Korporátní mýty a legendy

Víte, co by byl fakt trapnej úvod dnešního postu? Zeptat se vás, jestli víte, co dostane Čičman tři dny po dobrání antibiotik na superinfekci z neštovic a pak vám odpovědět, tradá, přece nohy, ruce, ústa, neasi?! A ještě to zakončit majstrštykem, jestli víte, co teda jako dostane Žmur tři dny po Čičman. A že tady právě leží s třicetdevítkou a halucinuje o nakládání lodi a pak se tady na zbytek řádků rozbrečet, že s děckama nikdy, nikdy, nikdy neuvidíme sluneční paprsky bez puchejřů a abscesů, protože už teď jsme bledé poloprůsvitné bytosti podobné živočichům, co žerou písek a bakterie ze dna Mariánského příkopu.

Ale jak správně tušíte, tato týdenní porce žalu neprospěje ani vám, ani mě, proto otvírám na odreagování úplně jiný soudek. Dvouměsíční pobyt v práci začíná nést své ovoce a hlavně korporátní mýty a legendy, které ke mně začínají prosakovat i přes přerušovanou docházku.

1.    Musíme se snažit, nebo nás všechny do tří měsíců vyrazí

2.   Nemusíme se snažit, protože nás stejně všechny do tří měsíců vyrazí (ale většina dostane aspoň pořádnej padák a ne umolousaný odstupný z polovičního platu jako někdo, žáno)

3.  Personál jídelny práškuje všechny pokrmy psychofarmaky, které mají zaměstnance učinit oddanějšími a zamilovanějšími do své práce. Některým z nich se z toho dokonce nalijou prsa. Nejvyšší koncentrace psychofarmak je v menu č. 9 na konci výdejního regálu, přičemž tyto pokrmy konzumuje převážně střední a vyšší management (variace na kuřecí steak s broskví a krokety)

   4.   Po budově se šíří epidemie pohlavních a exotických nemocí, které dosahují svého maxima v rozvolněných a nemorálních letních měsících. Někteří se nerozpakují označit tyto choroby za pseudovědecké experimenty, jež k nám proudí přes klimošku z tajných laboratoří vzdálených dvacet kilometrů podzemní chodbou od hlavní budovy. Interní komunikace tyto skandály na intranetu zametá pod koberec nudnými prohlášeními ve stylu „Byli jsme nuceni rozmístit na toaletách v 5. patře antibakteriální mýdla z důvodu rizika nákazy žloutenkou.“ Je vám jasný, co se stane, když si tuhle rosolovitou hmotu fakt plesknete do dlaní? Většině zaměstnanců ano, protože antibakteriální prostředky mají stále netknutou hladinu náplně až pod víčko.

     5.   Sexuální aféry a druhotné pohlavní znaky

A jak poznám tu paní Laštovičkovou? ptám se před schůzkou kolegů, abych potom zase neběhala a zmateně nenarážela do sklených stěn zasedačky ve snaze identifikovat ji.

„To je přece taková ta prsatá, co se blbě směje“

„Myslíš Vlaštovku? Ta je ale fakt strašlivě prsatá.“

„To je ta, co na offsajtu balila Ötziho, ne?“

Upřímně by mě zajímalo, co se před schůzkou paní Laštovičková dozvěděla o mně.

   6.  Mystická a oboupohlavní stvoření, která obývají málo frekventované útroby budov patří k největším konspiračním senzacím, kterými se může pořádný Korporát pochlubit. Do dnešního dne jsem investigativně pronikla na stopu světloplachého humanoida Ötziho. Ötzi se podle ověřených zdrojů skrývá během pracovní doby přímo ve vestavěných skříních za skladem výpočetní techniky, odkud telefonuje. Není jasné komu, protože se dorozumívá výkřiky, které neodpovídají žádné zdokumentované jazykové skupině. Za špatného počasí, nebo zimního šera bývá viděn, jak se osmělí a shrbeně hopká na záchod, v létě budou nejspíš kupičky trusu v jedné z okrajových části skladu.

„Až bude někdy hnusně, tak mu od těch skříní udělej cestičku z drobků až sem“ odpověděl mi kolega, když jsem chtěla vědět, proč musím psát mail člověku, který sedí dvacet metrů od nás a nemůžu mu zavolat, nebo se tam prostě stavit.

Na pana Tasemničku si vzpomenou jen ti nejvěrnější z vás. Subtilní pán, který by se v pozici plodu vešel i do mé větší kabelky a v jídelně ho najdete polykat čtyři vrchovaté talíře rýže s masem. Pan Tasemnička si dokonce v nejlepších časech vydržoval otroka, který za ním nosil druhý tác s talíři. Dobrá zpráva je, že alespoň vrchní obal pana Tasemničky se po Korporátu i po mém návratu ještě pořád pohybuje, ačkoliv už není na první pohled jisté, zda nejde o hostujícího parazita, co si jen jednou místo zčervivělého pana Tasemničky utáhl kravatu a nahodil brýle a falešný knír. A pořád si ještě sype na kupičky jídla zelenou směs z tajemného dealeráku.

Záhadou ale spíš zůstává, jestli pan Tasemnička nepoužíval to antibakteriální mýdlo, nebo to má právě z něj. A vůbec, taky vám přijde divný, že se naše děcka s imunitou a dravostí dospívajících tyranosaurů takhle složí záhy po návratu do Korporátu?