Jak se zbavit strachu z klíšťat

Jestli jsem měla kdy z něčeho ještě větší strach, než z mrtvol, byla to klíšťata: Kdybyste mě chtěli vyděsit tak, že se počůrám od gatěk až k ponožkám, stačilo by mi ukázat už pěkně rozbahněnýho nebožtíka, který má po těle piercingy z nacucaných klíšťat a fleky z boreliózy. V Praze se s klíšťaty typicky potkáte u svého ošetřujícího lékaře na letáčku s očkováním proti encefalitidě, což je pro mě důkazem podprahového vnímání inzerce.

A jakmile k něčemu získáte tenhle vstřícný a smířlivý postoj, dost často se vám osud vysměje do ksichtu. Třeba na prázdninách na Vysočině.

„Čičman, copak to máš na pupíku?“ ptám se po necelé půlhodince, co děti dovádí na posekaném trávníku s koťátkem majitelky chaty, které jsme dostali na hlídání. „Proboha“, zalykám se panikou, „to je přece klíště!“

Nad Čičman se seběhne celá rodina a všichni její členové začnou tahat z kapes zaručené recepty, jak vytáhnout klíště. „To musíte podusit mýdlem a potom vytočit“, radí děda a mydlí Čičman břicho.

„Neblázni, to musí být mastný a pomalu se vykývat“, nevydrží se na tu operaci dívat L., odhání dědu a šplíchá na čistě vymydlené, učesané a voňavé klíště opalovací olej z uctivé vzdálenosti, zřejmě aby vydrážděný parazit nezačal divočit a agresívně flusat bakterie na celé shromážděné konzilium. Kdosi se ptá, zda je na chatě přítomen tekutý dusík a M. brousí nějaký zálesácký žabikuch, co našel v kuchyni. Zřejmě ho chce podříznout a nechat vykrvácet. Čičman je šťastná, že na sebe strhla pozornost a našeho malého statečného mučedníka mi začíná být srdečně líto. I parazité by měli mít nárok na humánní popravu. Konečně je klíště a jeho ostatky vytaženo na kapesník a rituálně podpáleno.

Mezitím se poškrábu zamyšleně na noze po nějakém výrůstku a pak ještě jednou, než zařvu. A celý scénář se opakuje, jen už se na mě nevystřídá tolik přípravků a M. si jde žabikuchem radši nakrojit buřty na oheň.

Nečetli jste náhodou taky někde, že se klíšťata pohybují po těle i několik hodin, než se přisají na tom nejlepším místě? Zapomeňte na to, tyhle krvežíznivý ludry jsou jako spam a po týdnu v divočině vám můžu odpřisáhnout, že skočí pět metrů do dálky, nebo se prostě teleportují. Repelent je vzrušuje jako levnej parfém na šlapce a do dlouhých nohavic vám prožerou díry rychleji než Savo.

Statistika týdne na chatě zní neúprosně. Psice: 4 ks, Žmur: 2 ks, Čičman: 5 ks, M. 0 ks a je to buď nespravedlivý, nebo mají klíšťata respekt z bodných zbraní. Součet zbytku rodiny 17 ks/ týden.

Ale na konci pobytu už jsem je vyndávala zručným chvatem jako zavšivená giboní matka v ZOO a necukla jsem koutkem. Jen jsem v sámošce pokoutně diagnostikovala místňáky s podezřelými fleky, obrnou lícního nervu, nebo poruchou rovnováhy. Buď obyvatelé Vysočiny vymírají a vláda to tají, nebo za to může místní pivo Ježek.

Pak to mělo samozřejmě i ty příjemnější aspekty. Borůvky z keříku rovnou do pusy, který se ani se skupinou šesti dětských otroků nikdy nepodařilo natrhat do nádoby na pozdější zpracování. První letošní smaženice a vychlazené víno, když děcka i s koťátkem odpadla a vzduch začal vonět po studeném mechu. Házelo mě to do vzpomínek na dětské tábory, i když jsem upřímně ráda, že už na žádnej nemusím a nikdo mě nebude v plavkách bičovat kopřivama za to, že jsme se vedoucím hlady hrabali ve stanu a sežrali tatrankovej poklad, o kterej se mělo teprve hrát.

Taky se (bez vytáčení, ať zůstaneme v tématu) přiznám, že se po týdnu dětského šestihlavého řevu docela těším na dospěláckej tábor s M. od této neděle. Jen my dva, stan a raft. A chladnokrevně bleděmodrá Soča ve Slovinsku. Protože ve vodě aspoň nežijou ty zajebaný klíšťata!