O čem si děti povídají, když si myslí, že je neslyšíte

Žmurovy večery pod lampou: Dvacet vraždících mimin v akci a tuhá babička

Pokud vás to fakt zajímá, pořiďte svým dětem…wait for it…neštovice. Jo, jasně, zase se opakuje, ta Psice, už o tom psala minule a teď znova, a abyste se z toho úplně opupínkovali, budu vám o tom klidně psát ještě další dva týdny, protože infekční štafetový kolík převzala Čičman.

A jestli jsem tvrdila, že jsem po Pižmurovi už ostřílenej pupenovej pistolník, tak jsem taky kecala. Na Čičman už se jich jednak ani nedopočítám kvůli tomu, že jsem byla vždycky chabá na počty a hlavně na ní během mezisoučtu vyrazí deset nových. Milý to chtěl pro zajímavost zdokumentovat pomocí zakroužkování a unikátního kódu popisovačem CD/DVD u každého pupínku, ale já si myslím, že už tak se na nás ve školce někdy dívají s otazníkem.

Dneska vám fakt o neštovicích psát nechci. Už jen proto, že se drbu, jen co to slovo vyslovím a taky proto, že se dva týdny nic moc neděje, kromě toho, že je venku parádně a my se na to smutně díváme z okna v pracovně, v pokoji, nebo v ložnici. A že chodím každé pondělí do dětského oddělení knihovny s narvanou krosnou a jen čekám, kdy mě knihovnice obestoupí a budou se dotěrně zajímat, jestli máme doma soukromou školku, nebo samizdat.

Ale taky jsou neštovice jedinečným sourozeneckým team buildingem.  A je fuk, že je to z nouze – ještě nikdy jsem je neviděla si spolu tak často hrát a povídat. Robinson byl taky rád i za blbýho Pátka.

„Hele Čičman, chceš slyšet pohádku?“ šeptá strašně nahlas Píža večer z postele, když se jim ještě nechce spát.

„Jooo!“ Zapomene Čičman na to, že má být zticha a nadšeně zajásá.

„Čičman, ticho, nebo sem přijdou! Tak jo – poslouchej. Byla jedna holčička a ta měla strašně ráda miminka.“

„Já“, doplní důrazně Č.

„Ano, ta holčička jsi byla ty. Měla dvacet miminek a vždycky, když si potřebovala jet odpočinout do Londýna, dala je k babičce a dědovi, aby se postarali“ (v důchodu si asi moc neodpočineme).

„Babička dělala miminkům kakao a samý buchty, rolády a zmrzlinu…pistáciovou…“ zasnil se Žmur.

„Mňám!“

„No jo, Čičman, ale ty miminka z toho pořád rostly a tloustly, až dostaly chuť na maso, protože ta babička byla veteránka jako teta Kamča a vařila jen sladký a košťály.

A jednou ta babička přišla domů a to největší mimino na ní čekalo s nožem, ale nedrželo ho správně ostrým dolů, ale kudlou před sebou a ta babička se omylem nabodla! Ostatní mimina se sběhly okolo a chtěli z ní taky kousek sežrat, když už byla nadobro zapíchlá.“

(Násilně v kuchyni potlačujeme smích)

„Slyšíš – takhle chrčela! Už jde na tebe Čičman!“

Čičman piští hrůzou někde na frekvenci zubní vrtačky.

„Pížo, co jí to tady vykládáš prosím tě“, neudržím se už dál stranou dění.

„Ale to dopadlo dobře, mami. Protože po tom sladkým měli tak zkažený zuby, že by tu tuhou babičku stejně neužvejkali, víš, Čičman.“

V životě jsem neslyšela tolik ponaučení v jednom krátkém příběhu. Tak snad nás jednou nesežerou…