Děcka jako anti-aging

Dětská kavárna. Na stůl, ohoblovaný čistícím pískem a drátěnkou při věčné snaze uklidit zaschlá mlíčka, dopadají černé slzy od řasenky. „Když s děckem to už nikdy nebude stejný“, brečí Týna krátce po šestinedělí a krátce před rozchodem s tím bezcitným magorem, se kterým toho malého tyranosaura zplodili. Asi bych se nemohla uplatnit jako laktační koučka, protože jsem po ruce jako obvykle neměla žádnou uspokojivou odpověď, pokud bych nechtěla jen tak volně fantazírovat. Vyhlídky matek dvouměsíčních mimin jsou totiž mnohem horší, než ženských vězeňkyň v gulagu: tam se do konce roku umíralo na mrazy a podvýživu, zatímco cílem dětí je vytěžit vás postupně v několika dekádách, abyste byli schopní vydělávat na hypotéku designového pokojíčku, flinkání se po barech při studiu, zacvakat dluhy z prvního podnikání a po tom všem ještě nevypadali tak mizerně, že by vám při hlídání zabavila sociálka vnoučata rovnou na hřišti. Po víkendu bych mohla Kristýně předat nejedno pozitivní poselství.

S dětmi je to jako vrátit se do mládí. Moje víkendové mládí začalo v pátek v noci, kdy mi nebylo umožněno, abych se přiměřeně věku směla odebrat o půlnoci do postele. Čičman věděla, že matka má na víc, než utratit svých šest hodin bezduchým odpočinkem, a tak v jednu ráno rozpoutala noční hlídku „něco mi je, hádej co“. Někdy kolem třetí jsme se společně dobrali k výsledku, že ji asi bolí bříško a pro účely léčby bude mnohem vhodnější, když se z její postýlky přemístíme na náš futon. S tím jsem po dvou hodinách běhání mezi pokoji ráda souhlasila. 

Poslední, co jsem slyšela, než mě ve sladké dřímotě někdo pozvracel obličej, vlasy, polštář a termofor, bylo ujištění, že bříško už nebolí. Poblít někomu ksicht ve spánku, tohle bylo žaludový eso hospodských historek, kdy mi bylo dvacet. Kdybyste si to chtěli zažít na vlastní pěst, musím jen dodat, že i když vás někdo nepozvrací natráveným utopencem a pěti zelenýma, nedělá to z celé akce zážitek o nic příjemnější. Zbylé částečky mrkve a vlastní důstojnosti jsem si z vlasů nad vanou vyčesávala ještě druhý den dopoledne.

Tím padly plány na víkend, protože sobotu jsem prozvracela já. Jakkoliv si Čičmanin husarský kousek žádal odplatu, zvracela jsem spořádaně do kyblíku a ne na její polštář. V neděli jsme byli konečně schopní převozu do Maloměsta, toho času fakt Zapadákova. Naše zahrada je zapadaná sněhem natolik, že v ní pes a kocour vytvořili bludiště z úzkých stezek, které začíná u vchodových dveří a končí neodkladností jejich základní potřeby, jež je vyhnala do mrazu.  

O Žmurově obsesi v chladu, která je v naší domácnosti demonstrována trvalým nedostatkem ledu v tvořítkách, už víte. Takže si určitě dovedete představit, jak Žmur kvete v tomhle počasí, kdy sýkorky padají k zemi podťaté berlou mrazilkou. Žmur na tyhle dojemné příběhy moc nedá, zmrzlé ptáčky bez větších emocí odhodí lopatou na sníh. Během prvního odpoledne tady vesele podupávající Žmur s lopatou postavil město, dnes do něj navalil první obyvatele - sněhuláky. Dost z těchto mnohahodinových aktivit pozorujeme s Čičman přes okno, pohodlně opřené o topení, i když na začátku vybíháme všichni společně. 

Než ztuhnu mrazem, předávám know-how. Že se žlutý sníh nejí, kdo žije v iglú, proč fakt nenechám Žmura spát v iglú přes noc, nebo jak se dělá 3D otisk ve sněhu. „To si vybereš místo, kde je čistej neporušenej sníh. Zakloníš se takhle dozadu a spadneš s rovnýma nohama. Když pak ještě zamáváš rukama, budeš mít andělíčka“, ukazuju názorně. To se Žmurovi hodně líbí a tak musíme vytvořit všech dvanáct apoštolů, až se dostaneme skoro na kraj zahrady. Tam, co se sbíhají ty zvířecí stezky. Zalykáme se smíchem a já si říkám, že mít děcka je přes všechny zvratky ve vlasech ta nejlepší věc, co nás s M. kdy napadla, a rozdivočeně na Žmura zavolám „Teďka to zkusíme naopak!“ a padám obličejem do sněhu na samotném konci té kocouří kadící cesty, dlážděné drobnými otisky tlapek. A až těsně před dopadem si uvědomím, že tuhle blbost může udělat fakt jen pětiletý děcko.

Kluci, které nechcete mít doma: Fotbalisti

S Olgou máme místo, který stojí za to držet jako tradici. Už jenom proto, že v současné turbulentní multi-kulti době se najde pořád pár nedotčených ostrůvků, kde funguje starej dobrej svět. Jako v době, kdy se dědovi ze skříně tajně kradly flanelový košile, protože byly nejvíc grunge. Jedním z tohoto souostroví je podzemní bar-pivnice-čajovna na Vinohradech, kam se se mnou štítí chodit nejen M., ale nad jeho esoterickou pachutí si odplivne i Houbič, co vám za běžných okolností vleze bez zbytečných pindů i do zapatlaného dětského koutku, nebo pitoreskního klubu pro transsexuály, kde z nástěnky mávají chlupatí strejdové odění jen do oplzlých knírů a koženého spodního prádla.

Mně teda to opovržení nad Jakarou připadá povrchní. Na zdech sice visí prodejní plastiky neznámého autora, které si za posledních dvacet let nikdo nekoupil a v čajových kójích, co vypadají jak nahrubo stlučené palandy z Terezína, jsou polštářky skvrnitější než tyfus ze stejnojmenného lágru. Vodní dýmky, otisky rtěnek na sklenicích a oleštěné koženkové gauče dodávají podniku ráz laciného tureckého bordelu. Pivo se tady nedá pít, s úspěchem se ale můžete nalívat tuplovanou malinovkou, vínem a bezmála stovkou absurdních drinků z napěchovaného nápojáku. Obsluha je lhostejná a skoro nikdo tam nechodí. Za mě zkrátka ideální podnik, když potřebujete něco probrat jen mezi čtyřma očima. Což bývá v příkrém rozporu s tím, že vám do soukromého rozhovoru stejně většinou vstoupí nějaká vyšší síla. V našem posledním případě fotbalista Franta.

Na to, že naše horké téma s Olgou zase nedokončíme, nás Franta připravoval už krátce po desáté, když začal pingla oslovovat „Pepčo“ a tahat z něj písničky od Michala Davida (což k našemu překvapení obvykle apatický a nepřístupný personál zjihle plnil). Aby bylo utrpení dost pro všechny, Franta tanečním úkrokem atakoval zdejší retro Hi-Fi věž a okotlil Decibely lásky tak, že se křehkých plastik začal sypat dvacetiletý prach. Po pár fernetech na baru zaměnil naše znechucené pohledy za výraz bezbřehého zájmu a přismrádnul za mohutného vlnění boky k našemu stolu.

Franta: „Ahoj holky, já jsem Franta. Fotbalista. Máte rádi Michala Davida?“

Olga: „Ahoj, toho zrovna nesnáším“. Psice: „To máš jedno. Já zas nemám ráda fotbalisty.“

Olga: „…a ani jednomu se dneska nevyhneme. Ale taky ani jedno z toho neznáme osobně, takže třeba Frantovi hrozně křivdíme“.

Franta: „Jak to, že neznáte fotbalisty? Myslel jsem, že všechny holky znají fotbalisty…počkejte tady a nikam nechoďte, jo? Já si jen musím jít pro jednu písničku, která se k takovýdle chvíli s váma hrozně hodí.“

Olga: „To je nějaká skrytá kamera, ne?“

Franta je zpět s lampou fernetu. „Takže, kde jsme to skončili?“ zeptal se, ale odpověděl si hned za nás a začal z kapsy sypat fotbalistické CV. První mičuda ve čtyřech letech, protrpěnej učňák kuchař – číšník, druhá liga a pak přestup do Německa. Tady Franta nasadil turbo, zpětinásobil příjmy i sexuální vztahy a koupil si hospodu.

„Tahle je boží, nejlepší“, odskočí si Franta od zaručených tipů, kde sehnat kvalitní koks, k Ewě Farné. “Říc´ měl si mě víc, teď to víííím, buď všechno, nebo nic, teď vidím rub a lííííc“ dopadá táhlá sprška Frantových slin na můj mobil, který si bez vyzvání půjčil jako mikrofon. Druhou rukou vyzývavě točí koncem pásku Guess. Číšník mlčky vyrazil poslední hosty. To Frantovi s tahem na branku připomene, že by měl nějakou z nás obtáhnout ještě před zavíračkou a tak zaměří pozornost od Ewy zpátky k nám.

„A co děláš ty, kolik ti je a dáš mi číslo?“ zbytečně se nezdržuje. Správně tuším, že s elementárním pochopením mé práce se Franta nechytne, ale svěže mě překvapí tím, že samostatně nespočítá ani náš věkový rozdíl, který činí třináct let. „To je ňáký složitý, na to bych si musel vzít kalkulačku a stejně ti nevěřím“ vyhýbavě tvrdí Franta a nutí nás legitimovat se.

Situaci zachraňuje až Pepča, co nese panáky pro všechny. „Já sem tady dneska naposled“, slyšíme ho poprvé promluvit. „Přecházím tady k Frantovi pinglovat do hospody“ a my na sebe s Olgou souběžně jen tak nepatrně mrkneme levým okem. Aspoň něco, protože laťka pro nový personál je fakt nízko.

Franta se ale po hospodě ještě naposledy rozhlédne se stejným zaujetím lovce, jako prve od baru hodnotil velikost našich podprsenek. „Pepčo, ještě se s tím tady tak rychle neluč. Co kdybychom to tady pronajali a udělali z tohohle zapadákova parádní dis-ko-té-ku? 

Dámy a modelky prominou, ale fotbalisti jsou fakt na piču. Úplně stejně, jako před dvaceti lety.