozšklebenou chlebárnu Micka Jaggera. Tak copak tu máme dál, z papírových kapesníčků samozřejmě jen prázdný obal. Šátek. Ale toho je mi líto. Menstruační vložky – bingo! Připlácnu si jednu z nich na ksicht a ladným krokem odkráčím z té louže hrůzy do nejbližšího Mekáče.

Vklátím se do suterénu. „Vodu! Potřebuju vodu!“ zaskuhrá Krvavá vložka na uklízečku bezmyšlenkovitě šůrující podlahu. Uklízečka se v sebeobraně chytne mopu a bojovně se s ním postaví hned k umyvadlu, do kterého nořím svůj zbrocený loket. S nehraným zaujetím sleduje, jak jí znečišťuji vyleštěnou keramiku. A pak se konečně se dostáváme ke slavné větě z dnešního titulku.

Uvědomuju si, že i když mě vlastně nic moc nebolí, jsem asi dost scary. A že by možná neškodilo trochu to vyčistit. Když ve svém horrorovém outfitu vběhnu na pohovost na chirurgii, čekající špalír pacientů se mlčky rozestoupí. Vypadá to, že hlavní roli dnešního ucajdaného odpoledne plného hnisavých převazů a naraženin vyhrávám já.

„Jaký je dneska den? Sledujte můj ukazováček. Teď se nelekněte, zasvítím vám baterkou do očí“ pálí na mě pokyny doktorka, zatímco dostávám od sestřičky pochvalu za kreativní obvaz. „Musíme to zašít. Ehm, paní Psicová, jste v pořádku? Neomdlíte nám tady?“ ptají se mě. Asi jsou mi na čele vidět vyskakující krůpěje smrtelného potu. Připadám si spíš jako po experimentální trepanaci lebky. Na závěr dostanu slušivý bílý převaz brady, ke kterému mi chybí už jen mikulášská mitra a košík s čokoládovýma figurkama. A můžu být ráda, že jsem si nevymlátila zuby, jak se hodná paní doktorka snaží najít a zabalit mi sebou na cestu do kapsy aspoň nějaké to pozitivum.

Konečně jsem tedy i já aktérkou neuvěřitelně dementních nehod, které bych ještě nedávno považovala za neproměněné nominace na Darwinovu cenu. Konečně i já mohu vyvracet oči pod dobře míněnými radami dětí „Mami, to se přece musíš dívat pod nohy, když jdeš!“ Potřebovala bych jen jednu věc. Nějakou mystery historku, protože když to takhle vykládám na potkání po pravdě jako vám, všichni mi na to říkají, že něco tak blbýho ještě neslyšeli.