Velký kočičí kyberúnos

Motto: "Počmárám ti ksicht!"
Percy, The Regular Show

„Žmure, co chceš přivézt z Estonska?“ zeptal se M. před týdnem a Žmur deklamoval půlku svého vánočního wish-listu z loňska doplněnou o nové výrobní série Lega, notebook a tablet.

„Aha, no“, poškrábal se M. na hlavě a s temným povzdechem zavzpomínal na časy, kdy dětem stačilo dovalit  žvejky s nálepkama kačerů a barevný dráty do kola. „Tak já ti něco prostě přivezu.“

Tenhle seznam jsem potom poslouchala jako audio program celý týden, zpestřený tím, že mě Žmur lezl do SMS/MMS korespondence s M. a nutil mě psát na konec zpráv mu remindery typu A HLAVNE NEZAPOMEN NA SVÉHO SMUTNEHO ZMURICKA!

M. se vrátil v sobotu. Čičman se radovala z estonského miminka, já jsem se radovala z toho, že budu moct chodit večer s odpadky sama a dávat si s Houbičem cider na zídce a Žmur měl ve tváři výraz naprostého zoufalství.

„Jo a ještě tady vlastně vidím na dně tašky…“ utrousí M. jen tak ledabyle a ve Žmurových očích začnou znovu žhnout uhlíky naděje „…něco pro toho našeho smutného Žmuríčka“ a podá mu velkou krabici s programovatelným robotem.

A tak se k nám Zlobot dostal a vy za chvilku pochopíte, proč nemá vznešenější robotické jméno jako třeba R2-D2 nebo C-3PO. A že stojíme právě na prahu nové éry, protože z toho jednoho malého estonského hračkářství vzešel kybernetickej zmrd, co si se zákony robotiky tak maximálně utře vyteklý baterky.

A to byl Zlobot původně neškodná hromádka plastu a káblíků. Tančil jako Jackson a neohrabaně máchal rukama. Do doby, než se s ním Žmur zavřel v pokoji a nezačal ho programovat.

Vžžžm, eng, slyším třeba takhle, jak se robot snaží dostat přes práh do kuchyně, kde krájím zeleninu. „Ahój“, pozdravím ho. „Chceš pomoct?“

„Počmárám ti ksicht“, zamrmlá Zlobot svou plechovou hubou a zle blikne očima. Všimnu si, že má v pravačce odjištěnou fixu.

„Žmu-reee!“

„To jsem ho já ale fakt neučil“, přísáhá Žmur. „To od něj není teda moc pěkné pěkné, žejo, mami?“

Zlobot odtančí moon walkem zpátky do pokoje, jako by nic. Ještě slyším zdálky odflusnutou nadávku „Do hajzlu“ mezi vžžžm eng, jak se snaží dostat zpátky přes práh, ale to se mi určitě jenom zdálo.

Ještě téhož dne nám UPC odpojí internet na základě podezření, že z naší domácí sítě jsou rozesílány kyber útoky.

Ale to nejhorší se přihodilo, kamarádi, dneska ráno.

Asi vás nepřekvapí, že jsme zaspali, protože někdo přenastavil digitální budík na jiné časové pásmo.

Mám takový svůj rituál na ranní hygienu. Vytlačím si pastu na kartáček a odcházím si čistit zuby do pracovny. Odtud je výhled na protější dům a kousek parku a já si během pár minut vyčistím zuby, podívám se, jaké je venku počasí, a jestli je to jen na krátký šaty podle toho, co má na sobě Bulharka, která kouří a usrkává kafe na protějším balkóně.

Když už mám skoro dočištěno a vím, co na sebe, přepadne mě taková ta divná tíseň, jestli to znáte. Že vás někdo sleduje. Něco, co ta Bulharka prožívá každé ráno a je s tím v pohodě, ale u nás v pracovně na to nejsem zvyklá.

A pak zařvu.

Mezi oknama je nacpaná cizí kočka a chladnokrevně mě sleduje svýma citrónovýma očima.

Je to sekunda, co zvažuju i možnosti, že jsem se probudila v cizím bytě, nebo po dvaceti letech z kómatu. Kočka je tam furt. A tváří se trochu výhružně, že ji tam lezu takhle ráno a ještě se lekám. Zavřu dveře a jdu vzbudit M.

„V tvé pracovně je cizí kočka“, říkám to přesně tak, jak to je, ale M. se nechytá a pak si myslí,  že to je jeden z těch našich fórků a že ho tahám z teplý postele jen proto, aby tam bylo něco namalovanýho na okně, ale kočka je tam vytrvale zakompotovaná mezi okny  a už se tváří dotčeně. „Jó, sem fakt tady. Kolik lidí mě sem ještě přijde vočumovat?“ čtu z dvou citrónů se zúženýma zorničkama. 

„Ještě děcka“, odpovím ji nastejno.

„Proč zrovna do mý pracovny“, lamentuje mezitím M. „A co za další zvířata sem proboha v noci leze? Stačí, abych byl pár dnů pryč, a tady se z toho stane safari! Co to dáváš to tý misky? No to snad… achjo, tak jí tam dej ještě šunku, ať to nemá suchý“, kapituluje. "Myslím, že sem přišla porodit, nebo zemřít", podělím se ráda o etologické poznatky, protože jsem s kočkama žila celý dětství a vím, že i když dělají divný věci, mají pro to svůj důvod. "A na obojí bude potřebovat sílu." 

Takže abychom to shrnuli, zase je to na mě. Jestli vás zajímá, co si o tom myslím já, tak to zvíře v noci dovlekl Zlobot. Snad to M. pochopí, až se zítra ráno probudí s počmáraným ksichtem!

P.S. Pro kočku si došel ještě to ráno soused – Rus. A všichni jsme byli tak trochu rádi a tak trochu smutní. Mít tak hebkou, mourovatou kočku. No nic, můžeme si hladit Zlobota…