Pani! Něco tak děsivýho jako vás jsem ještě neviděla!

Až do včerejška jsem fakt nechápala některé nehody a úrazy, co se lidem stávají. Třeba když někdo na pikniku zatouží po hlavním chodu předvést společnosti irské lidové tance, zakopne a vyrazí si horní jedničku o jediný šutr na louce (ahoj Verčo!). Nebo když někdo balí holku na to, že ji z hospody galantně odnese v náručí, uklouzne a flákne s dívkou svého života o asfaltku tak, že je z toho těžký otřes mozku a pobyt na JIPce (čau Václave!)

Takové nehody se prostě stávají Mr. Beanovi, nebo dětem, myslela jsem si vždycky. Dokud jsem nešla (střízlivá!) po chodníku a neskončila na chirurgii s šesti stehy pod bradou.

No dobře, jak tomu obvykle u úrazů bývá, nechyběla i ta troška spěchu a denního snění. Ale snad bych se ve svém věku už mohla spolehnout na to, že po chodníku prostě chodit umím. 

Prostě si tak valím, v hlavě tisíc věcí a pod sebou slepovanej chodník jako patchwork povlak na polštář z fleru. Najednou mé centrum rovnováhy rozbalí do myšlenkového vysílání zhruba někam do půlky reklamních spotů na dovolenou pop-up vyskakovací okno, že se mé tělo nachází v nebezpečném úhlu. Za další desetinu vteřiny se vnitřním hlasem bezelstně podivím „Do hajzlu, já asi fakt padám“ a než ta sekunda doběhne, ležím na chodníku s vystrčeným zadkem a snažím se dostat do slušnější pozice. Pode mnou je kaluž krve a při každém dalším pohybu si kapu červenou na tílko a kalhoty. Připadám si trochu jako zombie, protože skoro necítím bolest, ale řeknu vám upřímně, že to nekontrolovatelné chlístání krve mě dost obtěžuje. Zastavují se u mě starší paní, jedna z nich vypadá, že bude zvracet, když k nim zvednu hlavu. „Nepotřebujete…?“

„Pomoc? Ale kdepak, jsem úplně v pohodě“ přátelsky se usměju a zamávám, přičemž mi z levé ruky odlítne sprška krve, zatímco pravačkou šacuju batoh. No jasně, nikdy mi nebylo líp, žejo. Zrcátko. Do prdele, to jsem fakt nechtěla vidět. Pod bradou mám druhou rozšklebenou chlebárnu Micka Jaggera. Tak copak tu máme dál, z papírových kapesníčků samozřejmě jen prázdný obal. Šátek. Ale toho je mi líto. Menstruační vložky – bingo! Připlácnu si jednu z nich na ksicht a ladným krokem odkráčím z té louže hrůzy do nejbližšího Mekáče.

Vklátím se do suterénu. „Vodu! Potřebuju vodu!“ zaskuhrá Krvavá vložka na uklízečku bezmyšlenkovitě šůrující podlahu. Uklízečka se v sebeobraně chytne mopu a bojovně se s ním postaví hned k umyvadlu, do kterého nořím svůj zbrocený loket. S nehraným zaujetím sleduje, jak jí znečišťuji vyleštěnou keramiku. A pak se konečně se dostáváme ke slavné větě z dnešního titulku.

Uvědomuju si, že i když mě vlastně nic moc nebolí, jsem asi dost scary. A že by možná neškodilo trochu to vyčistit. Když ve svém horrorovém outfitu vběhnu na pohovost na chirurgii, čekající špalír pacientů se mlčky rozestoupí. Vypadá to, že hlavní roli dnešního ucajdaného odpoledne plného hnisavých převazů a naraženin vyhrávám já.

„Jaký je dneska den? Sledujte můj ukazováček. Teď se nelekněte, zasvítím vám baterkou do očí“ pálí na mě pokyny doktorka, zatímco dostávám od sestřičky pochvalu za kreativní obvaz. „Musíme to zašít. Ehm, paní Psicová, jste v pořádku? Neomdlíte nám tady?“ ptají se mě. Asi jsou mi na čele vidět vyskakující krůpěje smrtelného potu. Připadám si spíš jako po experimentální trepanaci lebky. Na závěr dostanu slušivý bílý převaz brady, ke kterému mi chybí už jen mikulášská mitra a košík s čokoládovýma figurkama. A můžu být ráda, že jsem si nevymlátila zuby, jak se hodná paní doktorka snaží najít a zabalit mi sebou na cestu do kapsy aspoň nějaké to pozitivum.

Konečně jsem tedy i já aktérkou neuvěřitelně dementních nehod, které bych ještě nedávno považovala za neproměněné nominace na Darwinovu cenu. Konečně i já mohu vyvracet oči pod dobře míněnými radami dětí „Mami, to se přece musíš dívat pod nohy, když jdeš!“ Potřebovala bych jen jednu věc. Nějakou mystery historku, protože když to takhle vykládám na potkání po pravdě jako vám, všichni mi na to říkají, že něco tak blbýho ještě neslyšeli.